Nové hnutí chce vytvořit „lepší“ muže. O řešení nerovností se nezajímá, cílem je zvýšit zisky

Ve Spojených státech vzniklo nové feministické hnutí pro muže, jmenuje se Better Man Movement. Představilo se v listopadu minulého roku na konferencích v New Yorku a San Franciscu. Jeho hlavním záměrem je vyškolit ředitele a manažery z korporátů v oblasti feministického a inkluzivního vedení a zbavit jejich firmy takzvané toxické maskulinity. Muži se konečně dočkali – vznikla jejich vlastní verze korporátního feminismu.

Na první pohled se může zdát, že Better Man Movement je odpovědí na požadavky některých feministek, aby se feminismus začal chápat jako program nejen pro ženy, ale také pro muže. To by ostatně bylo logické: v patriarchátu netrpí jen ženy, ale i mnozí muži. Jak ukazuje práce australské socioložky Raewyn Connell, žijeme ve světě, v němž performance genderových rolí určuje rozdělení moci ve společnosti. Connell nerozlišuje jen maskulinitu a feminitu, ale tvrdí, že existují různé typy performance rolí přisuzovaných ženskému a mužskému pohlaví a některé jsou nadřazené jiným. 

Hnutí Better Man si klade velmi ambiciózní cíl: dovzdělat právě ty muže, kteří hegemonické maskulinity reprezentují. Zakladatel hnutí Ray Arata je chce vést k větší empatii, k umění naslouchat a inkluzivně vést korporáty. Jinými slovy je chce inspirovat, aby se zbavili své toxické maskulinity a začali se na pracovišti aktivně stavět proti sexismu, rasismu a jiným formám diskriminace. Proto hnutí akcentuje například téma bílého privilegia nebo strukturálního rasismu. V kontextu nebezpečných aktivit populárních mizogynních figur (za všechny influencer Andrew Tate a sociolog Jordan Peterson), které přesvědčují mladé muže, že toxická maskulinita je jejich přirozený status quo, se rozhodně jedná o změnu k lepšímu.

Pokud se muži budou ke kolegyním a ostatním marginalizovaným lidem na pracovišti chovat s respektem a empatií, určitě tím nic nezkazí. Nabízí se ovšem otázka, zda tato iniciativa neklade příliš velký důraz na individuální zodpovědnost jedinců a neusiluje spíše o kosmetické úpravy nespravedlivého systému místo boření strukturálních nerovností. Můžeme za feministickou považovat budoucnost, v níž ředitelé firem přestanou na poradách mansplainovat a sexisticky glosovat výstupy svých podobně privilegovaných kolegyň, nebo potřebujeme hlubší změnu napříč celou společností?

Arata listopadovou konferenci Better Man využil mimo jiné k propagaci své knihy Showing up. How Men Can Become Effective Allies in the Workplace (Být vidět. Jak se muži mohou stát spojenci žen na pracovišti). Kniha začíná Aratovým osobním příběhem o tom, jak si uvědomil svá mužská a bílá privilegia. V ten moment mu údajně došlo, jak špatně se z této pozice chová k osobám, které těmito privilegii nedisponují, a inspirovalo ho to nejen k tomu, aby se sám stal lepším mužem, ale aby se navíc pokusil „polepšit“ i muže ostatní. Chce je učit takzvanému „vůdcovství srdcem“, tedy vedení s přídavkem emocionální inteligence, autentičnosti, lásky a inkluzivity.

Sociologové Luc Boltanski a Eve Chiapello ve své knize The New Spirit of Capitalism (Nový duch kapitalismu) demonstrují, jakým způsobem je systém kapitalismu udržován v chodu a přesvědčuje lidi, aby se na jeho mašinerii aktivně a dobrovolně podíleli. Podle Boltanského a Chiapello firmy tohoto cíle dnes snadno dosahují vytvářením dojmu, že mají „duši“ a „morální dimenzi“, a přesvědčují svoje zaměstnance o tom, jak participováním na chodu firmy přispívají společnému dobru. Autoři mimo jiné tvrdí, že kapitalismus, ze své podstaty systém založený na nerovnosti, má zvláštní schopnost inspirovat se kritikou a efektivně ji do sebe vstřebat. 

V případě konference Better Man jde o vysátí antirasistických a antisexistických idejí a jejich přetavení z kritiky systému na značku, která prodává. Z textu Aratovy knihy je zřejmé, že jejímu autorovi nejde ani tak o emancipaci marginalizovaných lidí, ale hlavně o výkonnější zaměstnance, hladší chod firmy a akumulaci zisků: „Když muži ve vedení plně pochopí tuto dynamiku, ženy a marginalizovaní lidé se pak mohou cítit bezpečněji a oceňovaněji, což přispívá k jejich schopnosti přinášet do práce celé své já; a organizace mohou těžit z vysoce efektivních zaměstnanců.“ Zajímavé je, že odbory jako emancipační prostředek, který by marginalizovaným lidem umožnil cítit se bezpečněji a aktivně se zapojit do vyjednávání o vlastních pracovních a platových podmínkách, Arata ani jednou nezmíní. Ve skutečnosti jim totiž nechce nabídnout emancipaci a možnost ovlivňovat svoji situaci, ale vyprázdněná hesla o respektu a empatii od lidí, kteří z jejich práce těží.

Na facebookových stránkách hnutí se paradoxně objevují citáty americké autorky bell hooks, jejíž práce se zaměřovala na útlak Afroameričanů a žen a rovněž na útlak třídní. Poslední zmíněná položka se ale z ideologického systému Better Man Movement úplně vytratila. V Aratově pojetí tak vypadá feminismus pro muže následovně: majetní, privilegovaní muži budou dál dominovat ve světě, kde více než polovina populace živoří pod hranicí chudoby. Ze své pozice „lepších mužů“ ale navíc budou moralizovat nad těmi, kteří se dopouštějí sexismu a rasismu, a mýt si nad nimi ruce, aniž by brali v potaz, že sami žijí na úkor většiny společnosti včetně těch, jimiž pro jejich sexistické a rasistické chování opovrhují.

Tragikomedie ovšem ještě nekončí: knihu podpořil napsáním endorsementu (krátkého doporučení, pozn. red.) americký sociolog Michael Kimmel, který si svého času vybudoval nálepku „nejznámější mužský feminista“. V roce 2018 se ale ukázalo, že to s Kimmelovým feminismem nakonec nebude tak žhavé. Byl obviněn ze sexuálního obtěžování a z toho, že na svém pracovišti systematicky zvýhodňoval muže – nechával například doktorandky, aby za něj bez odměny dělaly jeho práci, zatímco placená místa dohazoval výhradně doktorandům-mužům.

Participace mužů na projektech věnujících se rovnosti, emancipaci a antirasismu je jistě žádoucí. Neměla by nicméně fungovat jako apropriace hesel za účelem sebepropagace a navyšování zisků z prodeje. Chtějí-li se ředitelé firem prezentovat jako feministé, mohou tak učinit podporou zaměstnanců při zakládání odborů, horizontálním vedením firem nebo aktivní účastí v sociálních hnutích, která usilují o rovnější a spravedlivější svět. Mohou se také aktivně zasadit o progresivní zdanění, environmentální politiku či funkční sociální stát nebo se se svými partnerkami rovnoměrně podělit o rodičovskou dovolenou a péči o domácnost. Možností je spousta. Většina z nich ovšem nepřinese ani slávu, ani zisk.