Boj o manželství pro všechny. Kde končí emoce a začínají věcné argumenty
Ve Sněmovně se opět otevřela debata o manželství pro všechny, které u nás v politice znamená další bezúčelnou kulturní válku způsobenou tím, že je Sněmovna konzervativnější než zbytek populace. Většina občanů totiž manželství stejnopohlavních párů podporuje. Pojďme se podívat na to, k čemu manželství pro všechny je a proč to nemůže být tak, že se narovnají podmínky, ale nesjednotí se jméno, jak někteří navrhují.
V debatě se operuje různými argumenty, lepšími i horšími, ale všechny proti mají jedno společné: jsou buď emocionální, tedy typu „tak to bylo vždycky a má to tak být“, nebo diskriminační – „oni prostě na něco, co máme my, nemají právo“. V čem je vlastně současný stav, kdy stejnopohlavní páry mají možnost uzavřít jen registrované partnerství, neuspokojivý? Nereflektuje realitu, bere právní jistotu dětem a v nouzových situacích vede k vážné diskriminaci.
Odpůrci manželství pro všechny často zmiňují, že jsou proti adopcím dětí homosexuálním párem. Ignorují přitom fakt, že život si dělá, co chce, i bez nich a už nyní je dost dětí, které vyrůstají v rodině se stejnopohlavními zákonnými zástupci/pečovateli, jenom na to nemají štempl. Když se manželství pro všechny neschválí, takové rodiny nezmizí. Budou tu dál, akorát budou tyto děti žít v právní nejistotě, která plyne z toho, že druhý z rodičů není zákonným zástupcem. Jinými slovy: pokud se tomu oficiálnímu rodiči něco stane, není záruka, že zůstanou s člověkem, který je roky vychovává a na kterého mají citovou vazbu. Může se stát, že půjdou z rozhodnutí úřadů k někomu jinému, v nejhorším případě do dětského domova.
Otázka principu
Podobným způsobem se odpůrci manželství pro všechny, zaklínajíce se stávající právní úpravou, tváří, jako kdyby sňatek znamenal automaticky děti a měl být něčím, co k dětem vede. Prosím pěkně, k dětem vede sex. Sex se dá provozovat, a často se i provozuje, mimo manželství. Žena je schopná si dítě zařídit vždycky, je-li plodná, a nemusí říct, kdo je jeho biologický otec, i kdyby se stát na hlavu postavil. Ale její partnerku jako zákonného zástupce stát neuzná, protože… proč vlastně? Na to nikdy nedají odpůrci manželství pro všechny uspokojivou odpověď. „Chybějící mužský princip v rodině“ není uspokojivá odpověď, protože zaprvé dotyčná žena, bude-li samoživitelka, stejně jako mnoho dalších samoživitelek mužský princip nezajistí tak jako tak. Není možné ženě proti její vůli někoho vnutit jako náhradního otce. A znovu je na tom bito to dítě, protože když nemá ke svému pečovateli zákonný vztah, vytváří to celou řadu komplikací ve škole, při cestování, ve zdravotnictví a podobně.
Další z nesmyslných argumentů, se kterým odpůrci přicházejí, je „nízká porodnost“. To si jako někdo vážně myslí, že když gay nebo lesba nebude mít možnost vzít si osobu stejného pohlaví, nějakým zázrakem uzavře heterosexuální sňatek a v jeho rámci budou plodit děti? V jakém světě ti lidé žijí?
Souhlasíte s uzákoněním manželství pro stejnopohlavní páry?
Zásadní problém se současnou úpravou je ale i v tom, jak moc je diskriminační, což se naplno ukázalo během covidu. Některá vládní nařízení, která dávala manželům výjimky (například při omezení pohybu) se nevztahovala na registrované partnery. Na rozdíl od manželství nebylo v době lockdownu možné uzavírat registrované partnerství. A když už jsme u toho, registrované partnerství lze uzavřít jen na krajských úřadech, zatímco manželství na libovolné matrice. Proč vlastně? Jestli ne proto, aby se dalo gayům a lesbám najevo, že jsou občany druhé kategorie, tak by mě důvod opravdu zajímal.
Co manželstvím zvou…
Často se používá argument „dobře, tak tedy narovnat práva, ale proč se to zrovna musí jmenovat manželství – ať si najdou jiný název“. Tohle je samozřejmě zásadně špatně, protože je potřeba počítat s tím, že platnost zákona nekončí na hranicích České republiky. Pojďme se podívat na případovou studii:
Máme tu hypotetický pár registrovaných partnerů, který je registrovaný v Česku ve svazku postaveném na úroveň manželů. Tito partneři se odstěhují do Německa (využijí své právo jako občanů EU k volnému pohybu). V Německu existuje jak manželství pro všechny, tak registrované partnerství pro všechny.
Na jednu stranu říkáme, že něco manželství vlastně je, ale abychom neurazili útlocitné konzervativce, nebudeme tomu tak říkat? Manželství pro všechny žádná práva nikomu nesebere, takže o nic jiného nejde.
Registrované partnerství je tam slabší institut než manželství, což je něco, co mnohé páry preferují, ale náš případový pár o to nestojí. Chce mít práva jako manželé i v Německu, ale osvědčení o registraci jim v Německu dá práva menší. Když se ve světle německého práva budou chtít vzít, aby byli manželé, budou k tomu, protože nejsou občany SRN, potřebovat (opět na základě příslušné mezinárodní úmluvy) osvědčení o způsobilosti k uzavření manželství ze země, kde jsou občané. To v Česku nedostanou, protože už mají registraci, která by, hypoteticky, byla zákonem na roveň manželství postavena.
Partnerství postavené vnitrostátním právem na roveň manželství, aniž by se to manželství jmenovalo a bylo příslušným oddacím listem stvrzeno, by tak byl institut, který by kolidoval s unijním právem (na volný pohyb osob).
I technické provedení takové právní úpravy by nebylo úplně jednoduché. Dejme tomu, že by zákon stanovil, že registrované partnerství je trvalý svazek mezi dvěma osobami (klidně ať je i heterosexuální, proč ne), je postaven na roveň s manželstvím a že ve všech platných zákonech, vyhláškách a nařízeních, kde je uvedeno „manželství“ se má pro účely zákona číst „manželství a registrované partnerství“ a „manželé“ se má číst jako „manželé a registrovaní partneři“. Takto by bylo ošetřeno – vnitrostátně – to, po čem volají „zastánci kompromisu“, tedy „klidně ať mají práva, ale neříkejme tomu manželství, protože to je tradičně mezi mužem a ženou“. Jenže znovu to narazí, jak bylo řečeno výše, na to zahraničí.
V praxi by to šlo vyřešit tak, že by Česká republika vydávala dva různé doklady o registraci takového páru – jeden pro tuzemské účely, který je bude označovat za registrované partnery, a jeden pro zahraničí, který je bude označovat jako manžele a bude to standardní oddací list pro účely k použití v EU, jaký dnes vydává na požádání každá matrika heterosexuálnímu manželskému páru. Měl by pouze doložku, že tento oddací list neplatí na území ČR.
Technicky by to fungovalo. Ale nepřipadali bychom si jako společnost špatně? Na jednu stranu říkáme, že něco manželství vlastně je, ale abychom neurazili útlocitné konzervativce, říkat tomu tak nebudeme? Manželství pro všechny žádná práva nikomu nesebere, takže o nic jiného nejde. Proti prostému nahrazení slov „muže a ženy“ za „dvou osob“, je takové řešení natolik komplikované a také nákladné, že je to úplný nesmysl.
Jednou budem fér
Do Sněmovny poslala návrh zákona iniciativa Jsme fér, která lobbuje za jednoznačné zrovnoprávnění a dlouhodobě vysvětluje, proč je potřebné. Jak už to bývá s každým hlasováním na toto téma, politické strany dávají svým poslancům výhradu svědomí, takže každý poslanec hlasuje za sebe. Výjimkou je SPD, která jasně deklarovala, že je proti, a kterou iniciativa Jsme fér ani neoslovila a nepočítá s ní, a KDU-ČSL, která se rovněž odmítla na změně podílet. Dokud budou mít lidovci nastavené stranické „ne“, nebudou jejich poslanci/poslankyně nejspíš hlasovat pro. Podpora jde zejména od poslanců STAN a Pirátů, ale vede i napříč TOP 09 a ANO.
Těžko říct, jakým způsobem návrh projde, jednak s ohledem na to, že jeho předkladatelé se preventivně snaží návrh napsat tak, aby rovnou odpověděli na známé argumenty odpůrců, ale také s ohledem na to, že Miloš Zeman dal předem najevo, že manželství pro všechny nepodpoří. Přestože má Sněmovna právo prezidentské veto sto jedničkou přehlasovat, znamenalo by to vystavení návrhu zákona dalšímu hlasování ve Sněmovně, které by třeba kvůli horké diskusi, která se mezitím odehraje, projít nemuselo.
Cesta k manželství pro všechny je tak u nás politicky trnitá, přestože demografický trend je jasný: dřív nebo později u nás zavedeno bude.
