Kolik učitelek se vejde do kbelíku? Reportáž z výuky první pomoci ve školce

Je čtvrtek dopoledne a na dvoře mateřské školy ve Velkých Popovicích stojí vůz rychlé záchranné služby. Před ním stojí jeden menší plyšový vůz a na zemi tři velcí medvědi. Všichni jsou Brumlové. Jméno jim před chvíli vymyslely samy děti. Záchranář Marek Hylebrant tu není poprvé. Jezdí sem každý rok a každý rok s nimi zachraňuje obřího plyšového medvěda. Tedy pardon, každý rok jim ukazuje, jak poskytnout první pomoc. 

Počasí vyšlo, všichni mají dobrou náladu, jen Medvěd Brumla dnes opravdu nemá svůj den. Začalo to hned po příjezdu. Zničehonic prostě upadl a zůstal ležet na zemi. „Tak si představte, že takhle jdete s paní učitelkou po ulici a před vámi takhle někdo upadne a nehýbe se. Co uděláte?“ ptá se záchranář. Chvíli na ležícího medvěda kouká, rozmýšlí se a pak… „Tak ho asi takhle veeeelkým krokem překročíme a jdeme dál, ne?“ říká, zatímco překračuje ležící postavu. A děti křičí „néééé“. „Tak se ho třeba zeptáme, jestli nespí?“ ptá se Marek Hylebrant.  „A co uděláme pak?“ zkouší školkáčky. „Zavoláme záchranku,“ ozve se z několik míst. „Kolik voláme?“ „Jedna! Pět! Pět!“ volají děti. „A co jim řeknete? Tady leží méďa, na shledanou?“ „Né! Musíte přijít do školky v Popovicích, leží tady méďa,“ volá chlapeček z první řady. 

A teď teprve začíná akce. Děti si dávají ruku před pusu a dýchají si do dlaně. Cítí v ní teplý vzduch, a když dají stejně tak ruku před ústa pacienta, poznají, jestli dýchá. Medvěd Brumla stále leží a očividně nedýchá. Záchranář pouští na notebooku zvuk lidského srdce a ptá se, co by to asi mohlo být za zvuk. Děti křičí, že je to srdíčko a on vytahuje zalaminovaný obrázek krásného srdce.

„Tohle jste nedávno malovali mamince, když měla svátek, že jo?“ říká dětem, které přikyvují. 

„A namalovali byste tohle?“ ptá se a vytahuje druhý obrázek, tentokrát je na něm však srdce opravdové. „Fuuuuuj!“ ozve se sborově. Pak si ukazují, kde je, a že právě na tom místě se musí mačkat, když chceme méďu zachránit. 

To už Marek Hylebrant pouští z notebooku písničku Skákal pes přes oves a děti, jeden po druhém, mačkají a zachraňují. Pak přichází i čas na vyzkoušení střídání z úvodu článku a obě holčičky to zvládají skvěle. Teď a teď a teď! 

Písničku nepouští záchranář proto, aby měly děti dobrou náladu, ale proto, že právě rytmus této písně je ideální pro frekvenci masáže. Aby si děti nemusely nic počítat a přemýšlet, jak rychle stlačovat, stačí si v duchu zpívat. Skákal - pes - přes - oves - přes ze - lenou - lou - ku… A když je zima, mohou zkusit Rol - ničky - rol - ničky - kdopak - vám - dal - hlas?

Co vědí školáčci

„Musím říct, že jsem překvapený, co dnes i takto malé děti vědí. Spousta z nich zná číslo 155, vědí, kde je v těle uložené srdce či plíce a některé dokonce i vědí, že se při první pomoci mačká hrudník a že se při tom musí počítat,“ popisuje záchranář, který školí děti už pět let s tím, že tak velké ambice ani nemá. „Ukazujeme si hodně věcí a rozhodně nečekám, že by pak takto malé děti byly schopné někoho na ulici zachraňovat. Pro mě je nejdůležitější, aby věděly, že se člověku v nouzi musí pomoci a třeba si zapamatovaly, jak musí dát ručičky přes sebe při masáži srdce. Postupně na to navazujeme i na základní škole, a jak se tak vědomosti nabalují, vychováváme si generaci dětí, které vědí, jak pomoci,“ dodává. 

V prvních třídách vypadá jeho akce podobně jako v mateřské škole, ve vyšších ročnících už si ale například žáci zkouší první pomoc na klasickému modulu a medvěd má volno. Starší děti se také už učí, jak zastavovat krvácení a nechybí ani různé historky z praxe. 

Tady, ve Velkých Popovicích, má však dnes Medvěd Brumla perný den. „Je to hroznej nešika, právě spadnul ze stromu a podívejte se, jak má tu nohu!“ hází na zem medvěda většího než je on sám na zem a nohu mu nastavuje v nepřirozeném úhlu. Pak pozve dopředu jednoho z chlapců. 

„Co myslíš, můžeme mu ji narovnat?“ Chlapec v modrých kraťasech i kšiltovce se příliš nerozmýšlí a hned to udělá. Jenže v tu chvíli Marek Hylebrant zvedá horní část medvědova těla, který se bolestí vzepnul a křičí: „Au, au! To bolí! Nenarovnávat!“.

A tak Brumlu jen utěšují, že to bude dobré a že je tu za chvíli záchranka. Medvěd se zdá být v klidu, jenže po chvíli prostřednictvím záchranáře žádá o jídlo a pití. „Já mám hroznou žízeň! Nedáte mi trochu vody?“ A děti by hned přispěchaly a méďovi trochu vody daly. Jenže to se už Marek Hylebrant na oko mračí a vysvětluje, že zraněným se nesmí dávat ani jídlo, ani pití. Protože je v nemocnici může čekat operace a to by mohli zvracet. 

Vejde se paní učitelka do kbelíku?

Informací je dnes hodně. Každé z dětí si dnes odnese trochu jiný zážitek. Někdo to, jestli se „krev z jedné celé paní učitelky vejde do kbelíku“ - mimochodem klidně by se tam vešly dvě. Jiný zase nezapomene na historku s pejskem: Pes Marka Hylebranta nedávno šlápl na střep a záchranář ho musel na místě ošetřit - podobně, jako by ošetřil člověka. Vzal hadřík, který nosí u sebe a tlapku mu ovázal. Další si pamatuje „kouzlo“: když se dá jedna ruka nad hlavu a druhá nechá podél těla, ta horní začne postupně světlat, to jak krev stéká dolů. Proto je dobré v případě pořezání dát ruku nahoru, aby tolik nekrvácela - protože krve máme jen onu polovinu kyblíku.  

Nicméně jeden zážitek dnes, a nejen dnes, ale při každé návštěvě jakékoliv školky, byl nejsilnější. Nebyla to resuscitace medvěda ani prolézání sanitky. I když jim záchranář klade na srdce, aby rodičům vyřídili, že na popáleniny patří jen studená voda a zapomněli na babské rady, jako je přikládání ledu či ponoření ruky do mouky, budou dnes doma referovat asi jen o jednom: o tom, jak se rozhání auta na silnici. 

Všechny děti se shromažďují před záchrankou a Marek Hylebrant opatrně spouští sirénu. Nejdřív bliká a mluví do reproduktoru, pak na chvilku spouští sirénu, aby si děti přivykly na hlasitý zvuk a mohly si zacpat uši, a pak už to jede. „Dobrý?“ ptá se, když sirénu vypne. A děti skáčou a volají „jóóóóóó!“. O zážitek dne je postaráno. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.