Heroine.cz slaví tři roky. Nechceme se vracet do světa, který je ještě v pořádku

Nutná sebeobrana

„Doteď mi chodí výhružky smrtí nebo doporučení, aby mi někdo uřízl hlavu nebo mě znásilnil. Dostávám je každý den. Nedá se na to zvyknout, ale už to nějakým způsobem přijímám. Mrzí mě to, protože to reálně odrazuje další ženy v angažmá ve veřejném prostoru,“ řekla pro Heroine na naší prezidentské konferenci senátorka Adéla Šípová. S čím se na sociálních sítích potýkají veřejně činné ženy a opravdu si na to musejí „prostě zvyknout“? 

„Ať tě znásilní horda migrantů, ty tlustá krávo.“ Musíme si takové komentáře na internetu nechat líbit?

Aby svět v pořádku zůstal

Komentátor magazínu Reportér Tomáš Poláček před pár dny napsal článek reagující na písničku Xaviera Baumaxy, který zas o textu písně dlouze hovořil v DVTV s Martinem Veselovským. Sdělením obou textů, psaných, uznejme, alespoň v pokusu o nadsázku, je (cituji titulek): „Jako bílý heterák přestávám světu rozumět. Hyperkorektnost je cesta do pekel.“ Komentátor i hudebník se svorně hlásí ke generaci, která se cítí „na vyhynutí během jedné, dvou generací“ a která rezignovaně a usmýkaná pomýleným aktivismem a „agresivním progresivismem“ odchází „do Globusu, kde je svět ještě v pořádku“, tedy do světa, který po nich nechce žádnou změnu.

Svět, ve kterém žijeme, je komplexní, nepřehledný, rychle se mění a přání „rozumět mu“ je lidsky pochopitelné. Za těmito povzdechy a desítkami dalších podobných, které se s železnou pravidelností objevují napříč mediálním prostorem, ale není jen zneklidňující pocit, že někomu někde něco uniká. Je to silný tlak na zachování statu quo, na to, aby svět v pořádku zůstal: takový svět, kde „bílý heterák“ zůstává v neotřesitelné pozici člověka řídícího svůj život podle svých univerzálně vnímaných potřeb. Kde ho „nešikanují trans osoby ani buzny“ a kde se nemusí dočítat o věcech, které jsou v rozporu s tím, co si už čtyřicet let myslí.

Právě slova o agresivním progresivismu a šikaně ze strany menšin (sic!) prozrazují, jakými prostředky chtějí „bílí heteráci“ o světě a se světem mluvit. Je palčivě zřejmé, že ideologie hyperkorektnosti nikoho neutlačuje. Slova o cenzuře a cancel culture, která jsou připojována druhým dechem, jsou masivně publikovaná ve vlivných médiích, nikoliv v disidentských plátcích. Obávané nástroje aktivistů jako diskuse nebo kritika ještě nepřinesly žádnou nespravedlivě odsouzenou oběť. Strašák MeToo, používaný jako obušek na názorovou oponenturu, si u nás nezaznamenal jedinou čárku. Přesto je to právě tahle falešná realita, na jejímž poli jsme nuceni se pohybovat.

Vytvářejme pohyb

Abychom mohli mluvit o věcech, které se dotýkají celé společnosti, a nikoliv její zhruba jedné desetiny, měli bychom se snažit toto hrací pole přerámovat. Problémy „bílých heteráků“ není potřeba zlehčovat ani si z nich utahovat, plošné odsudky jejich projevů jako „boomerství“ k vzájemnému pochopení nepřispěje. Je ale potřeba zviditelňovat, že pokud se budeme dál vyčerpávat nesmyslnými válkami o to, zda svět je někde v pořádku více, méně, či vůbec, zda jedno křivé obvinění z obtěžování zneváží sto pravdivých, zda „buzny“ šikanují, nebo jsou šikanovány, budou dál přehlíženy problémy zbylých devíti desetin, a to nejen trans osob a hyperkorektních ideologů, ale lidí příliš mladých nebo příliš starých, chudých, hendikepovaných, jakkoliv jinak znevýhodněných, anebo prostě jen jiných než bílí heteráci.

Média mají sílu vyprávět příběhy. Ukazovat i jiné úhly pohledu, než je ten většinový, nabízet další alternativy myšlení, než je to aktuálně dominující. Společnost bude vždycky „v nepořádku“ a žádná harmonická realita sjednocené země plné svorně smýšlejících lidí neexistuje. Aktivisté budou vždycky píchat do vosích hnízd (a ideálně, jak ironizuje Tomáš Poláček, se „nevyštěkají už ve dvaceti“) a tím vytvářet společenský pohyb. Za to bychom jim měli být vděčni, přestože s nimi nemusíme vždycky souhlasit.