Rozjet třídní knihovničku může učitel i rodiče. Děti tak mají ke knihám blíž

Veronika Mičietová učila sedm let na ZŠ Mendelova v Karviné, škole, která se dlouhodobě zaměřuje na čtenářskou gramotnost. Když se po mateřské odstěhovala za manželem na Slovensko a začala tam učit na Základní škole Felix v Žilině, nad knihovničkou pro „své” prvňáčky neváhala. „Věděla jsem, že chci děti co nejdříve rozečíst, a to ne na slabikářových textech vytržených z kontextu, které ani mě neoslovují,” popisuje svou motivaci ke zřízení knihovničky ve třídě. „Můj vnitřní termín byl březen – měsíc knihy. Rodičům i žákům jsem opakovala od začátku roku, že už v březnu si děti přečtou samy první knihu. Někteří tomu nevěřili, ale v červnu mi dali za pravdu a spousta rodičů byla přímo nadšená, že jejich děti přečetly hned několik knih zcela samostatně,” popisuje.

Knihovnička ve třídě usnadňuje čtení

Asi většina rodičů už slyšela o tom, že je s dětmi dobré doma číst a brát je do městské knihovny. Často se budují knihovny i přímo ve škole, ale čím dál více se mluví o tom, že je vhodné mít knížky přímo ve třídě. Proč? Některé výzkumy zabývající se vztahem dětí ke knihám ukazují, že ti žáci, kteří mají ve třídě knihovničku, čtou o 50–60 % více než ti, kteří ji nemají. 

Důvodů je hned několik. Prvním je logicky dostupnost. Pokud jsou knihy přímo v prostoru třídy, kde děti tráví volné chvíle, je pravděpodobnější, že po nějaké sáhnou. Školní knihovna tuto roli neplní dostatečně, protože často není otevřená neustále nebo může být ve školní budově někde „zastrčená”, takže výprava do ní by zabrala celou přestávku. Roli může hrát i ostych u mladších žáčků, kteří se do ní sami prostě nevypraví. Zkrátka těch překážek je příliš. Naopak když knihy děti ve třídě přirozeně obklopují a k prohlížení je zvou, zvyšuje se šance, že je také zaujmou. Roli hraje i učení se nápodobou. Dítko, které se o knížky nezajímá, může přirozeně opakovat chování spolužáka, který nějakou knížku z knihovničky bere a potom o ní vypráví nebo se u ní směje. Být s knihami, prohlížet si je, ukazovat si a povídat si o nich se pak stává běžnou realitou třídy. Třídní knihovničky nejsou ale přes všechny přínosy zdaleka standardem. 

Iniciativu mohou převzít i rodiče, tak jako trojnásobná máma Michaela Hazdrová, která minulý rok do první třídy vypravovala syna. „Hledám různé cesty, jak děti ve čtení co nejvíce podpořit, protože v něm vidím samá pozitiva. Čteme doma, povídáme si o knížkách, chodíme do knihovny. Přála jsem si, aby byly děti knihami obklopeny i ve třídě, protože to má pozitivní vliv na jejich čtenářství, a třídní knihovnička mi přišla jako skvělý způsob, jak toho dosáhnout,” popisuje svou motivaci. „Domluvila jsem si schůzku s paní učitelkou, kde jsme o mém nápadu mluvily. Došlo mi, že je potřeba to celé vymyslet tak, aby to bylo co nejméně zatěžující pro paní učitelku. Myslím si, že jsou pedagogové často přetížení jinými starostmi a povinnostmi. Knihovnička je něco navíc, nechtěla jsem jí přidělávat další práci,” dovysvětluje. 

Jak by měla knihovnička vypadat?

Pro zřízení třídní knihovničky není nezbytné speciální nebo nákladné vybavení. Posloužit může stará skříňka nebo pár polic. Veronika Mičietová i Michaela Hazdrová použily běžně dostupné poličky z IKEA. Důležité ale je, aby na ni děti dobře dosáhly a mohly si brát knížky kdykoliv bez dovolení nebo nutnosti pomoci dospělého a aby alespoň část knížek byla vystavena obálkou. Díky tomu budou přirozeně zvát k prohlížení. Chuť dětí se knížkami zabývat může podpořit i příjemné prostředí – koberec, polštáře nebo křesílka, kde se mohou uvelebit. 

Samostatnou kapitolou je výběr knížek. Květa Krüger a Kateřina Šafránková v knize Čteme s nečtenáři upozorňují na častý nešvar, kdy učitelé dávají přednost knihám, které by se jim samotným líbily v dětství. Nemusí se ale líbit různým dětem v jejich třídách. Výběr knih by tak kromě různých pohádek a „stálic”, jako jsou Děti z Bullerbynu, měl obsahovat především knihy, které osloví soudobé čtenáře svojí formou, zpracováním nebo tématem. Od příběhových, dobrodružných knížek přes komiksy a encyklopedie. Své místo mohou mít i časopisy, mapy nebo třeba návody na stavbu lega. 

„Do první třídy jsme vybírali knihy pro začínající čtenáře. Chtěli jsme, aby měly hodně obrázků, o které se budou moci začínající čtenáři opřít, a aby se daly přečíst nebo prohlédnout ideálně za jedno odpoledne, aby děti zažily pocit úspěchu z přečtené knihy. Vybírali jsme z toho, co máme doma. Do výběru jsem zapojila syna i starší dceru, aby mi lépe pomohli odhadnout, co by se dětem mohlo líbit,” vysvětluje Michaela Hazdrová. „Knihy jsem vybírala osobně v knihkupectví tak, aby měly přiměřené množství textu, celostránkové ilustrace, vhodný font a zajímavé téma. Prošla jsem si knihy nejen pro začínající čtenáře, ale i pro pokročilé a rozběhnuté, jelikož v mé třídě byly v září na jedné straně děti, které neznaly všechna písmena a neuměly spojovat do slabik, a na druhé straně několik čtenářů, kteří četli plynule a s výborným porozuměním,” popisuje výběr knih učitelka Veronika Mičietová.

Květa Krüger a Kateřina Šafránková doporučují, aby knihovnička obsahovala nejméně pět knížek na dítě. Alespoň část z nich je dobré pravidelně obměňovat, aby dětem nezevšedněly. 

Jak pořídit knížky? Něco to stát bude

Rozběhnutí a vybavení knihovničky není levná záležitost. Knihy může do knihovniček pořídit škola, věnovat učitel, rodiče. Část může být půjčená z knihovny nebo je mohou děti přinést z domova „na zápůjčku”. Veronice Mičietové pomáhá projekt organizace Krajina čitateľov, který umožňuje nákup knih s výraznou slevou, a také rodiče. „Knihy jsou dnes nákladná záležitost a projektů pro nákup knih do školních knihovniček není mnoho. U knih, které darují rodiče nebo které se dají sehnat za pakatel v antikvariátech, pak hrozí, že dnešní děti neosloví, ba i odradí obálkou. I když se učíme, že i pod nezajímavou obálkou může být úžasný příběh, přece jen první dojem z knihy udělá strašně moc,” popisuje Veronika Mičietová. 

Michaela Hazdrová se do rozběhnutí školní knihovničky rozhodla investovat pět tisíc korun „ze svého”. „Z této částky jsme koupili police, které manžel navrtal. Zbytek peněz slouží jako fond pro nákup nových knížek. Zároveň do třídy pravidelně dodáváme na půjčení naše vlastní knížky. Jde o osm až deset kusů, které zapůjčujeme na měsíc a pak je vyměníme”, dovysvětluje Michaela Hazdrová. Do budoucna by ráda navrhla knížky do knihovničky pořizovat formou třídního ježíška. „Minulý rok rodiče kupovali jeden dárek pod třídní stromeček, který jsme doma zabalili. Děti si pak jeden dáreček losovaly a odnesly domů. Letos bych ráda navrhla, aby se místo drobných hraček – kterými jsou děti podle mého názoru přesycené – koupily knížky. Ráda bych pomohla paní učitelce navrhnout seznam zajímavých titulů, podle kterého by rodiče nakupovali,” popisuje Michaela Hazdrová. 

Pokud mají děti ke knížkám volný přístup, okamžitě vyvstává otázka, jak dlouho asi vydrží? Květa Krüger a Kateřina Šafránková ve své knize uvádějí, že „učitel, který miluje knihy, se o ně nebojí. Naopak je rád, když se dětem dostanou do ruky a postupně je učí, jak s nimi zacházet.” V podobném duchu ke knihovničce přistoupila Veronika Mičietová. „Chápu, že když škola koupí knihy, chce, aby jí co nejdéle vydržely v perfektním stavu, ale to jsem oželela, a dokonce jsem se smířila s tím, že některá kniha se nemusí vrátit vůbec. V první třídě jsem nechala půjčování knih zcela volně, neměla jsem kapacitu to nějak monitorovat. Ve druhé třídě začínáme zavádět sešit výpůjček, kam se děti zapisují spolu s knihou, kterou si odnášejí domů,” vyjmenovává. Michaela Hazdrová řešila obavu svých dětí o knížky, které do třídy zapůjčí. „Našli jsme řešení, kdy jsme knihy nechávali obalovat v naší obecní knihovně – stálo to pár korun a pomohlo to hlavně dcerce, která měla obavu z poničení svých oblíbených knížek,” popisuje.

A co na to děti?

Jaký efekt má knihovnička ve třídě na děti a jejich čtenářství? „V návaznosti na knihovničku jsem s dětmi rozběhla dílny čtení. Vztah ke knihám u dětí, které od začátku rády četly, se ještě prohloubil. Začaly zkoušet náročnější knihy, měnit žánry. Děti, které četly pomaleji a měly náročnou knihu, po pár dnech samy přišly s tím, že kniha je pro ně ještě náročná, jestli si mohou půjčit nějakou kratší,” vypráví Veronika Mičietová. 

Pro učitelku ze Žiliny byla podstatná i komunikace s rodiči. Někteří dali dětem náročnou knihu, protože neměli odhad a neznali pestrou nabídku knih pro začátečníky. Když jim pedagožka doporučila jinou a jejich dítě zažilo úspěch z první samostatně přečtené knížky, mělo radost nejen dítě, ale i jeho rodiče. Jiní rodiče vybírali dětem snadné knihy po celý měsíc, takže každý druhý den dítě prezentovalo přečtenou knihu. „Úžasné bylo, že děti si potom dávaly samy zpětnou vazbu, například: ‚Klárko, nemyslíš, že bys už zvládla přečíst i něco delšího, když takovou knihu přečteš za jeden den?‘ Na konci první třídy jsme se shodli s dětmi, že naše prvňácké knihy už jsou pro nás příliš snadné. Děti samy přišly s návrhem, že na Vánoce je zabalíme a dáme jako dárek budoucím prvňáčkům, až se naučí číst,” popisuje Veronika Mičietová. „Syn mi říkal, že je paní učitelka sama vyzývá k tomu, aby si knížky brali na prohlížení, když mají nějakou práci hotovou dříve a čekají na ostatní,“ popisuje Michaela Hazdrová efekt knihovničky ve třídě. 

„V letošním školním roce bych chtěla více rozběhnout vrstevnické sdílení knížek. Tak aby i ostatní děti nosily své knížky, když budou chtít. Otevřu to na rodičovských schůzkách,” popisuje plány Michaela Hazdrová. „Mám radost, že se to povedlo. Určitě je tu potenciál pro další zlepšování. Ale ve výsledku to bylo vlastně strašně jednoduché. Nejtěžší bylo překonat svůj ostych z kontaktování paní učitelky a pak přemluvit manžela, aby si našel čas na přivrtání poliček,” směje se Michaela Hazdrová. „Jsem vděčná paní učitelce, že do toho šla,” uzavírá.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.