Definuje mě bobr? Proč spousta Čechů stále nechápe trans* identitu
Jmenuju se Jana. Křestní jméno mám v občance, v podpisu emailu i na osobním Facebooku a stejně tak se představuju. Jsem Jana. A přesto jsem se během života často stávala Jančou. O nic nejde, ne? Jasně, že ne, jen mi to je opravdu nepříjemný. A teď si zkuste místo „Jana“ dosadit třeba Rom, Afroameričan nebo trans*muž či trans*žena.
Příklad jména je banální a zjednodušující. Pro moje okolí ovšem dostatečně jednoduchý a funkční, i když samozřejmě opomíjí spoustu kulturních a historických souvislostí. Protože jedna věc je zvyk používání zkomolenin jmen a „dobře myšlených“ zdrobnělinek (obzvlášť v kancelářích se přenáší z generace na generaci a učí nás, že kolegyňka je nejspíš nazlobená, když místo mailu nepošle mailíček) a jiná věc je jazykově a společensky ukotvená xenofobie a nerespektování druhého ve jménu naší výchovy, pohodlnosti a hodnot.
Zjednodušovat a upřednostňovat vlastní vidění světa je přirozené, ale zavírá nám to dveře k nahlédnutí do jiných zkušeností. Ty vlastní se totiž nikdy nestanou zkušenostmi univerzálními. A nenechte se mýlit, i já jsem toho všeho součástí stejně, jako většina z nás. Říkala jsem celý život „cikán“, protože mi v jistém věku pro mě důvěryhodné zdroje řekly, že se tak Romové sami identifikují, a ve většině případů to nevnímají negativně a dokonce vyžadují. Až ve svých třiatřiceti letech díky vysoké škole života (a taky po návštěvě Romského muzea na brněnském Cejlu, které mimochodem velmi doporučuji) jsem se naučila říkat Rom. Děkuji, Nobelovu cenu za mír očekávám do konce roku. Můj bílý privilegovaný svět se nezbořil. Naopak – zjistila jsem, že přijímat je obohacující. A ohleduplné.
Proč je těžké poslouchat
Slova jsou důležitá. Stavíme z nich realitu, ve které žijeme, a kterou se snažíme až sysifovsky pojmenovat. Řeč z nás dělá lidi. A jako člověku vychovanému v katolickém duchu mi nedá nezmínit, že na počátku bylo slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proč je pro nás, dědice křesťanské tradice, kterou se častokrát v nejrůznějších diskuzích oháníme, tak těžké mluvit jazykem, který přijímá a nerozděluje? A proč je o tolik těžší poslouchat a přijímat? Připadám si jako účastnice Pošty pro tebe, která se s naivním pláčem ptá paní Ester, proč jsou lidi tak zlí.
Pomyslný pohár u mě nedávno přetekl při pohledu na nemoderovanou debatu na facebookové stránce DVTV pod velmi dobře vedeným rozhovorem s trans*aktivistou Viktorem Heumannem z Transparentu. Emma Smetana si ho pozvala na rozhovor, který osvětloval nedávnou kritiku britské spisovatelky J.K.Rowling, která se na Twitteru a v navazující eseji kriticky vymezila vůči pojmu „lidé, kteří menstruují“. Lidskoprávní aktivisté následně její výroky kritizovali jako transfobní s odkazem na to, že menstruovat můžou i nebinární lidé a transgender muži. V rozhovoru celou kauzu a s ní související otázky Heumann podává neobyčejně střízlivě a zasazuje do kontextu, včetně vysvětlení, proč například nepoužívat termín transsexualita a transsexuál.
Pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení přírodního a společenského řádu.
Nevím, jestli si diskutující rozhovor pustili a měli tak šanci nahlédnout do jiné životní zkušenosti. Ať tak či tak, v debatě na Facebooku nešetřili nenávistí a z nedávných instantních expertů na infekční choroby se diváci a diskutéři proměnili v sexuology amatéry. Rozumím tomu, že snažit se pochopit například koncept nebinarity nemusí být snadné (sama s tím mám problém), a pro některé lidi může popření definice pohlaví na základě toho, co máme mezi nohama, znamenat převracení „přírodního a společenského řádu“. Ovšem pokud stárnoucího muže v komentářích definuje to, co má v kalhotách a je na to patřičně hrdý, je prostě těžké s jeho zkušeností dokázat si vůbec představit, že by to někdo mohl mít jinak. Chudák malý. Já za sebe bych třeba taky nerada, aby mne společnost definovala mým „bobrem“.
Procházím tím bahýnkem a přemýšlím, co asi (kromě toho bobra, samozřejmě) definuje mě. Ať je to cokoli, na konci dne budu ráda, že to nebude třeba komentář „tyhle kokoty měl fotr vychcat na plot, aby se to nerozmnožovalo“. Představa, že věkem člověk zmoudří, se rozplývá jako konec téhle glosy, která nemá pointu. Ale vymyslela jsem si hru – když mě tenhle stav rozčílí nebo rozesmutní, když mám chuť křičet „Esterko, proč jsou lidi tak zlí“, otevřu internetový bankovnictví a posílám pár stovek na Romeu. Nebo Trans*parent. Teď už mne snad ta Nobelovka za mír nemine. I když u toho možná budu potřebovat, aby mi Jirka podal nitrák.
