„Žena nemůže jen tak říct, že nechce mít děti.“ Čemu čelí bezdětné ženy nejen v byznysu

„Když jsi žena, nemůžeš jen tak říct, že nechceš dítě. Musíš mít nějaký velký plán nebo představu, co budeš dělat místo toho. A mělo by to být něco fakt velkolepého. A měla bys umět přesvědčivě říct – dopředu – jaký oblouk tvůj život opíše,“ cituje ve své knize Mateřství její autorka Sheila Heti jednu svou známou. Kniha přibližuje spisovatelčiny úvahy o tom, jestli se má stát matkou, nebo ne. Sheila Heti žije v manželství, tvoří a váhá. „Chci dítě, abych sama sobě dokázala, že jsem ten (normální) typ ženy, která chce a pak i má dítě?“ ptá se sama sebe.

Podle dat Zprávy o rodině z roku 2021, kterou vydává Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, je bezdětnost žen vnímána velmi negativně. Jako špatnou nebo velmi špatnou ji hodnotí více než 60 % lidí. Zpráva sice neříká, proč je naše společnost k bezdětnosti tak kritická, ale zkušenosti žen, které děti nemají – ať už z vlastního rozhodnutí, nebo kvůli okolnostem, které nemohly ovlivnit –, jsou celkem vypovídající. Mít děti obecně považujeme za normální a správné, a když jsme si to tak zvolili my, očekáváme, že ostatní to budou mít stejně. 

Některé z nás mají pocit, že se kvůli dětem obětovaly, a nepřipadá nám fér, že se někdo jiný kvůli dětem nevzdá části svého pohodlí, plného profesního uplatnění, nepřerušovaného spánku nebo pevného pánevního dna. Bezdětné ženy (mnohem častěji než bezdětné muže) obviňujeme ze sobectví. A jedním dechem jim pokládáme otázku, kdo se o ně ve stáří postará. Vyčítáme jim, že myslí jen na sebe. A zároveň je přesvědčujeme, že bez rodičovství je život prázdný a nenaplněný.

V debatě Bezdětné ženy v byznysu, kterou uspořádala společnost Vodafone společně s Czechitas, promluvilo na toto téma několik pozoruhodných žen. A zaznívalo zde, že prázdný život rozhodně nemají. „Je důležité, abychom vedly naplněný život, nezáleží na tom, jestli s dětmi, nebo bez,“ říká Veronika Brázdilová. Jako vrcholová manažerka – viceprezidentka Vodafone ČR pro firemní zákazníky – by mohla být typickým příkladem oné sobecké „kariéristky“, která místo rodiny zvolila práci. Jenže není. 

„Ve třiatřiceti letech jsem prošla předčasným přechodem. Byla mi nabídnuta různá řešení. Jedním z nich bylo otěhotnění pomocí náhradního rodiče. To pro mě bylo šokující. Moje první reakce byla, že by můj muž měl dítě s nějakou jinou paní a já bych jim to jenom odnosila. Po prvotním šoku jsem se s tím nějak smířila. Postoupili jsme umělé oplodnění několikrát. Nevyšlo to. A vzhledem k tomu, že to mělo velmi negativní dopad na mé zdraví, jsme se rozhodli, že můžeme žít plnohodnotný život i bez dětí. A skutečně ho žijeme,“ sdílela Veronika Brázdilová svůj příběh během debaty, která se konala 6. března, symbolicky jen pár dnů před Mezinárodním dnem žen.

Podobné zkušenosti má i Martina Hynková Vrbová, moderátorka a také autorka knihy Žiju bez dětí, ve které vede osm rozhovorů se ženami, které z různého důvodu nemají děti. I když ona sama tři děti má, bylo v jejím životě období, kdy se smiřovala s tím, že vlastní děti možná mít nemůže: „Chtěla jsem, ale ono to nešlo. Po roce a půl IVF se to stále nedařilo. Bylo to pro mě hodně traumatické. Měla jsem pocit, že selhávám jako žena biologicky. A s IVF jsem selhávala na druhou.“ V té době dostávala také mnoho nevyžádaných rad. „Všechno jsem zkusila!“ A co nakonec pomohlo? „Přijala jsem to, že nebudu biologickou mámou,“ shrnula moderátorka, k čemu dospěla po šesti letech snažení. S manželem následně jedno dítě adoptovali a dvě další děti pak přišly přirozenou cestou. A prosím neříkejte jí, že ty dvě biologické děti má „za odměnu“ za to adoptované. Neslyší to ráda a je to podle ní nesmysl. Mnohem důležitější prý bylo to, že přestala být umanutá, změnila svoje přenastavení a došla ke smíření s tím, jak věci jsou.

Pro Veroniku Brázdilovou byla zase klíčová podpora manžela. „Mám skvělého muže, který mě podpořil. Mnohem horší bylo přiznat to svým rodičům. Sbírala jsem odvahu dva roky. Měla jsem pocit, že jsem selhala, že jsem jim nedala to, co čekali,“ vzpomínala manažerka. Nakonec se ale bála zbytečně. Zejména její máma prý zareagovala skvěle.

Na Ditě Stejskalové, která je Business Director & Partner v Ogilvy ČR, je znát, že tlaky a komentáře v tomto duchu ji nerozházejí. Nemít děti bylo její rozhodnutí: „Nikdy jsem neměla tu potřebu.“ Vzpomíná, jak se v 90. letech otevřely nové příležitosti a ona je zcela přirozeně využila. V roce 1994 byla u založení divize Ogilvy Public relations, od roku 1999 ji vedla a vloni ještě povýšila na pozici Business Director & Partner.  Když byla ve věku, kdy ženy obvykle zakládají rodiny, neměla vedle sebe partnera, se kterým by děti chtěla. A tak je nemá. Kdyby mohla svůj život prožít znovu, udělala by to stejně.

„Lítost nepřišla. Vždycky jsem si užívala tu cestu. Vezla jsem se na vlně možností, které přišly. Já prostě jedu, jedu do dneška.“ Dnes je spokojená, vyrovnaná, přející. Těžko by o ní někdo mohl říct, že její život není naplněný.

Podobně se „vezla“ i Ilona Mančíková, podnikatelka v realitním byznysu, partner v Sotheby’s International Realty ČR. „Nedokázala jsem si představit, že bych z toho rozjetého vlaku vypadla,“ komentovala svoje rozhodnutí. Měla úspěšnou firmu, podnikala v realitách, a i když žila s tehdejším mužem v Itálii, kde nebylo zvykem, aby zajištěná žena pracovala, ona byznys neopustila a děti neměla. „Byla to souhra událostí, nebylo to plánované. Ale neudělala bych to jinak,“ prozradila během debaty. A zároveň zdůraznila, jak důležitou roli v její schopnosti přijmout sebe a svůj život sehrála terapie. Na terapeutických sezeních dospěla i k tomu, že nepotřebuje mít děti jen proto, aby se někomu vyrovnala. Což muselo být velmi osvobozující.

Tématem debaty Vodafone ČR byly specificky ženy v byznysu. Tedy ženy, které, jak píše Sheila Heti v úvodní citaci, mají nějaký velkolepý plán. A možná i „díky“ tomu, že děti nemají, se jim ho podařilo zrealizovat. Ilona Mančíková vzpomínala, že začala pracovat velmi brzy, na vysokoškolská studia „neměla čas“ a pustila se rovnou do realitního byznysu, ve kterém výrazně převládali muži: „Byla jsem ideální zaměstnanec – bez dětí.“ Mohla se soustředit jen na práci, nemusela svou pozornost dělit mezi rodinu a byznys, nerozptylovaly ji pocity viny, že by měla zrovna být radši doma. Nemusela odmítat služební cesty, večerní porady nebo pracovní schůzky, aby stihla vyzvednout děti ze školky. A některé ženy jí to měly za zlé. 

„Zažila jsem i útoky žen, podřízených i některých kamarádek. Když si tím člověk neprojde, tak to nechápe,“ připomněla. Nevyhnulo se jí ovšem vyhoření ani vážná nemoc. „Nesuďte nás. Nejsme žádné potvory. Možná jsme trochu kariéristky, ale co je na tom špatného?“ položila Ilona Mančíková řečnickou otázku. 

A je docela dobře možné, že kdyby se Ilona nebo Dita bývaly staly matkami, slýchaly by: „Proč si to dítě pořizovala, když se mu nechce věnovat a pořád tolik pracuje?“ Jako se to tak často děje matkám, které intenzivně pracují a nezvolily si ten model, kdy svět práce na delší dobu kvůli dětem opustí.

K bezdětnosti „volbou“ se podle Zprávy o rodině z roku 2023 přiklonila zhruba polovina bezdětných. Častěji vysokoškolačky a ty ženy, pro které je důležitá seberealizace mimo rodinnou sféru. Roli v rozhodování u nich hraje i dostatečné finanční zajištění a samostatné bydlení. To zní jako zodpovědné rozhodování. Skoro by se dalo spekulovat, že ženy, které se rozhodly nemít děti, to mají promyšlené, ony vědí, proč děti nechtějí. A možná o tom leckdy přemýšlely důkladněji než ty, které se rozhodly děti mít. Tak proč to ostatní tolik dráždí? Proč po ženách chceme, aby se zodpovědně rozhodovaly, s kým a jestli mít děti, a když to udělají, čeká je kritika za to, že jsou sobecké?

„Na ženě, kterou nezaměstnávají děti, je něco děsivého. Působí dojmem, jako by neměla co dělat. Čemu se bude věnovat místo dětí? Jaké problémy nadělá?“ píše Sheila Heti. Mít úctu k ženám a respektovat svobodnou volbu druhých je v rozporu s odsuzováním žen, které nemají děti. Ať už je důvodem jejich rozhodnutí, nebo vnější okolnosti, hodnota žen nestojí a nepadá s tím, jestli jsou matkami. A pokud někomu z kritizujících skutečně leží na srdci budoucnost naší země a podpora porodnosti, tak to se nedělá kritikou bezdětných. K tomu existují osvědčené nástroje – systémová podpora rovnoměrného rozdělení péče mezi oba rodiče a zajištění dostupných zařízení pro péči o mladší děti. Tak, aby ti, co děti chtějí, pro to měli lepší podmínky. Potvrzuje to teorie i praxe stále dokola.

Takže si to shrneme:

Chtít být fulltime mámou na mateřské je v pořádku.

Chtít být pracující mámou je také v pořádku.

Nebýt mámou je také v pořádku.

A dokonce i místo mateřství žádný „velkolepý plán“ je v pořádku.

Jediné, co v pořádku není, je nemít skutečně svobodnou možnost volby.

Bezdětné ženy v byznysu byla první z řady debat. Vodafone ČR spolu s Czechitas se chystají během roku otevřít i další témata, o kterých se veřejně příliš nemluví, jako je domácí násilí nebo třeba menopauza. Heroine bude u toho.