Před sto lety byli učitelé muži, dnes je 80 procent žen. Důležitější je, zda je člověk inspirativní, říká socioložka

Když člověk vidí ta dnešní čísla, je těžké si hned nevybavit historický obrázek vesnického pana učitele, tedy muže. Ženy dlouho vůbec neučily. Kde nastala ta změna? 

Změna nastala v době, kdy bylo ženám společností umožněno získat vzdělání potřebné pro učitelskou profesi a také ji vykonávat. Dlouho to mělo své podmínky. I u nás se například praktikoval „celibát učitelek“, což znamenalo, že žena musela profesi učitelky opustit v momentě, kdy se rozhodla vdát a založit vlastní rodinu. Celé nám to možná dnes přijde úsměvné, ale jedná se o dobu relativně nedávno minulou. Není to víc než sto let, což je… z pohledu vývoje společnosti opravdu velmi krátká doba.

Co to posunulo do opačného extrému, který žijeme teď?

Faktorů je mnoho, ale zjednodušeně vzato: ženy v učitelské profesi prostě obstály a stala se z ní pro ně jedna z mála cest, jak ve společnosti uspět. Významnou roli hrály a hrají přetrvávající stereotypy, které „předurčují“ ženy k profesím, ve kterých jde o péči, vzdělávání, výchovu, kontakt s dětmi. Přesně to profese učitelky, tak jak byla dlouhou dobu vnímána, naplňuje. Přitom to vůbec není tak, že by ženy měly nějaké speciální vrozené dovednosti, ale hodně jde o to, co od dětství trénujete. A co je vám říkáno, že trénovat můžete a máte. Proto dodnes my ženy převažujeme v pečovatelských i vzdělávacích profesích: pořád je to něco, co více odmala trénují děvčata. My jako společnost je v tom trénujeme. A tím je prakticky daná i jejich volba kariéry. 

Mezi další faktory patří „vhodnost“ profese pro slaďování práce a rodiny, což je v Česku velmi citlivé téma a dlouhou dobu to bylo téma, které měly dominantně řešit ve svých osobních a profesních životech právě ženy. Nepopulárním, ale relevantním fenoménem je subjektivně vnímaná prestiž povolání, (ne)možnost kariérního růstu, malá pozornost, které se profesi dostává, a finanční ohodnocení a jeho (ne)adekvátnost, s čímž se ženy „lépe“ smiřovaly. Důležitá je také image určité profese a škála dalších příležitostí, které se ženám a mužům pro profesní realizaci nabízejí. 

To nám tedy definuje důvody, proč muži do školství míří tak málo?

Velmi stručně ano. Důležité je si uvědomit, jak stále i v roce 2022 nahlížíme na ženy a muže, jakým způsobem komunikujeme a jaké stereotypy máme ve svých hlavách už při výchově dětí od nejútlejšího věku. Měli bychom myslet na to, jak tím ovlivňujeme (a to i nevědomě) volbu jejich další profesní dráhy. Jak moc jsme nebo nejsme v tomto svobodní a otevření. A myslím, že si každý na tuto otázku může odpovědět sám, když si určitou profesi představí jako volbu své dcery či syna, včetně argumentů pro a proti. Jinak feminizace školství – tedy převaha žen ve školství, je také otázkou přístupu, myšlení a politického nastavení 20. století.

Jak tomu napomohl komunismus? Z pohledu práce žen byl vlastně neskutečně feministický!

Spíše byl z pohledu zapojení mužů a žen na pracovní trh pragmatický. Potřeboval pracovní sílu žen „na obnovu hospodářství“, takže například na nějakou tříletou „rodičovskou“, jakou máme dneska, se nehrálo, a opravdu bylo potřeba zapojit naplno všechny a do všech profesí. U učitelské profese se nicméně časem začalo mluvit zkresleně také o tom, že se zdála být vhodná pro něco, o čem bychom dneska mluvili jako o work-life-balance, jako o slaďování práce a rodiny. Učitelky mohly být přece brzy doma. Muži si zatím hledali a otevírali nové možnosti a sektory. A ve školství to zůstalo zhruba v poměru 80:20 ve prospěch žen.

…a my dnes mluvíme o tom, že vinou toho dětem chybí mužské vzory. Mluví se o mužském pragmatismu, o tom, že když jsou ve sborovně muži, je klidnější atmosféra…

No, ale to jsou jen stereotypní předpoklady. My právě ve školství úplně ukázkově manifestujeme, v jakém myšlenkovém konceptu jsme jako česká společnost zachycení a jak se díváme na ženy a jejich pracovní a jiný potenciál a jak se díváme na muže a jejich pracovní a jiný potenciál. Jistě, důležitá je rovnováha a zastoupení žen a mužů ve všech profesích, ale spíše než rozdílnosti žen a mužů bychom měli vnímat rozdílnost jednotlivců mezi sebou. Měli bychom stát především o různé životní zkušenosti, nikoliv očekávat příběhy, které si díky existenci stereotypů stále neseme. 

Než začneme mluvit o mužských vzorech, bylo by fajn otevřít debatu, co vlastně jako mužský vzor vnímáme a jestli nejde spíše o idealizaci, která ani konkrétním mužům nemusí vyhovovat a sedět jejich naturelu. Učitelé by také neměli reprezentovat vzory ženství a mužství, ale lidství a osobnosti, to by nás mělo zajímat: jakým způsobem se chovají, co nabízejí, jaké jsou jejich hodnoty, které se i v čase logicky mohou měnit a zejména ovládat jejich umění nechat vyrůst z žáků a žákyň osobnosti, k čemuž by jim mělo sloužit zejména jejich nastavení a didaktické schopnosti. To je daleko zajímavější debata. Samozřejmě pátrání, proč existuje nevyváženost zastoupení žen či mužů (nejen) ve školství, je důležitým zrcadlem pro společnost jako takovou a mělo by se jít cestou identifikace důvodů a změnou.

Pojďme pojmenovat i další překážky větší genderové rovnosti ve školství, jsou-li…

Mnoho jich bylo řečeno. Osobně vidím jako důležité pozitivní reklamu pro učitelskou profesi a odbourání mýtů typu „kdo neumí, učí“, potřebujeme odložit zvyk devalvovat profesi, která by naopak měla být vnímána jako klíčová a vysoce prestižní pozice, jež určuje velmi zásadně přítomnost a budoucnost jednotlivců a celé společnosti. 

Měli bychom budovat školy jako instituce, které jsou zajímavým zaměstnavatelem z pohledu finančního ohodnocení – což vyžaduje začít klást důraz na dodržování slibů politiků o předvídatelnosti výše finanční odměny pro učitele. Ale také by školy měly začít více klást důraz na vnitřní atmosféru, spolupráci a komunikaci ve sborovně, motivaci, další benefity, prostě osvojit si leadership velkého formátu, na který ředitelé objektivně nemají čas, trénované schopnosti, podporu a často si ani neuvědomují, jak je dobrá personální práce podstatný faktor. 

Celková proměna českého školství, po které se desetiletí volá, může toto prostředí zatraktivnit a změnit nahlížení na to, jak vlastě školství budeme definovat, co od něj budeme očekávat a co budeme očekávat od učitelů. A to by mohlo pomoct představit profesi jako atraktivní pro profesní a osobní sebenaplnění, stejně jako profesi kreativní a nestereotypní. Tedy i zajímavější pro muže. 

Ale to už se přece mění?! Máme tu ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize Czech Republic, učitelé vstupují do veřejných diskusí, školství se mění a z možnosti být u toho se stává cosi žádoucího…

Domnívám se, že změny by mohly být ještě dynamičtější a měla by jim být dána mnohem vyšší pozornost a priorita – neuvědomujeme si, že každý rok, který přešlapujeme, ztrácíme další a další ročníky nové generace. Důležité je také pracovat s představou o úspěchu, který je pro naši společnost stále velmi podstatný. Vidíme, že být „generální ředitel“ znamená být někdo, zatímco „dvacet let učit“ není nic moc. Profesi a kariéru učitele a učitelky je proto stále třeba prezentovat a otevírat debatu nad způsobem vzdělávání, očekáváními. Důležité je motivovat motivované, aby vydrželi, a aby inspirativním učitelem či učitelkou byla každá osobnost, která v této profesi působí, nikoliv aby schopnost „dělat věci jinak“ byla výjimečným počinem. 

Pozitivně může fungovat také otevřenost školství nově příchozím z jiných profesí po získání patřičného vzdělání, které může být dostupné v rámci celoživotního vzdělávání, a do škol tito lidé mohou přinést potřebnou diverzitu nejen genderovou, ale také pracovní, osobní a myšlenkovou. Osobně se domnívám, že učitel by měl také občas mít možnost získat oddechový čas a vstoupit do jiné profese a získat tím také nadhled, zejména v čase, kdy uvažuje o své vlastní profesi spíše negativně a vnímá jen její stinné stránky. Schopnost sebereflexe učitele, nastavení priorit, poznání, jakým způsobem komunikuji, to jsou další velmi důležité faktory. 

Pokud mluvíme o posunech, roli v krizi školství i v jeho přefeminizování bude ale hrát už náš obrázek o studiu pedagogiky, nejen o výkonu tohoto povolání jako takového, ne?

Ano, i po mnoha diskuzích je stále pedagogická profese pro muže jako skupinu neatraktivní volba. Tady bychom si možná měli připomenout, jakou jdeme cestou osvěty od raného věku, a dávat si velký pozor na potvrzování genderových stereotypů a pozitivně propagovat tuto profesi jako vhodnou pro obě pohlaví. A tím pádem ale také obě pohlaví začít učit dovednosti, které si s učitelstvím spojujeme. O tom už jsme mluvily. Zatím to ale vypadá pořád stejně a jen když se podíváme na data za rok 2020, do kolonky „nástup na pedagogické fakulty“, potažmo do oblasti vzdělávání, zase vidíme, že se do vzdělávání rozhodlo vstoupit 80 procent žen a 20 procent mužů. Už i samotnému studiu pedagogiky chybí prestiž a celkově je u významného počtu uchazečů, ale i uchazeček, pedagogika až jako druhá nebo třetí možnost školy. Proto se debatuje o atraktivnosti studia, nárocích i o tom, jak kvalitní a zejména motivovaní uchazeči a uchazečky do studia vstupují, což logicky opět určuje, jak bude nová generace učitelů a učitelek vypadat. V této diskusi mimochodem znovu zapomínáme na možnost vtáhnout do hry lidi, kteří už za sebou mají nějakou profesní historii a v učitelství mohou hledat novou kariéru a sebenaplnění a možná jsou i těmi idealisty a vizionáři, které české školství také potřebuje. 

A pak tu máme věci, jako jsou regionální rozdíly, vliv vysoké politiky a síla hlasu konkrétního ministra školství, nejasnost, kam jako Česko celkově směřujeme, podléhání trendovým vlnám, stejně jako podceňování a pomalé reagování na vývoj demografie – i to je mnoho dalších problémů a kontextů, které určují kdo, kdy a za jakých podmínek bude chtít být učitelem a učitelkou. 

Zatím, když mluvíme o mužích ve školách, si je spojujeme hlavně se středním školstvím, kde jich je až 45 procent. Na základních školách na druhém stupni okolo 25 procent, na prvním stupni asi tři procenta, ale pak tu máme mateřské školy... Tam jsou učitelé opravdu vzácnější než šafrán! Co se děje tam? 

Ano, můžeme dohledat přesná data o tom, že v mateřských školách máme jedno procento učitelů-mužů, velmi tristní je situace v tomto pohledu i na prvním stupni základních škol a víme, že stejně jako ve všech jiných profesích, čím „výše“ jdeme, tím spíše nalezneme vyšší zastoupení mužů. Výrazně lépe jsou na tom střední školy, kam to muže táhne díky vyššímu výskytu odborných předmětů, a na vysokých školách už se naopak často můžeme setkat se situací zcela opačnou. Zde je opět prostor pro nabourání stereotypů, protože byť v určitých souvislostech říkáme, že potřebujeme muže více vtáhnout do péče o děti a do vzdělávání na všech úrovních, zároveň v sobě máme řadu podprahových myšlenek spojených s tím, že k malým dětem se více hodí ženy. Tohle je přesně otázka mezery ve společenské debatě. Protože my se pořád upínáme k tomu, že tu máme nízké platy, napětí ve sborovnách… místo toho, abychom se bavili o tom, proč na jednu stranu přemýšlíme takovýmto způsobem. O to víc se přece není co divit mužům, že do školství nejdou. 

…musí se tam obhajovat vlastně tak jako my v „typicky mužských“ profesích. 

Je až úsměvné, že ve společnosti, která si často hraje na to, že žádné genderové stereotypy neexistují a jedná se jen o vymyšlenou a otravnou agendu, toto stále přetrvává. Už je pravděpodobně nejvyšší čas začít tento stav našeho myšlení měnit. 

Socioložka Jana Černoušková se dlouhodobě věnuje tematice školství jako lektorka a mentorka pro oblast nastavení vizí, strategického plánování, vnitřní atmosféry, komunikace a práce s pedagogickým sborem či soft skills kompetencí. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.