Na volnou hru je čím dál méně času, ta je přitom pro rozvoj dítěte nejdůležitější

„V poslední době se setkávám s dětmi, které spontánně hru s hračkami nevyhledávají a při herní terapii nedokážou žádnou z hraček využít. Rodiče se poté zmíní o tom, že jejich dítě tráví volný čas převážně hraním na počítači – řádově několik hodin denně – a o jiné činnosti poté nemá zájem. Nemyslím si, že by si tyto děti přestaly umět hrát, spíše už pro ně některé způsoby hraní nejsou dostatečně zajímavé,” popisuje dětská psycholožka Kristýna Hájková. Problémem je velké množství podnětů, které na děti působí už od raného vývoje. Proto se velká část dětské pozornosti přesunula právě do virtuálního světa. 

„Dětské filmy a počítačové hry poskytují bohatý fantazijní svět, v tomhle smyslu tedy částečně potřebu dítěte uspokojí. Potíží ovšem je, že tento svět a jeho scénář už je předpřipravený, tudíž dítě není ve fantazii aktivní, nerozvíjí ji, ale spíše pasivně přijímá. Když poté dítě tyto stimuly nemá a hra závisí výhradně na něm, začne se nudit. Schopnost fantazie zleniví, když ji dítě nemá šanci používat,” říká Hájková a dodává: „Je to velká škoda, protože pravá fantazijní hra nabízí dítěti možnost sestavit si vlastní scénář, do kterého podvědomě zahrne své každodenní starosti. Tím se s nimi učí vyrovnávat.”

Kde vzít na hraní čas

S věkem mají děti čím dál méně času na hraní. „S nástupem školní docházky začnou někteří rodiče pociťovat silný tlak, aby si dítě vyzkoušelo všechny možné aktivity a našlo tak co nejrychleji tu svou pravou, ve které bude rozvíjet svůj potenciál. Dítě tak navštěvuje sportovní a umělecké kroužky, případně hru na hudební nástroje. Spolu s přípravou do školy je pak obtížné vůbec nějaký čas navíc najít nebo je dítě už natolik fyzicky vyčerpané, že zvládne maximálně pohádku v televizi,” míní Kristýna Hájková. A jako problém vnímá i to, že hra je stále často vnímaná jako odměna, která není nutná. A přitom je volná hra pro správný vývoj dítěte tak nezbytná. 

Podle některých výzkumů může mít právě volná hra mnohem větší vliv na zlepšení exekutivních funkcí dětského mozku než strukturované a řízené činnosti. Autoři článku Active learning: “Hands-on” meets “minds-on” publikovaného loni na podzim v časopise Science uvádějí několik důkazů a zkoumání na dětech různého věku. Ty dokazují, že děti, které tráví více času méně strukturovanými aktivitami, vykazují lepší sebeřízené exekutivní funkce. Mezi ně patří například schopnost plánování a určování priorit, emoční kontrola, schopnost organizovat si čas nebo vyhodnocení toho, jak daný úkol zvládám. Mezi takové málo strukturované činnosti patří pak podle autorů článku tak „obyčejné” věci, jako jsou vycházky, čtení a nebo právě hra. 

„V jednom výzkumu porovnávali rozvoj exekutivních funkcí u dětí, které utvářely svou fantazijní hru a u dětí, které trávily čas aktivitami, jako bylo házení balónem, vybarvování nebo hry typu vlk chytá ovečky,” zmiňuje Kristýna Hájková. Po pěti týdnech těchto aktivit se ukázalo, že děti, které byly zařazené do skupiny s fantazijní hrou, dosáhly zlepšení exekutivních funkcí, zatímco druhá skupina nikoliv. „Čím neskutečnější fantazie tyto děti rozvíjely – víly, draci – tím bylo zlepšení viditelnější. Volná hra, a především ta fantazijní, tak může mít o dost větší potenciál na rozvoj mozku, než si myslíme,” uzavírá Hájková.  

Hurá na pískoviště

Volnou hru chválí i dětská psycholožka Kristýna Porazilová. „Rozvíjí fantazii a kreativitu. Skvělé jsou nestrukturované materiály typu písek, voda, bláto, s tím můžete dělat téměř cokoliv. Volná hra má také relaxační funkci. Ideální je, pokud se dostanete do takzvaného stavu flow. V něm se mozek regeneruje stejně jako při meditaci či denním snění,” říká. Pokud chceme rozvíjet exekutivní funkce mozku, musíme vykonávat aktivity na ně náročné, tedy činnosti, kde se uplatní plánování, řazení, monitorování zpětné vazby. Vyhledáváme takové aktivity, kde usměrňujeme pozornost a pracovní paměť. Toho lze ale dosáhnout jak ve volné hře, tak v řízené činnosti. 

„Ve volné hře se to děje například, když stavíme hrad z písku, stavíme vesnici z kostek nebo skládáme puzzle. V řízené činnosti se to děje, když pod vedením dospělého kreslíme obrázek, hledáme cestu z bludiště nebo opět skládáme puzzle. Řízená činnost spíš než exekutivní funkce jako takové utváří u dítěte vztah k práci, povinnosti a vytváří prostor pro činnosti, které by si dítě samotné nevybralo, a tím ho rozvíjí,” říká Porazilová. 

Máme si někdy přestat hrát?

Dětská hra se proměnila v souvislosti s proměnou sociálního prostředí, což ale neznamená, že jsme se odnaučili si hrát. Podle Martiny Mackové, sociální pracovnice, která přichází do kontaktu s předškoláky v rámci sokolského cvičení pro rodiče a děti, si děti hrát umí, jen je potřeba je někdy více motivovat, a to právě třeba aktivním zapojením dospělého.  

„Proč omezovat hraní věkem? Myslím, že to není potřeba. Navíc není hra jako hra. I někteří dospělí si rádi hrají – zapojují se s dětmi bez ohledu na věk. Hraní působí relaxačně, zprostředkuje učení, poznávání okolí a lidí, poznávání a prožívání emocí vlastních i druhých lidí, rozvíjí fantazii, může být únikem z nepříjemné reality, může nabízet možnosti, jak k realitě přistupovat. Hra zkouší trpělivost, vytrvalost, ovládání emocí a chování, umožňuje zažít úspěch i neúspěch. Hra je v tomto ohledu trénink pro život,” myslí si Martina Macková.

Její myšlenku potvrzuje i psycholožka Kristýna Hájková: „Otázkou není, kdy si přestat hrát, ale jak to udělat, abychom na hravost ani v dospělosti nezapomněli. Děti bohužel zažívají své rodiče často zavalené prací nebo jinými povinnostmi. Slyší od nich věty typu: teď nemám čas si s tebou hrát, musím pracovat / uklízet / telefonovat. Děti pak mohou podvědomě nabýt dojmu, že hra není součástí dospělého života.”

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.