Záchodky bez dveří a společné mytí. Kde je hranice mezi intimitou a bezpečností dětí

Vztah k vlastnímu tělu se v člověku utváří už od narození, a to v jednotlivých fázích. Zhruba kolem šesti až dvanácti let si dítě začíná uvědomovat, že například oblast genitálií nebo vlastní sexualita patří do soukromé sféry, chcete-li intimity. Dítě se začíná stahovat do soukromí. Ještě v mladším věku, zhruba okolo čtyř let, by už dítě mělo začít rozlišovat mezi vhodnými a nevhodnými dotyky, mělo by se samo umět rozhodnout, co je mu příjemné a co ne, a mělo by umět nepříjemné dotyky důrazně odmítnout. 

Jak intenzivně toto období nastupuje a co všechno jako intimní dítě vnímá, záleží pochopitelně na kulturních i rodinných zvyklostech. I v rámci rodiny se ale mohou jednotlivé přístupy a potřeby lišit. V rámci domácnosti by měla vládnout všeobecná shoda a respekt k tomu, jak své soukromí a osobní prostor prožívají ostatní členové rodiny. „Umět si chránit svou intimitu je velmi důležitá schopnost, kterou musí rodiče svým dětem předat do života,” tvrdí psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek. Rodiče by se tedy podle něj měli s dětmi už od útlého věku bavit o tom, jak důležité je umět říci „ne” a že by je nikdo neměl nikdy nutit do čehokoli, co se týká jejich těla a je pro ně nepříjemné. 

Jedna věc je, že dítě si samo řekne, co je mu příjemné, neméně důležité je ale i to, jak respektovat rozvíjející se vědomí vlastní intimity a s ním přicházející stud menších dětí například v mateřských školách, ve kterých jsou z důvodu bezpečnosti (možná ale i ze zvyku) toalety či koupelny bez dveří. Místnost například sousedí třeba se šatnou, dítě na toaletě tak může často vidět i jiný dospělý, který právě vyzvedává své dítě.  

Hlavně v klidu 

Respektování potřeb každého jednotlivého dítěte a hledání způsobu, jak vyhovět všem, popisuje i Jitka Szokalová, která působí jako pedagožka v Univerzitní mateřské škole Lvíčata při Vysoké škole ekonomické v Praze a jezdí jako zdravotnice i na školky v přírodě. „Pokud se na toaletě dítě stydí a chce být samo, tak mu to umožníme. Se stydlivým dítětem se trochu zdržím, když jsou ostatní už třeba v šatně s druhou paní učitelkou. A pokud je třeba na školce v přírodě dítěti nepříjemné ‚chodit na velkou‘ na společný záchod v pokoji, umožníme mu použít toaletu ‚na marodce‘ či v jiném patře. I když víme, že se nemá kombinovat WC dospělých a dětí, je pro mne přednější, aby bylo dítě v klidu,” doplňuje Jitka Szokalová.  

Právní norma, která by stanovovala míru fyzického kontaktu mezi pedagogem a dítětem, v Česku není. Školský zákon však vymezuje podmínky pro bezpečnost a ochranu zdraví dětí. Výslovně je zde uvedeno, že „školy a školská zařízení jsou při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám dětí, žáků a studentů a vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů.” 

„Míru hygienických dovedností u dětí předškolního věku je nutné posoudit s ohledem na fyziologický i mentální věk dětí, na jejich individuální fyzické i psychické potřeby, a také s ohledem na schopnost se o sebe postarat, tedy sebeobsluhu při hygieně,” říká mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová. Podle ní má mít povědomí ohledně osobní hygieny tříleté dítě již osvojené, ačkoli z fyziologického hlediska vzhledem ke krátkým horním končetinám nemůže tuto dovednost zvládat zcela samostatně. „Mateřská škola napomáhá dítěti, aby si tuto dovednost v oblasti osobní hygieny postupně osvojilo – přesná doba, od kdy to má umět, stanovena není,” dodává Lednová.  

Nelze stanovit jednotná pravidla 

Dětem napomáhají právě třeba i na školkách v přírodě, na které jezdí jako zdravotnice výše citovaná Jitka Szokalová. Místa, kam dosáhne, si dítě myje samo, pedagožky ho případně slovně upozorní a vizuálně vše zkontrolují. „Sprchujeme nejméně dvakrát za týden. Pokud si to vyžádá počasí a zvýšený výskyt klíšťat, sprchovaly jsme i denně. Částečně se dítě od mýdla omývá samo a drží si sprchu, částečně mu pomáhám. Bez dozoru však dítě ve školkovém věku bohužel nechat nemohu – jako prevenci před uklouznutím a následným úrazem. A hlavně – při sprše se mnohem lépe než jen při převlékání kontrolují klíšťata,” říká Szokalová. 

Na tom, že je důležité pomáhat menším dětem, se pedagožka shodne i s doporučeními ministerstva školství. „Nelze stanovit obecná pravidla, neboť každý jedinec je jiný a má jiné osobní potřeby. A není možné, aby pedagog mateřské školy neposkytl dítěti potřebnou podporu a pomoc při zajišťování osobní hygieny, v souvislosti s emocionální subvencí při odloučení od rodiny,” říká Aneta Lednová z ministerstva.  

Existuje nějaká věková hranice, ve které bychom jako rodič, ale třeba i pedagog měli přestat pomáhat dítěti v intimních záležitostech, jako je třeba utírání na toaletě nebo mytí genitálií? Jan Kulhánek žádnou jasnou věkovou hranici neuvádí, zároveň ale dává doporučení: „Pokud jako rodiče nejsme v tomto směru invazivní a od školkového věku pomoc pouze nabízíme, dítě si svou intimitu zreguluje samo. Školák už je v tomto směru soběstačný, v podobných situacích začíná v přítomnosti dospělých pociťovat stud.” 

Ten je pro toto vývojové období dítěte normální a je potřeba s ním pracovat. Pokud tedy například nastane situace, kdy je dítě hodně citlivé na určité úkony a nerado chodí na společné toalety, je potřeba podle Kulhánka postupně tyto situace nacvičovat, ale zároveň mu intimitu dopřát tam, kde je to možné, tedy například doma. „Intimita nesmí dítě ohrožovat na zdraví či v sociálním prostředí. Dítěti vyloženě prospějeme, když ho za silnější potřebu initimity nebudeme trestat nebo se mu smát,” tvrdí Kulhánek. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.