Jsou vaše děti neustále online? Tuhle hru jim dovolte, pokud vám záleží na jejich bezpečí
Ty se jednou z toho displeje zblázníš! Zase už hraješ? Také doma opakujete podobné věty? Není ale hra jako hra, z některých se dá ledacos naučit. Česká technologická firma ANECT teď vyvinula hru pro děti, která gamifikuje téma bezpečného pohybu na internetu.
Dnešní děti a dospívající se online pohybují stejně přirozeně a často jako ve fyzickém světě,“ říká Kateřina Lišková, která pracuje jako vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. To vede i k tomu, že potíže dětí související s užíváním internetu neustále narůstají, jak dokládá Linka bezpečí i čísly. Třicet šest procent kontaktů se týká psychických potíží, jako jsou úzkosti, sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky; šestnáct procent uvádí jako hlavní téma náročné vztahy ve škole nebo v rodině a tři procenta kontaktů se týkají online světa – kyberšikany, vydírání nebo závislosti. „Vypadá to možná jako malé číslo, ale vidíme, že oproti roku 2019 je nárůst o 139 procent,“ vysvětluje Kateřina Lišková. „Navíc ty problémy nejsou oddělené, ale přelévají se z jednoho prostředí do druhého. Dřív, když mělo dítě problémy se šikanou ve škole, stačilo dojít domů a bylo v bezpečí. Dnes už se ale neschovají, protože přes mobil nebo počítač to pokračuje dál. A mnoho úzkostí a dalších potíží v prožívání se zhoršuje i neustálým tlakem na to, být stále online.“
Vzhledem k tomu, že se bezpečnost na internetu v posledních letech ve školách a ve veřejném prostoru celkem intenzivně řeší, dalo by se očekávat, že děti už přesně vědí, co mají a nemají dělat: rozhodně neposílat nikomu fotky a videa intimního charakteru, nikomu nesdělovat svoje hesla, odhlašovat se od počítačů… Jenže jaká je realita? „Je vám patnáct, jste zamilovaní až po uši a jako součást vztahu berete i sdílení odhalených fotografií,“ říká Kateřina Lišková. „Pak se rozejdete a ten druhý zneužije původní důvěry a vydírá vás, že fotky rozešle všem známým. Nebo hrajete hry na školním počítači, neodhlásíte se, někdo vám ukradne identitu a začne se ve hře chovat destruktivně. I to se stává a hodně to bolí.“
Boj dobra se zlem
Preventivních programů zaměřených na bezpečnost dětí na internetu je sice značné množství, ne všechny jsou ale dostupné všude a všem. Na každého navíc platí něco jiného. „Hodně si ceníme aktivit různých influencerů, kteří se snaží působit na své sledující a předávat jim základy bezpečnosti a digitální gramotnosti. Stejně tak odvádějí skvělou práci i různé neziskovky. Věříme ale, že i technologické firmy mohou a mají přispět k tomu, aby online život dalších generací byl bezpečnější,“ říká Petr Mojžíš z IT společnosti ANECT, která se mimo jiné zabývá zabezpečením systémů i jednotlivých uživatelů. „Věříme, že nejvíc se lidé naučí, když si hrají, a tak jsme vytvořili vzdělávací hru nazvanou Clashing. Jeden z jejích modulů se nazývá Clashing EDU a je určený žákům druhého stupně základních škol.“
Co je Clashing EDU?
Clashing je školení internetové bezpečnosti formou hry, které vyvinula IT společnost ANECT. Je možné hrát proti počítači i protivníkovi třeba z řad kolegů ve firmě, vyzkoušet si roli útočníka i obránce. Clashing EDU je určen žákům druhých stupňů základních škol a gamifikuje témata kyberšikany, sdílení fotografií a osobních údajů, krádeže identity atd. Clashing EDU je pro školy zdarma za podpory ANECT zákazníků a partnerů, učitelé ke hře získávají i pracovní a metodické listy. Více na clashing.com/edu.
Hra stojí na jednoduchém a věčném principu boje dobra se zlem. Dá se hrát sólo proti počítači nebo online proti reálnému protivníkovi, kdy jeden hráč je útočník a druhý obránce a navzájem proti sobě používají kartičky s obrázky a nápisy. Útočník se snaží obránce ohrozit a ten proti němu staví některý z dobrých návyků, které bychom si měli pro svůj online život osvojit. Zásadní je, že pro dobrou orientaci ve hře je potřeba karty otevírat a číst znovu a znovu, a tím se hráčům vrývají do paměti. „Zní to dost jednoduše, ale vývoji herního mechanismu a hlavně podobě jednotlivých kartiček věnovali vývojáři tolik hodin, že se to nedá ani spočítat,“ podotýká Petr Mojžíš.
Útočníci nabývají jednu ze tří podob – zlomyslného spolužáka, démona, jenž způsobuje závislost, a dospělého, který pro dítě představuje největší hrozbu, když se například objeví před jeho domem. „Hodně jsme diskutovali i o správných návycích, které bychom si měli vybudovat a které by zároveň měly jít znázornit jedním obrázkem a pár slovy,“ dodává. Dlouhou debatu vedl výzkumný tým třeba nad obranou proti zneužití intimních fotek. Nejdřív si říkali, že stačí, když je dítě nebude sdílet. „Jenže pak nám došlo, že už samotná existence takových materiálů někde v mobilu nebo na cloudu představuje riziko. Nikdy nevíme, komu se náš telefon dostane do ruky, když ho někde necháme ležet, nebo ho dokonce ztratíme. Takže jako jedinou skutečně bezpečnou variantu jsme na kartičku museli napsat Nedělat intimní fotky.“
Modul Edu je určený zejména dětem na druhém stupni a ostatní moduly potom dospělým v pozicích rodiče – běžného uživatele, zaměstnance nebo zaměstnavatele. Momentálně se šíří do škol, pro něž je k dispozici zdarma a většinou ji ředitelům nabízejí regionální partneři firmy ANECT, kterým záleží na vzdělávání dětí. „Víme, že je potřeba, aby se jakákoliv výuková pomůcka nebo aplikace potkávala s cíli Rámcového vzdělávacího plánu pro základní školy, a v tom nám hodně pomohly vzdělávací materiály, které poskytuje Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost,“ podotýká Petr Mojžíš. „Nechceme ale, aby učitelé byli pasivní, rozdali hesla a nechali žáky jen tak hrát. Proto jsme pro ně připravili i metodické a pracovní listy.“
Pošlete mi fotku v plavkách?
Mezi učitele, kteří si hru se svými žáky už vyzkoušeli, patří Samuel Mészáros ze Základní a mateřské školy Proseč u Skutče. „Učím informatiku a často navštěvuji různé semináře a webináře, odkud nosím novinky do výuky. Když jsem dostal šanci vyzkoušet Clashing EDU, rád jsem ji využil,“ říká učitel z východních Čech. Pro práci s osmáky a deváťáky využil nabízené metodické listy a zároveň se v jeho třídách odehrály napínavé turnaje: „S tématem bezpečností na internetu pracujeme dlouhodobě. Když se výuka dá pojmout nějak hravě, tak je to samozřejmě vždycky lepší.“
Podle Samuela Mészárose jsou jako škola v menším městě ve výhodě, protože kdyby se mezi dětmi objevila například kyberšikana, nejspíš by se to rychle dozvěděli a mohli by účinně zasáhnout. Už jen proto, že většinou znají rodiče i sourozence všech žáků. „Na druhou stranu ale vidíme, že technologie děti hodně ovlivňují. Ve škole mají žáci mobily zakázané, ale mimo školu na nich tráví mnoho času a odráží se to třeba v jejich čtenářské gramotnosti. Někdy vidíme, že mají problém dočíst zadání do konce a pochopit, co se po nich chce. Takže vítám, když mají příležitost a motivaci něco číst – třeba právě kartičky ve hře.“
S kartičkami a pracovními listy se rozhodla pracovat kreativně i Jana Slabá Janoutová ze Základní školy Votice. „Napřed jsme si zkusili sami namalovat a napsat kartičky obrany proti různým útokům, aby se žáci zamysleli a přišli s vlastním řešením. Až pak jsme si zahráli samotnou hru,“ vysvětluje třídní sedmáků a koordinátorka výuky informatiky. Principy Clashing EDU zkusila přinést i do hodiny se čtvrťáky, kterým nadhodila otázku – co by žáci dělali, kdyby je coby jejich učitelka požádala o fotku v plavkách? „Třída se rozdělila na dva tábory. Jedni by fotku neposlali, druzí ano, protože mě znají a důvěřují mi. Připomněli jsme si, že si nikdy nemůžou být na sto procent jistí, jestli ten, kdo jim píše, se jen nevydává za někoho známého. Doufám, že už si to zapamatují.“
Svou dávku poučení si ale odnesla i sama učitelka Jana Slabá Janoutová. Došlo jí, že se v běžném životě chová trochu lehkomyslně. „Odcházím v práci od počítače a zůstávám na něm přihlášená. Svým kolegům důvěřuji, ale učím se odhlašovat se, je to bezpečnější, což mi ukázala hra Clashing. Připomínám to i žákům,“ říká. Stejně tak se naučila chodit hned k tiskárně, která je na chodbě školy. „Já tisknu tak maximálně pracovní listy nebo písemky, ale kdybych pracovala v nějaké firmě, mohly by tam všem na očích ležet důležité dokumenty,“ vysvětluje.
Mám o tebe strach
Vzdělávání je jedna věc, realita druhá. „Zjistili jsme, že v životech dětí je překvapivě mnoho situací, na které je jen jedna správná obrana, a to svěřit se rodiči, učiteli nebo někomu dospělému. Jenže vědí oni, co je potřeba udělat? Proto doporučujeme, aby si i rodiče s dětmi hru zahráli,“ říká bezpečnostní specialista Petr Mojžíš. I Kateřina Lišková z Linky bezpečí potvrzuje, že vztahy s dospělými jsou pro děti zásadní: „Kolikrát nám děti volají a svěřují se se závažnými věcmi. V třídní skupině jim někdo sprostě nadává, někdo je vydírá… a jejich rodiče jsou přitom vedle v obýváku a o ničem nevědí.“
Co považuje Petr Mojžíš za největší nebezpečí? Na prvním místě uvádí setkání s dospělým predátorem, který dítě ohrožuje i fyzicky: „A pak to jsou krátká videa na sociálních sítích, na nichž zejména dívky dokážou strávit hodiny času. Nabízejí rychlou dávku dopaminu bez námahy a na toto nebezpečí v podstatě nemáme odpověď. Jediné, co můžeme, je klást dětem na srdce, aby se dokázaly odpojit.“ Podle Kateřiny Liškové i v tom mohou rodiče dětem pomoct. Ne tak, že dětem budou nadávat nebo shazovat to, co je baví, ale když budou otevřeně mluvit o svých obavách o jejich duševní zdraví a vztahy. „Mám o tebe strach zní mnohem lépe, než koukej už to vypnout,“ zdůrazňuje vedoucí Linky bezpečí.
Co se děti ve škole hraním naučily
- Nikdy nemít jednoduchá hesla či stejná hesla na více účtů.
- Aktualizovat si své zařízení, chránit si své soukromí a nesdílet úplně vše a taky ta webkamera, že se má vypínat.
- Neposílat nikomu nahé fotky a videa.
- Poradit se, když něco stahuji, a neotvírat soubory, které neznám.
- Nenechávat odemknutý počítač, když u něj nejsem.
