Mami, nedávej to prosím na facebook! Bude opravdu svět bez fotek dětí na sítích smutnější?

Přátelé rodičů vesele lajkují, rozplývají se nad tím, jak je dítko krásné, či se smějí vtipu. Jenže dost možná někdo jiný nad stejným obrázkem roztomilé holčičky masturbuje nebo obrázek ukládá do skrytých internetových fór, jejichž aktivity jsou za hranou představivosti běžného člověka. A i kdyby náhodou fotka unikla pozornosti podivných existencí, za pár let ji možná objeví spolužáci. Internet totiž nezapomíná. 

„Setkáváme se často s tím, že se děti posmívají spolužákovi, jehož fotografii ze školky maminka vystavila na svém profilu před šesti lety,“ říká policejní mluvčí Ondřej Moravčík a potvrzuje, že kybernetická kriminalita ve všech oblastech – tedy i šikany, vydírání, únosů, stalkingu nebo zneužívání dlouhodobě stoupá.

Paleta, jak zacházejí rodiče na facebooku s fotografiemi svých dětí, v praxi hýří všemi barvami. V anketě autorky textu jich odpovědělo několik desítek. Jedni si nebezpečí uvědomují a fotografie nesdílejí vůbec, protože se obávají pedofilů, zneužívání, šikany, vydírání nebo prostě jen ctí soukromí dítěte a nechtějí mu už od narození plnit digitální stopu. Někteří rodiče sice fotky zveřejňují, ale pouze zřídka nebo tak, že není dítěti vidět do tváře. Jiní v tom naopak nevidí žádný problém. 

„Svět bez fotek dětí nebude bezpečnější místo, jen mnohem smutnější a zoufalejší,“ odpovídá žena, která zveřejnila svého syna stylizovaného do nacistického vůdce. Často si také lidé myslí, že z jejich uzavřených profilů není možné fotografie zneužít. Jenže i tak může snímek žít vlastním životem. „Samozřejmě i potom si je může někdo stáhnout a dále šířit na kanálech, kde by nám to bylo krajně nepříjemné, ale to už beru jako součást života,“ dodává k tomu maminka dvouleté dcery, která zveřejňuje fotky jen pro přátele.

I milé fotografie mohou zraňovat

Málokdo však přemýšlí o tom, že i milé fotografie krásného dítka mohou v budoucnu zkazit rodinné vztahy. Vždyť je přece rodiče zveřejnili z hrdosti na svého malého génia. Jenže málokdo myslí na to, že děti jsou už od narození samostatné bytosti se svou vlastní životní cestou. „Facebook je prostor pro sebeprezentaci, utváření vlastního profilu pro svou sociální bublinu. Naše děti si postupně tvoří svou bublinu, která se ale rozhodně nemusí prolínat s tou naší,“ říká dětská psycholožka Alena Vávrová. 

Rodiče si často vůbec neuvědomují, že mohou své děti něčím tak banálním jako fotkou poslanou přátelům zraňovat, a tím i dlouhodobě zničit vzájemnou důvěru. „Proto mi přijde podstatné se již dětí od sedmi až jedenácti let ptát, jestli právě tuto fotku s tímto textem můžete prezentovat. A respektovat jejich názor,“ upozorňuje Alena Vávrová a říká, že později může být pro rodiče těžké se na souhlas spolehnout. „U dětí přibližně od jedenácti let, pro které je názor druhých na ně velmi podstatný a jejich osobnost křehká, nedoporučuji prezentovat jejich projevy a fotky vůbec. Jeden den řeknou, že OK, ale pak někdo i nechtěně utrousí poznámku na jejich fotku, a to se jich dotkne. A kdo za to může? Rodič.“ Vedle rizika ztráty otevřenosti mezi dětmi a rodiči může být ve hře i sebeúcta dítěte, jeho hrdost a důstojnost nebo pověst mezi vrstevníky.

Na otázku, zda zveřejňovat fotky dětí na sociálních sítích, nelze jasně odpovědět. Iva Kyselá z Akademie rodičovství nejprve doporučuje rodičům odpovědět si na následující otázky: „Proč potřebuji sdílet svůj život s ostatními? Co si tím naplňuji? Jak se to bude líbit dětem, když jim bude 17 či 25 let? Jaký model dávám dětem a chci, aby to mé děti dělaly také?“ Odpovědi jsou u každého rodiče individuální – klíčové přitom je, za co zvládnou jako rodiče nést důsledky.

Odkdy mají děti rozhodovat samy?

Policie rozhodně vystavovat fotky dětí na facebooku nedoporučuje. „Momenty z výletu není třeba vystavovat celému světu, stačí se tam vystavit sám a uvést, že se mnou byl syn Ondřej. Svým blízkým pak můžu fotografii s dítětem klidně poslat,“ říká Ondřej Moravčík a doplňuje, že pokud rodič nutně musí fotografii dítěte zveřejnit, měl by dát pozor, aby na ní nebyla zachycena jakákoli sexualita, nahota či dehonestující pozice jako například na nočníku. 

Spolek zastánců dětských práv doporučuje se fotek na internetu vzdát úplně. „I když rodiče třeba neporušují zákon, rozhodně vystavováním fotek dětí porušují jejich práva,“ říká předseda spolku Mirek Prokeš a odvolává se na Úmluvu o právech dítěte. 

Mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Kristýna Křupková v této souvislosti upozorňuje, že i pro rodiče platí, že „zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka“. V některých případech zveřejňování rodinných fotografií tato míra jistě překročena nebude, obecně to ale neplatí. Pak se jedná o protiprávní jednání. Důležité je také vědět, že toto právo nelze promlčet.

Obecně každopádně platí, že rodič je zákonným zástupcem dítěte. V čem ho zastupuje, se ovšem mění, jak dítě roste. Občanský zákoník vysvětlí, že dítě za sebe jedná v těch záležitostech, pro které je rozumově a mravně dostatečně vyspělé. „Rodiče tedy můžou zveřejňovat fotografie svých dětí na facebooku i jiných sociálních sítích, musí se ale řídit tím, co už je přes čáru, co je nebezpečné nebo co už je nerespektováním nejlepšího zájmu dítěte,“ říká advokátka Alice Frýbová z kanceláře Holubová advokáti a zmiňuje dosavadní rozhodnutí soudů. „Ústavní soud už několikrát rozhodl, že názor dítěte je třeba brát v potaz ve věcech, které se ho bezprostředně týkají jako například změna bydliště, svěření do péče, ale stejně se to uplatní i u umísťování fotek na facebook,“ upozorňuje Alice Frýbová. 

Není stanovená žádná zákonná hranice, kdy a v čem dítě jedná samo za sebe, nicméně GDPR zavedlo hranici pro vytvoření vlastního profilu na sociálních sítích bez souhlasu rodičů, která je v Česku 15 let. „Domnívám se tedy, že od patnácti let by mělo dítě o tom, jestli jeho rodiče budou dávat na facebook jeho fotky, rozhodovat samo,“ doplňuje Alice Frýbová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.