Po porodu se deprese ještě prohloubily. Najít rodičovskou jistotu jí teď pomáhá jiná matka dobrovolnice

„Jsem tu,“ odesílám SMS, zatímco stojím před jedním z činžáků nedaleko pražské Bohemky. Přešlapuji na místě, když se po pár minutách u zvonků zjeví Zuzana, bruneta s velkým úsměvem a dlouhými kudrnatými vlasy svázanými do culíku. Vede mě do prostorného bytu o pár pater výš, kde už mezi dveřmi vyčkává Dominika. Má kratší rezavé vlasy, na nose jí sedí brýle a už na první pohled vypadá unaveně. „Pojďte dál,“ kyne směrem ke své kuchyni, kde už na stole leží talíř s rozkrájenými dezerty. Zuzana je u Dominiky na návštěvě. Jako ostatně každé úterý.

Dominika je matkou čtyřletého syna Matěje. Je absolventkou politologie a mezinárodních vztahů a už při škole začala působit na Ministerstvu vnitra. Tam se začala potýkat s depresemi, a proto v práci nedlouho poté skončila. „Myslela jsem, že když budu chvíli nezaměstnaná, odpočinu si. Ale to se nestalo, a tak jsem v částečném invalidním důchodu,“ popisuje, zatímco přede mě staví instantní kávu. S depresemi, které se po porodu ještě zhoršily, se potýká už dvě dekády. A medikace její stav nezlepšuje natolik, aby mohla normálně fungovat. „Já jsem hlavně hrozně vyčerpaná. V rodičovství mám neustále pocit, že dělám všechno špatně, že mé jednání syna poškozuje. Jsem si nejistá v tom, co mu můžu říct, jak k němu přistupovat,“ říká trochu bezradně. Základem nejistot se stal Dominičin pobyt v porodnici. „Měla jsem pocit, že podle personálu dělám špatně úplně všechno.“ Už tam se proto nervově zhroutila. V prvním roce se rozhodla dát syna do jeslí. Dominičino vyčerpání totiž dále nabíralo na síle.

Zuzana, která pozorně naslouchá, mezitím hladí Vendulku – malého prošedivělého křížence s čivavou. Po studiích italské filologie působila jako tlumočnice a překladatelka, dokud se jí nenarodila dcera. Po rodičovské se stala ředitelkou jedné společnosti, z pozice však po pár letech odešla. Dcera se totiž v raném dětství začala potýkat s psychickými problémy a Zuzana se jí potřebovala více věnovat. Po čase náhodou narazila na inzerát organizace HOST, která hledala dobrovolnice, jež by jiným ženám ze své zkušenější pozice pomáhaly s jejich mateřstvím. „Zaujalo mě to, a tak jsem se přihlásila.“ Ukázalo se, že je ideální adeptkou právě pro Dominiku. A tak se na týdenní bázi setkávají od letošního ledna.

Hlavně přirozeně

Organizace HOST – Home Start CZ v Česku působí už dvacet let. Ve svých aktivitách se zaměřuje na včasnou péči. „Snažíme se dostávat k rodinám včas a dřív, než nastane nějaký problém. Ideální je se rodinou zaobírat v momentě, kdy žena otěhotní,“ vysvětluje ředitelka organizace Kateřina Vápenková. Zásadní je podle ní spolupráce všech aktérů, včetně neziskovek a veřejných institucí. Rodiče, s nimiž organizace pracuje, jsou často v hledáčku OSPOD nebo žijí v nepodnětném prostředí. Bývají si nejistí ve výchově nebo nemají osvojené rodičovské kompetence – tedy soubor dovedností umožňující rodiči provést dítě životem až do dospělosti tak, aby se rozvíjelo a bylo spokojené. „Ti rodiče často nevědí, co je v pořádku. Úkolem dobrovolnice je tu mámu ubezpečit, že je dobrá máma, a dodat jí pocit jistoty,“ dodává.

Dobrovolnice docházejí do rodiny jednou týdně. Po každé schůzce si volají se svou koordinátorkou, aby byla v obraze a mohla být současně dobrovolnicím oporou. Čtvrtletně se pak setkávají s koordinátorkou také klientky, aby působení dobrovolnic zhodnotily. Těmi se stávají buď mladé ženy na mateřské, nebo naopak ženy, jejichž děti odrůstají, a ony tak pro sebe hledají smysluplnou aktivitu.

Samotné setkávání pak vypadá jako sraz dvou kamarádek. Povídají si spolu, jdou na hřiště a během toho si předávají zkušenosti. Pokud s sebou dobrovolnice bere i své děti, klientka přirozeně sleduje, jak se k nim chová. „Už jen při odchodu na hřiště se naše klientka od dobrovolnice zcela přirozeně dozví, co má s sebou pro dítě vzít nebo jak ho obléci,“ dodává Vápenková. „Naše klientky jsou velmi různorodé. Některé jsou navázány na ranou péči, jiné mají duševní onemocnění nebo žijí v domácím násilí,“ upřesňuje.

HOST spolupracuje s dalšími neziskovkami poskytujícími terénní sociální služby. Na ně pak HOST naváže aktivitami rozvíjejícími vztah k dítěti. „Některé organizace například řeší domácí násilí v rodině a maminka s dětmi od otce za jejich pomoci odejde. Chování potomků se změní, začnou víc zlobit. Matka neví, co s tím, a je si v rodičovské roli nejistá. A tehdy nastupujeme my,“ dodává Vápenková.

Léčivá síla vaření

Zuzana s Dominikou šly do prvního setkání, jehož se účastnila i pracovnice organizace HOST, s obavami. Nevěděly, co mohou od té druhé čekat, a kladly si otázku, jak se jim asi podaří navázat uměle vytvořený vztah. „Bála jsem se. Při prvním setkání jsme byly zaražené,“ směje se dobrovolnice Zuzana. A Dominika přikyvuje. Zábrany se však rychle rozplynuly. Jejich společný čas se už od druhého setkání nese v duchu klevetění. Občas společně během povídání uklidí Dominičin byt nebo společně uvaří. „Už jen naše vaření mi pomohlo nabýt jistotu a dnes dokážu úplně sama uvařit dobrou večeři,“ pochlubí se Dominika. Kladla na sebe totiž vysoké nároky i v něm a měla strach připravovat pokrmy z masa. Aby bylo dostatečně propečené a dobře ochucené. „Většinou jsme si s manželem objednávali donášku, a pokud jsem něco vařila, tak jen salát s omeletou,“ vzpomíná. „Při depresi totiž člověk nevidí možnosti. Nic ho nenapadá. Jen prázdno. Ví, že by se mělo uvařit, ale nic dál. Zuzka mě v tom aktivizuje natolik, že to pak dokážu i sama,“ popisuje Dominika a usměje se na svou novou kamarádku.

Přestože hlavním Dominičiným motivem bylo díky dobrovolnickému programu najít větší jistotu v péči o syna, domluvily se obě ženy na tom, že se primárně zaměří na vzájemný vztah. A nechají věci i hovor volně plynout. „Když je totiž matka v pohodě a ustoupí svým často přehnaným nárokům na sebe samu, bude potom spokojené i dítě,“ myslí si Zuzana. A ví, o čem mluví. Také ona se totiž v počátcích vlastního mateřství potýkala s pocity nejistoty. I proto ji blízké okolí zpočátku od dobrovolničení odrazovalo. Mělo strach, aby na sebe ke všem svým starostem v péči o desetiletou dceru nenabalovala problémy druhých. „Já jsem za to ale vděčná. Z toho, co mi Dominika říká, si můžu mnohé převést také na sebe a svou dceru. Pomáhá mi to lépe pochopit, co se děje v její hlavě,“ přikyvuje Zuzana.

Život mimo

Nastává trapné ticho. Dominika postrkuje po stole talíř s dezerty, kterých se ještě nikdo nedotkl. „Já vlastně nikam nepatřím,“ prolomí po chvíli mlčení. Nevím, co tím myslí, a tak zkrabatím čelo. „Matky s čtyřletým dítětem už chodí do práce. Já ne. Přijdu si úplně mimo,“ vykresluje své pocity. „Nemám, co bych si s lidmi řekla, žiju v jiném tempu. Proto se s matkami na hřišti moc nebavím,“ doplňuje a chopí se lžičky, aby si zamíchala kafe.

V případě matek dobrovolnic se organizace inspirovala ve Velké Británii. Aktuálně jich má něco přes padesát. A ukazuje se, že tento systém skutečně funguje. Největší jeho výzvou však zůstává moment, kdy dobrovolnice po dvou letech intenzivního kontaktu klientku opouštějí. „Je to těžké. Úloha dobrovolnic je v tom, být mimo jiné aktivními posluchačkami. Pro klientky má jejich setkávání terapeutický charakter. Ukončování pak bývá náročné pro obě strany. Jsou na sebe navázané,“ vysvětluje Kateřina Vápenková. To potvrzuje také Dominika, která má u svých přátel často pocit, že je otravuje a zavaluje starostmi, jimž nerozumějí. „To tady ale odpadá. Zuzka do toho šla s tím, že o tom ví. A má podporu organizace, které se zase může vypovídat ona,“ říká.

Dvacetileté zkušenosti však ukázaly, že držení hranic je i v takovém vztahu nesmírně důležité. Organizace proto záměrně páruje matky tak, aby každá bydlela v jiné části města. Klientka nezná ani příjmení nebo adresu dobrovolnice.

Zuzana s Dominikou se setkávají zhruba půl roku, na konec se proto zatím snaží nemyslet. „Já to ale chápu. Nemůže to být pro Zuzku neomezené. Rozumím tomu, že se člověk musí chránit,“ uznává Dominika.

Jako dvě kamarádky

Pomalu se zvedám, sbírám ze země svůj batoh a vydávám se ke dveřím. „Vy jste si ani nedal dezert,“ volá na mě Zuzana. A tak odkládám tašku, usedám znovu na židli v čele stolu a zakusuju se do croissantu napěchovaného pudinkem. Díky tomu se dozvídám, že se Zuzana pár let po narození dcery rozvedla. A přestože je péče o desetiletou dívku náročná, podařilo se jí vrátit do byznysu, částečně také vyučuje milovanou italštinu. „Času stráveného s Domčou ani v nejmenším nelituju,“ říká. Vnímá ho jako svůj osobní rozvoj, kterému se začala v posledních letech věnovat.

Také Dominika by si přála vrátit se do zaměstnání, s jejími obtížemi je to však složité. Věří však, že by se jí mohla díky smysluplné práci i pomoci Zuzany chuť do života vrátit. „Mně se líbí, jak Zuzka vše zvládá s klidem. Ona prostě vaří, vypráví a je u toho veselá a v klidu. Já mám pocit, že bych u toho měla dělat dalších deset věcí. Ale ona ne. Užívá si to. Jsem moc ráda, že za mnou chodí,“ usmívá se Dominika, zatímco na Zuzanu se zalíbením hledí. „Mně se na Domče zase líbí to, že je schopna si přiznat problémy tak, jak jsou. Netvoří si image někoho jiného. A mám ji prostě ráda,“ uzavírá Zuzana.