Vyhazovat studenty se nám nevyplácí, říká prorektor Masarykovy univerzity

Studijní neúspěšnost českých vysokoškoláků se zdá být celkem vysoká. Bylo to tak i před deseti patnácti lety, nebo se situace zhoršuje? A jaké jsou příčiny?

Podívali jsme se na stránky ministerstva školství, kde jsou veškerá data za všechny české veřejné i soukromé vysoké školy. Studentů, kteří začali studovat v roce 2001, úspěšně absolvovalo 52,5 procenta a dnes je to 48,5 procenta čili nějaký rozdíl tam je, ale není nijak závratný. Když srovnáme situaci před dvaceti a před třemi čtyřmi lety, tak v současné době nastupuje na vysoké školy obecně mnohem víc studentů než dříve. A z těch, kdo nastoupí, jich mnohem víc při studiu pracuje. V navazujících magisterských programech je to klidně sedmdesát procent pracujících a tím nemyslím nějaké nárazové brigády.

To dřív skutečně nebývalo tak běžné?

Ne, aspoň ne v takové míře a tak pravidelně, možná s výjimkou studentů některých IT a ekonomických oborů. Dnes opravdu někteří studenti ukončují školu z finančních důvodů, kdy v souběhu školy a práce dají přednost kariéře.

Víc než polovina studentů vysokou školu nedokončí. Tratíme na tom všichni Čtěte více

Vnímáte tu studijní neúspěšnost jako problém?

Ano a myslím, že i běžní akademici už to tak začínají vidět, že ten narativ se posouvá. Když před deseti lety vyhazovali studenty od zkoušek, brali to tak, že na studium takzvaně nemají, takže je to jen jejich problém. Ale už i různé ministerské strategie a záměry ukazují, že to není tak jednoduché. Ministerstvo dnes i finančně podporuje různé aktivity, jako je třeba poradenství. A univerzity na to reagují a pro svoje studenty organizují například různá doučování nebo letní školy pro nastupující studenty. Je totiž fakt, že zdaleka ne všichni maturanti nastupují stejně kvalitně připravení, takže je dobré na začátek trochu vyrovnat jejich úroveň.

Takhle to dělá i Masarykova univerzita?

I my máme na každé fakultě koordinátory, kteří se snaží včas vyhledávat a zachycovat studenty, kteří jsou ohrožení neúspěchem. Vyvinuli jsme a dál vyvíjíme aplikaci, která se jmenuje Prevence studijních rizik. Ta by měla být schopná vyhodnotit, že nějaký student či studentka fungovali normálně a najednou se to zadrhlo, a nabídnout jim pomoc.

Takže ministerstvo i jednotlivé univerzity rozhodně studijní neúspěšnost jako problém vnímají a začínají proti ní aktivně vystupovat.

Inspirujete se v tomto ohledu i v zahraničí?

Samozřejmě, už jsme o tom před lety diskutovali se zahraničními partnery. Například ve Spojeném království, kde se platí poměrně značné školné, je studijní neúspěšnost brána jako mnohem větší problém při mnohem menších číslech.

Pokud v prvním ročníku odpadne osm procent studentů, řeší se to, protože taková situace má samozřejmě finanční dopad na univerzitu v podobě výpadku školného od těchto studentů.

Sledujete, jaké obory u vás na univerzitě jsou těmi, ze kterých nejvíc studentů odchází předčasně?

Nejvíc studentů napříč školami odchází z technických oborů, kterých my na Masarykově univerzitě moc nemáme. Studijní programy se z hlediska formy dělí na prezenční, kombinované a distanční, přičemž ty druhé dva jmenované skládají dohromady takzvané „dálkaře“, a u nich je ta neúspěšnost vždy vyšší, někde až 70 procent.

Z prezenčních programů pak nejvyšší neúspěšnost u nás vidím na přírodních vědách – chemie, zeměpis a ochrana životního prostředí. Tam je to podle mého názoru tím, že studenti nemají realistickou představu o tom, co tento konkrétní obor obnáší, a pak jsou zaskočení, když mají trávit hodiny v laboratoři tvrdým studiem chemie.

On i samotný přechod na vysokoškolský systém není snadný, že? Ačkoliv už jsou studenti dospělí, přesto je to pro ně náraz. Náhle nemají třídního učitele, který by po nich vyžadoval omluvenky a hlídal, jestli z něčeho nepropadají…

O tom, že dvacetiletí jsou dnes méně zralí než dříve, mluví takzvaný fenomén vynořující se dospělosti. Reálně jsme se také museli trochu přizpůsobit tomu, že jsou dnešní studenti jiní než jejich předchůdci starší o generaci. V prvních semestrech bakalářského studia tedy zavádíme prvky, které jsou víc typické pro střední školy. Namátkou třeba adaptační kurzy na začátku studia, vyrovnávací kurzy nebo třeba domácí úkoly, což nám napřed připadalo pod úroveň, ale je to prostě jedno z opatření, které může pomoci.

V zahraničí jsou studenti sebevědomější, nebojí se profesorů ptát, říká Dominik Polášek. Ze Slezska odešel studovat do Británie a Nizozemska Čtěte více

Musíme také myslet na to, že dřív u nás mělo vysokoškolské vzdělání jedenáct procent lidí, dnes je to přes 30 a stále za zeměmi OECD zaostáváme. Takže je jasné, že k nám nyní chodí jiní lidé než před čtvrtstoletím.

A chápou toto i akademici, které univerzity zaměstnávají? Protože z některých ohlasů mladých lidí se zdá, že jim neustále někdo předhazuje, že na vysoké škole nemají co dělat a že jich stejně dál „projde“ polovina.

Myslím si, že tito akademici, – a nepopírám, že jich je stále ještě dost, – nechápou správně úlohu vysokých škol. V ministerských strategiích je navyšování počtu studentů a absolventů. V případě nastupujících studentů je cílem dostat se někam na šedesát procent věkové kohorty, takže vyučující nemůžou říkat, že polovina studentů na vysokou nepatří.

Samozřejmě máme elitní programy, kam bereme jednoho z dvaceti, ale máme také programy, kam přijímáme studenty třeba i těsně nad třicátým percentilem kohorty, měřeno testy studijních předpokladů. Na jednu stranu může dávat smysl přijmout do prvního ročníku prakticky každého a dát mu šanci ukázat, co v něm je, ale na druhou stranu je to eticky sporné a určitě nehospodárné.

Musíme napřed alokovat spoustu času vyučujících, učeben, energie na to, abychom potom měli sedmdesátiprocentní neúspěšnost – to nedává smysl. Na druhou stranu vidím jisté špatné nastavení v tom, že máme poměrně dost studentů, kteří přijdou do výuky na začátku studia jednou, dvakrát, nebo dokonce nikdy. My se jich ale nemůžeme zbavit dřív než na konci prvního ročníku. Přitom už v říjnu je jasné, že dál nepůjdou.

Někteří odborníci říkají, že o studijní neúspěšnosti se rozhoduje už v prvních týdnech a že studenty často odradí komplikovaný systém a nepříjemná atmosféra…

Chceme systematizovat systém podpory od starších zkušenějších spolužáků. U nás v Brně už fungují takzvané interní praxe, kdy studenti magisterských pedagogických oborů doučují a provázejí mladší kolegy. Neřekl bych, že je u nás nepřátelské prostředí, ale je to jiné. Máme hodně studentů a na mnoha fakultách nefungují studijní kruhy.

Nicméně rozjeli jsme také spoustu kampaní, třeba Jsme jedno velké ucho, kde nabízíme poradenství psychologické i studijní. Buddy programy jsou fajn, ale takový buddy musí být vyškolený, aby udílel rady, které skutečně povedou k tomu, že nový student bude lépe studovat. Aby neradil jen to, které předměty jsou „dávačka“.

Francouzské univerzity hlídají docházku. Pracovat místo školy není dobrý nápad, říká absolvent prestižní ESSEC Business School Čtěte více

Od covidu poskytujeme enormní množství psychologických konzultací, ale také studijních, protože u nás je velká volitelnost předmětů. To pro někoho může být až zahlcující. Zkrátka děláme, co můžeme.

Zachytila jsem ve veřejném prostoru takovou teorii, že vysoké školy jsou placené podle toho, kolik naberou studentů do prvních ročníků. Je to pravda?

Není a už nejméně od roku 2015 nejsme ani financováni takzvaně „na hlavu“. Máme víceméně fixní finance plus nějaký bonus za výsledky nebo kvalitu. Je to proto, že nám kolem roku 2010 kulminovaly počty studentů, pak to kleslo, ale za pár let zase počty vzrostou podle populační vlny, která je teď na středních školách. Nicméně je tam i nějaký bonus právě za studenty, kteří dokončí studium, takže je to spíš naopak. Není pro nás výhodné studenty vyhazovat.

Už jste i sám naznačil, že někdy bývá problém v tom, že student si vybere studijní program, ale pak je zaskočen, protože výuka probíhá jinak, než čekal. Nestálo by za to vybudovat třeba široké bakalářské obory a specializaci nechat až na magisterské studium?

Je pravdou, že v západní a severní Evropě je ta struktura mnohem jednodušší. Jdete studovat třeba fyziku nebo zeměpis a specializujete se později, zatímco u nás už se musíte přihlásit – jen s malou nadsázkou – například na fyziku plazmatu. A to si myslím, že opravdu málokdo má přesnou představu, co to přesně obnáší. Jenže pokud bychom udělali právě ty široké programy s pozdější specializací, tak bychom narazili na organizační strukturu kateder a fakult. Například je u nás ohromně poptávaná molekulární biologie, ale jiné obory a katedry tolik žádané nejsou. A riskujeme, že by se nám po prvním ročníku všichni nahrnuli právě na tu molekulární biologii – jenže kapacity laboratoří nejsou neomezené.

Musíme to prostě nějakým způsobem řídit. Ale doufám, že se v tomto směru také trochu posuneme, protože je pravdou, že ten počet studijních programů je u nás opravdu enormní a není snadné se v tom vyznat.

Děláte jako univerzita i něco pro to, aby si uchazeči dobře vybrali, pokud možno napoprvé?

Snažíme se informovat uchazeče i jejich zákonné zástupce například formou detailního popisu studia, pořádáním dnů otevřených dveří. U některých oborů nabízíme i studium nanečisto, kdy si zájemci můžou přijít do posluchárny nebo se prostě zúčastní takového typického dne na daném studijním programu. Takže když bych, jak už jsem zmiňoval, chtěl jít studovat ochranu životního prostředí a měl přitom odpor k laboratořím a chemii, tak po jednom takto stráveném dni bych věděl, že se mám poohlédnout po něčem jiném.

Na závěr bych se ráda zeptala na takové možná citlivé téma. Máme v Česku 26 univerzit a vysokých škol a všechny se tváří, že jsou zaměřené na vědu. Na to ale přece nemáme dost kvalitních lidí. Nestálo by za to ponechat vědu jen některým školám a jiné přetvořit do praktičtěji, tedy spíše profesně orientovaných institucí?

Ano, termín excelence se v souvislosti s vysokými školami objevuje už minimálně patnáct let a novela zákona z roku 2016 připravila půdu pro takzvané profesní programy. A zase, jak už jsem říkal, nebudeme si nalhávat, že všechny studijní programy u nás na Masarykově univerzitě jsou špičkové, když do některých přijímáme i uchazeče na třicátém percentilu – to znamená, že sedmdesát procent uchazečů bylo lepších.

Soumrak bakalářských prací. Jejich konec urychlí AI Čtěte více

Souhlasím s tím, že diverzifikace by vysokoškolskému prostředí prospěla, ale asi to nepůjde zavést jen na úrovni jednotlivých škol. Vždy se objeví validní argumenty, že například v Českých Budějovicích mají špičkovou biologii, v Liberci zase nanotechnologie…

Ale na druhou stranu, teď v návaznosti na Národní plán obnovy začínají vznikat první profesní obory, kde například nemusí být špičková akademická úroveň vyučujících, ale je velmi podstatné navázání na praxi, musí tam být spolupracující firmy. Skutečně otázka, zda musí být na každé univerzitě provozována věda, je velmi dobrá. Jestli je opravdu nutné, aby všude byly doktorské nebo magisterské studijní programy. Uvidíme, jak tato diverzifikace vysokých škol dopadne.

Michal Bulant vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Učil a stále učí matematiku na gymnáziu i na Masarykově univerzitě. Od roku 2001 vykonává různé univerzitní funkce a od roku 2019 je prorektorem MU pro vzdělávání a kvalitu.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.