Neznají pastelky ani nůžky, a mají jít do školy. Reportáž z přípravné třídy pro děti, které nežijí jako v bavlnce

Je konec dubna, blíží se pálení čarodějnic a od toho se odvíjí i program v přípravné třídě litvínovské ZŠ Ruská. Desítka dětí sedí po jednom v lavicích postavených do U a vybarvuje čarodějnice. „Jaké by mohla mít vlasy?“ napovídá asistentka Darina Vaníčková. „Žluté?“ zkouší to jeden z chlapců. 

„Naty, tys to ale pěkně vybarvila, vůbec jsi nepřetáhla,“ komentuje asistentka skloněná nad tmavovlasou dívkou. „Ty jsi doma trénovala, viď,“ pohladí asistentka po rameni její sousedku. Tady se každý malý úspěch cení. „Když jsme po dětech v září chtěli obrázek rodiny, jedna dívka nakreslila tři kruhy, každý jinou barvou, jeden byl maminka, druhý tatínek a třetí sourozenec. Vysvětlovali jsme jí rozdíl mezi pastelkou a tužkou, nůžky držela poprvé, neuměla si vyndat penál z tašky. Teď kreslí krásné obrázky, normální postavy s detaily,“ povídá Darina Vaníčková. „Kdyby takhle přišla do první třídy, bylo by to horší. Ujel by jí vlak.“ 

Je čas na přestávku. Trénink soustředění je další důležitý úkol na přípravný rok. Zatím děti nevydrží pracovat déle než dvacet minut. Někdo vytahuje svačinu, jiný běží do herního koutku, holky si vezmou do lavice barbíny. „Vem si k sobě nějakýho kamaráda,“ radí asistentka holčičce, která si sice přinesla do lavice hru Kloboučku, hop, ale sedí nad ní bezradně sama. 

O písmenka tolik nejde

Přípravná třída vznikla v roce 2013 s cílem předejít neúspěchu v první třídě. Je někde na půl cesty mezi školou a školkou – půl místnosti zabírá herna s kobercem, na zdi visí pohádkové postavičky z kartonu a pod nimi jsou krabice přetékající hračkami. Na opačné straně třídy je tabule, na ní barevnou křídou napsaná písmenka a číslice. O ty tu ale zas tolik nejde. „Když k nám děti přijdou, neumí se třeba vysmrkat, obléknout, zapnout zip nebo zavázat tkaničky. Další krok jsou sociální věci – naučit se respektovat pravidla, chovat se slušně k ostatním,“ popisuje asistentka „osnovy“ přípravné třídy. 

Do přípravky chodí letos patnáct dětí, sedm z nich je ze sociálně znevýhodněného prostředí a jedna dívka má problémy s češtinou. Jedná se o děti, které dostaly u zápisu odklad a buď mohly zůstat ještě rok ve školce, nebo ho strávit v přípravce. Jenže někteří rodiče děti do školky neposílají, i když je předškolní rok povinný. „Rozdíl mezi dětmi, které byly aspoň rok ve školce, a těmi, co nebyly, je obrovský. Když přijde k zápisu dítě, které do školky nikdy nechodilo, tak si ho bereme do přípravky automaticky,“ vysvětluje ředitelka školy Pavla Tomášová. 

Všechno stojí na tom, jestli rodič pracuje

Ústecký kraj – spolu s Karlovarským – ve vzdělávání výrazně zaostává za zbytkem republiky. Šestina dětí tady nedokončí ani střední školu bez maturity. Jsou to zároveň kraje, kde je nejvyšší míra chudoby a nezaměstnanosti. V Litvínově je víc exekucí než dospělých obyvatel, mezi rodiči je exekučně zatížen zhruba každý třetí. Podle mnoha českých i zahraničních studií je to právě kvalitní předškolní příprava, která má šanci začarovaný kruh chudoby, často děděné z generace na generaci, přetnout. 

Podle zkušené učitelky Aleny Brabcové, která před osmi lety litvínovskou přípravku zakládala, se všechno láme na tom, jestli aspoň jeden z rodičů pracuje. „Měli jsme tu šikovného romského kluka, ve škole lepší průměr, po škole chodil na fotbal, tatínek ho k tomu vedl, pak se o něj dokonce zajímali z teplického fotbalového klubu. Rodiče se snažili, chtěli, aby se děti měly jednou lépe než oni,“ popisuje učitelka. Pak se do rodiny narodilo čtvrté dítě, tatínek přišel o práci a rodina se nakonec rozpadla. „Matka neměla na nájem, párkrát se stěhovala, až skončila s dětmi na ubytovně ve vyčleněné lokalitě za městem. Kluk už samozřejmě fotbal nehraje a jde to s ním z kopce. Děti to mají z ubytovny do školy asi pět kilometrů pěšky, nezabaví se tam, a tak začne takové to potulování po městě. Rodiče nemají přehled, kde děti jsou. Mají jiné starosti. A upadá samozřejmě i ten školní úspěch.“ 

Tenhle příběh je velmi typický a ukazuje, jak snadno se to může zvrtnout i u lidí, kteří mají snahu: „Stává se, že dítě se na začátku školní docházky jeví jako velmi šikovné, dobře se chytne a hezky se rozvíjí. Jenže časem narazí na limity nepodnětného prostředí, v němž vyrůstá, a hrozí, že se jeho vývoj zastaví,“ popisuje Darina Vaníčková, která působí v přípravné třídě od jejího vzniku. „Nebo to bývá tak, že to funguje do určitého věku, ale pak dítě, které žije třeba jen s mámou, jí takzvaně uteče, toulá se, nerespektuje ji, ale ona už na něj nemá žádný vliv,“ připojuje Alena Brabcová. 

Chybí psycholog a přebývá papírování

V takové chvíli by mohla pomoci škola, jenže to by musela mít víc podpůrného personálu, který by s dětmi i rodinami mohl pracovat i mimo oblast vzdělávání. Ve Velké Británii nebo Skandinávii je běžné, že školy se žáky z problematického prostředí dostávají víc peněz. U nás zatím stát takové školy nijak adresně nepodporuje. „Počítá s tím ale Strategie 2030 a jsou na to vyčleněné peníze v Národním plánu obnovy. Teď se vymýšlí index, jakým by se vypočítalo, kolik která škola dostane,“ vysvětluje sociolog a člen Národní ekonomické rady vlády Daniel Prokop. 

Litvínovská škola má v každé třídě nejméně jednoho asistenta a ve škole působí také speciální pedagog. Ředitelku Pavlu Tomášovou to stojí spoustu papírování a shánění peněz, ale bez toho si to neumí představit. V tom mají litvínovští žáci štěstí – jinak je v ústeckém kraji asistentů nedostatek a každý desátý učitel je nekvalifikovaný. Co v ZŠ Ruská chybí, je školní psycholog. Nejsou na něj peníze, ale i kdyby byly, je jich v kraji nedostatek. Ačkoli řeší nejvíc problémů pramenících z chudoby, ze sociálního vyloučení a z rozpadlých rodin, k dispozici jsou asi jen tři školní psychologové pro všechny základní školy v Ústeckém kraji, zatímco v Praze má svého psychologa často sama škola. 

Litvínovské škole by pomohlo i to, kdyby přípravná třída dostávala asistenta automaticky. „Ve speciálních třídách mateřských škol to tak podle nového financování je. My musíme každý rok přesvědčit některou maminku, aby zašla do pedagogicko-psychologické poradny a nechala si napsat asistenta pro své dítě,“ popisuje běžnou, ale zbytečně zatěžující praxi Pavla Tomášová. „V přípravce máme třeba dítě, pro které je čeština cizí jazyk, protože celá rodina mluví romsky. Potřebuje pochytit českou slovní zásobu, jinak se v první třídě nebude orientovat. U takových dětí by to skoro chtělo, aby byl jeden dospělák na jedno dítě,“ popisuje ředitelka.  

Učíme se od ploštic

Přípravná třída má rozvrh jako v běžné škole, ale moc se jím neřídí. „Spíš sledujeme, jak jsou na tom děti. Když vidíme, že nemají náladu nebo je něco nebaví, tak si řekneme básničku nebo si jdeme na kobereček zahrát hru. Chodíme hodně i ven, před koronavirem jsme měli i spoustu exkurzí.“ Další věc, která těmto dětem hodně chybí, jsou totiž běžné zážitky. „Chodili jsme do knihovny, na plavání, do psího útulku, k hasičům nebo na zámek. Na podzim sušíme jablíčka, děláme z nich křížaly a děti je pak baští, před Vánoci píšeme Ježíškovi,“ vypočítává Darina Vaníčková.

„Zvedni prstík do vzduchu, poškrábej se na uchu,“ zní třídou a všech deset školáků, sešikovaných u dveří po dvojicích, se drbe na uchu. Chystají se vyrazit hromadně na toaletu. Záměrně v době mimo přestávku, kdy je tam klid, hromadná výprava má totiž speciální důvod: trénink hygienických návyků. Cestou k toaletám zazvoní asistentce Darině telefon, volá maminka jednoho z žáků. „Chlapec má psychiatrickou diagnózu, bere léky a maminka se potřebuje pravidelně ujišťovat, že je všechno v pořádku,“ popisuje asistentka. A dodává, že podobně starostlivé jsou maminky většiny žáků. „U spousty z nich jsou problémem opravdu jen peníze, jinak se o děti starají dobře. Každý den na ně čekají před školou, i v distanční výuce jsme hezky spolupracovali,“ popisuje Darina Vaníčková. 

Přípravka je najedená a vyčuraná, jde se ven, děti se znovu štosují u dveří. Nikdo se nestrká ani nekřičí, na odchodnou si zase řeknou básničku. „Ukažte mi klíče od skříňky,“ kontroluje učitelka, jestli všichni mají to, co školáci tak rádi ztrácejí. Za chvíli už se děti rozprchnou v parku nedaleko školy. Kluci si kopou s míčem, holky si obvykle malují křídami nebo skáčou panáka, ale teď tu frčí něco jiného: ploštice. Dívky je hledají v trávě, „pasou“ je na dlaních a dávají jim jména. „Moje se jmenuje Eliška,“ říká holčička v pletené čepici. „Moje Sára,“ doplňuje její kamarádka s culíkem. „Vypadá to jako volná zábava, ale oni se tady toho hrozně moc naučí. Počítáme, kolik mají ploštice teček, povídáme si, čím se živí. A oni si to díky tomu prožitku mnohem lépe zapamatují, než kdybychom jim na to ve třídě dali nějaký pracovní list,“ říká třídní učitelka Veronika Hájková. 

Pokroky na denním pořádku

Druhou částí litvínovské intervence u dětí, které to mají doma složité, je odpolední Klubík. Vlastně něco jako družina, ale je zdarma a chodí do něj ty nejohroženější děti. Vznikl asi před deseti lety, když ředitelka přemýšlela, jak asistentky, které jsou dopoledne u dětí, využít i odpoledne.

„Začaly si ty ohrožené děti brát po škole do jedné třídy, hrály s nimi hry, pak je napadlo, že když už je tam mají, mohou s nimi napsat úkoly nebo jít na vycházku,“ vysvětluje Pavla Tomášová. Zájem byl veliký, a tak je nyní Klubík rozdělený na mladší a starší. Jedna parta chodí v pondělí a ve středu, druhá v úterý a ve čtvrtek. „Problém byl, že tyto děti často neměly obědy, a tak byly do čtyř hodin odpoledne bez jídla. Tak jsme sháněli dotace na obědy, sunuli jsme do Klubíku všechno zbylé ovoce a mléčné výrobky, občas jsem donesla aspoň sušenky,“ popisuje ředitelka. S Klubíkem se chodilo i do kina nebo jezdilo na výlety. Děti v něm se tak sžily, že se s asistentkami scházely i během prázdnin. „U těchto dětí je každá aktivita k dobru,“ komentuje ředitelka. 

Ve školách, jako je ta litvínovská, všechno stojí na podobných nápadech a individuálním úsilí a nadšení jednotlivých učitelů a ředitelů. V Litvínově ho zatím mají. „Pro mě je tahle práce strašně motivující. Mám obrovskou radost z každého pokroku dětí a ony se denně dějí,“ usmívá se asistentka Darina a zadívá se na své předškoláky s míči a plošticemi. „Jsou dobrý, už můžou jít do první třídy.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.