Motýlci v bříšku i teplo u srdíčka aneb Jak vysvětlit dětem, co s námi dělá láska?

„Mami, jak poznám, koho budu mít za tatínka,“ ptá se pětiletá holčička a má na mysli „tatínka pro své děti“, tedy manžela, přítele či partnera. Oblíbená dětská disciplína kladení otázek neubírá na síle ani na jaře, a i rodiče se začínají ptát, jak vysvětlit něco, co je i pro dospělé opředeno rouškou tajemství. Můžeme samozřejmě zmínit chemický vzorec C8H11N, jenže tomu většina smrtelníků nerozumí, a dokonce se takovému neromantickému pojetí – tedy mixu z fenyletylaminu, dopaminu, adrenalinu a testosteronu či estrogenu – i vědomě brání.

Klidně více lásek najednou

Poprvé se děti zamilovávají už ve školce, protože začínají trávit hodně času mimo rodinu a s vrstevníky. „Děti poprvé pocítí tento druh emoce k někomu jinému než k matce, otci nebo jiným blízkým osobám v rodině,“ říká dětská terapeutka a koučka z Brna Ivana Procházková. A vybírají si podle sympatie nebo protože si rozumějí při společné hře. „Na rozdíl od dospělých děti žijí více tady a teď, takže když třeba nejsou zrovna ve školce, nepociťují, že by jim ten druhý chyběl. Nemají na rozdíl od dospělých tendenci se s tím druhým scházet mimo vytyčený čas – a když, tak to často bývá podpořeno dospělými. I když samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo,“ doplňuje Ivana Procházková. Do toho jiného prostředí ten chlapec nebo dívka ze školky prostě nepatří, a navíc tam může být třeba jiný kluk nebo holčička, ke kterému může dítě cítit podobné pocity.

Dospělí často takovým projevům náklonnosti u předškoláků nebo menších školáků dávají větší význam, než v reálu mají. Hormony, a tím i zamilovanost, jak ji znají dospělí, se totiž objevuje až v pubertě.

Když dítě ve školce nebo během prvních školních let vypráví o spolužákovi nebo spolužačce a začne se například červenat, může ho to samotného zaskočit. „Rodič tomu může dát název. Dá se třeba říci, že to vypadá, že přichází zamilovanost,“ říká Ivana Procházková, jak moc je důležité pocity popisovat, a tím i děti učit emoce vnímat. „Pokud přijde dítě domů ze školky a řekne, že Denis bere Justýnku za ruku a že mu to vadí, tak by tomu rodič měl dát název, že je to žárlivost.“

Protože ale zamilovanost cítí každý jinak – a i u dětí se tyto emoce objevují postupně – nemůže tedy fungovat univerzální vysvětlení. „Pomáhá popisovat svou vlastní zkušenost a zdůraznit při tom, že to je individuální pocit. Například: Já jsem to poznala tak, že se mi to rozzářilo na srdíčku a cítila jsem to, ale jde to těžko popsat, každý to má jinak. Někdo cítí motýlky v bříšku, jiný zahřátí u srdíčka, prostě každý jinak. Jsem zvědavá, jaké to budeš mít ty,“ popisuje možnou reakci Ivana Procházková.

Kniha Jaké je to být zamilovaný, kterou vydalo nakladatelství Svojtka, také nabízí návod, jak v takové situaci reagovat: „Láska působí tak, že prožíváme všechno mnohem silněji, dává našemu životu výraznější barvu.“

Mě také láska potrápila

Zatímco dětem ve školce je jedno, kdo má ke komu blíž, na základní škole náklonnost už začínají vnímat a reagovat na ni. „Školáci už si intenzivně všímají, kdo s kým tráví čas. Často se to projevuje škádlením nebo posmíváním, a proto může dítě za zamilovanost zažívat posměch a následně cítit stud,“ říká Ivana Procházková.

Tady by měl rodič dítě podpořit a zeptat se ho, zda a co přesně mu je nepříjemné. Rodiče mohou dítěti zároveň popsat, že je dobře, že se kamarádí jak s děvčaty, tak s chlapci, a vysvětlit mu, že čím víc se bavíme s jedním člověkem, tím lépe ho poznáváme. „Pokud se nepodaří rodičům dítě podpořit, tak se může stát, že se z toho svého vztahu úplně stáhne, a to jen proto, aby nebylo středem posměchu,“ říká Ivana Procházková.

Ale i tady může pomoci vlastní příklad ze života, tedy například: Když jsem byla stará jako ty, vždy mě ze školy doprovázel soused, ten, co má dnes Haničku, mě to také hodně mrzelo, že se ostatní smáli. Podle dětské psycholožky je důležité dítěti naslouchat a podpořit ho, aby ze situace nevznikaly pocity méněcennosti. Na otázku, proč se nám ostatní smějí, když jsme zamilovaní, odpovídá opět kniha Jaké to je být zamilovaný: „Zamilovaný člověk se nesoustředí a vypadá proto trochu ‚přihlouple‘. Zamilovanost s sebou nese i myšlenku na lásku fyzickou, která děti fascinuje a zároveň odpuzuje. Když na to myslí, může jim to být nepříjemné, a proto se smějí…“

„Je to vlastně první situace, kdy dětem jako rodiče nemůžeme příliš pomoci. Nemůžeme jít za ostatními dětmi a říci jim, aby se s naším dítětem bavily nebo aby se mu neposmívaly. Nejde jít za chlapečkem a říct mu, že naše dcera ho má ráda, tak ať se s ní kamarádí. Zase můžeme ale vsadit na svou zkušenost, a tím dítěti dát najevo, že to není ojedinělé, že se to děje takto často i jiným lidem,“ popisuje terapeutka Ivana Procházková. I tyto maličkosti jsou podle ní důležité momenty, kdy mohou rodiče zasadit semínko toho, jak se budou jejich děti cítit nejen teď, ale především v budoucnu.

Kniha Jaké je to být zamilovaný také nabízí návod, jak reagovat v případě neopětované lásky: „Proč nás ten druhý nemiluje? Všechny tyto pocity nás mohou zraňovat a oslabovat. V takovém případě je dobré obklopit se kamarády, kteří nám rozumějí a kteří nás mají rádi.“

Podívejte se do přírody

Už na základní škole se stává, že děti by spolu rády chodily, jak to vidí u náctiletých. „Tady je role rodiče velmi důležitá. Měli by zdůraznit, že je úplně v pořádku, když třeba spolu zamilovaný pár půjde na hřiště nebo spolu bude jinak trávit čas,“ říká Ivana Procházková.

Klíčové je tedy říkat dětem, jak by měla láska v kterém věku vypadat a že to může být i jinak, než jak vidí jinde. I když v televizi vidí polonahé líbající se páry, měli by rodiče podle psycholožky dětem říct, že například v devíti letech není nutné se hned takto chovat, že spolu dva mohou klidně jen jezdit na kole, když se mají rádi a je jim spolu dobře. Nebo že spolu ve škole mohou jít ve dvojici za ruku a že to úplně stačí.

A jak tedy odpovědět na úvodní otázku pětileté holčičky, která neví, jak pozná, že se zamilovala? „Vraťte otázku zpátky a zeptejte se, jakého tatínka by chtěla, jaký by se jí nejvíce líbil,“ radí dětská koučka Ivana Procházková a doplňuje, že se dá pomoci příměrem z přírody: „Jaro lidi vytahuje ven, a tak se i více potkávají. Svítí slunce, všichni mají dobrou náladu, a tím se sbližují a navazují vztahy. I zvířata se dvoří jiným, natřásají se a švitoří.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.