Místo piva divadlo. Přinášíme příběh ženy, pro kterou umění bylo přestat pít
V Česku umírá v důsledku konzumace alkoholu asi 6500 osob ročně. Průměrný Čech či Češka vypije za rok 14,4 litru čistého lihu. Víc zvládnou jen v Litvě a Moldavsku. Smutná čísla dokazují, že Česko je považováno za alkoholovou velmoc. Kdy jindy než v únoru, kdy probíhá kampaň Suchej únor vyzývající k abstinenci, si připomínat osudy těch, pro které je životním uměním přestat pít. Příběh, který vám nyní přinášíme, ukazuje, jak lze překonat své démony.
Čtyřicátnice Jana na první pohled nepůsobí, že má za sebou léta závislosti na drogách a na alkoholu. Při bližším pohledu je ale znát, že má něco s okem. „Měla jsem přítele, který byl strašný násilník. Vypíchl mi oko, teď na něj nevidím,“ přibližuje dobu, kdy byla závislá na drogách. Pervitin začala brát už na střední, poprvé ji přemluvila kamarádka. Bylo to prý pro ni tehdy hlavně dobrodružství. „Bylo to v roce 1996, otevřely se hranice a šlo o něco nového,“ vzpomíná. Matka ji tehdy několikrát posílala na léčení do Bohnic, ale „když člověk nechce sám, tak to nepomůže,“ dodává Jana, která se od té doby potýká se závislostí. Po mnoha letech potkala svého současného partnera Petra, a když otěhotněla, přestala drogy brát úplně. Po třech letech, když přišla partnerská krize, ale začala pro změnu pít.
Foto: Shutterstock
Zpočátku jí to nepřišlo jako problém. V Česku je ostatně společnost k alkoholu mnohem tolerantnější než k drogám. „Těžko rozeznat, co je už za hranou a co není. K alkoholu jsem předtím nikdy neměla vztah. Začalo to nenápadně, dala jsem si s mužem občas večer dvě piva. Jenže brzy jsem si je dávala pravidelně a šlo to strašně rychle – najednou jsem zjistila, že jsem vypila čtyři piva denně, a za pár měsíců už jsem si dávala pět dvoulitrových Kozlů za den,“ líčí Jana vrchol své alkoholové „kariéry“, jak tomu sama s nadsázkou říká. „Nejhorší je na tom to, že jsem si pořád myslela, že to ještě není tak hrozné, že to mám pod kontrolou.“
Kdy poznat, že v tom lítáme
Na to, jak těžké je poznat moment, kdy už žijeme se závislostí, upozorňuje pro Heroine.cz i Ondřej Sklenář, ředitel obecně prospěšné společnosti Magdaléna, která nabízí ambulantní i pobytovou léčbu závislosti i prevenci: „Když to zprůměruju, tak limit je zhruba jedna sklenička, jedno pivo nebo dvě deci vína denně. Cokoliv nad to už se považuje za rizikové, případně škodlivé. Je tam ještě jeden podstatný moment, totiž mít v kalendářním týdnu aspoň dva až tři dny, kdy člověk nepije, aby nešlo o kontinuální pití.“
Podle výzkumu Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice z roku 2021 stále stoupá počet žen závislých na alkoholu. Mění se i poměr mužů alkoholiků a žen alkoholiček, zatímco ještě v osmdesátých letech byl deset ku jedné, dnes se pohybuje čtyři ku jedné. „Naše zkušenost z praxe je stejná. Platí, že ženy dohánějí muže, co se týče užívání alkoholu. A dohánějí je i v žádostech o léčbu,“ potvrzuje adiktolog Ondřej Sklenář.
Obrazy a fotky lidí, kteří prošli arteterapií při léčbě závislosti
Máma od dítěte přece nechlastá
Podle Sklenáře sice stále mezi klienty Magdalény dominují alkoholici nad alkoholičkami v poměru 60 ku 40, ale nárůst závislých žen je zřetelný. Sklenář však za vyšším číslem u žen vidí i to, že vzrostla odvaha přijít se léčit, protože se o tom ve společnosti už více mluví, mimo jiné i díky kampani Suchej únor. Ženy podle něj řeší pitím nejčastěji to, že nezvládají být stoprocentní ve všech svých životních rolích: v práci i doma jako matky či partnerky. Tlak společnosti na výkon od sametové revoluce výrazně vzrostl.
Suchej únor
Letos opět probíhá kampaň Suchej únor, která se ptá: Umíš měsíc bez kapky alkoholu? Letošní téma zní Nepít je umění a podporuje arteterapii a léčbu závislostí. Podle iniciativy Suchej únor vypije průměrný Čech nebo Češka za rok 14,4 litrů čistého lihu. Společenské náklady nadměrného pití se odhadují na 56 miliard korun ročně.
Navíc se na pití žen stále nahlíží hůř než na pití mužů, v tom jsme se podle Sklenáře oproti osmdesátkám příliš neposunuli. „Ženy jsou, co se týče užívání alkoholu nebo jiných návykových látek, nahlížené i dneska pohledem devatenáctého století, že to se nedělá, že máma od dítěte přece nechlastá. Ale když se na nějaké rodinné oslavě válí po zemi opilý chlap a je u toho rádoby vtipný, pořád je to tolerované a možná je i za borce. Tohle pořád ve společnosti rezonuje. Pak je těžké přijít a říct: mám problém s pitím. Proto si myslím, že to ženy víc skrývají a pijí často samy doma,“ dodává Sklenář.
Jana prý nikdy nešla s malým synkem Pavlíkem do školky opilá a nikdy nepila už od rána, ale večer to dohnala. „Nemusela jsem pít třeba dva tři dny, ale věděla jsem, že když budu chtít, tak si to koupím,“ naráží Jana na jeden z hlavních problémů s alkoholem u nás.
Alkohol do každého počasí
Snadnou dostupnost považuje za největší problém alkoholismu u nás i adiktolog Sklenář: „Největší průšvih je, že alkohol je legální droga a v české kultuře tak společensky tolerovaná, že lidé dlouho netuší, že už mají s pitím problém. Alkohol je u nás do každého počasí: pije se na narozeninách i na pohřbu. Navíc jedno z kritérií závislosti je, že člověk popírá, že vůbec nějaký problém má. Z Česka dělají alkoholovou velmoc hlavně dvě věci: snadná dostupnost a nízká cena alkoholu. Můžu si ho koupit téměř kdekoliv a kdykoliv, zatímco v některých zemích je alkohol k dostání jen v licencovaných obchodech nebo je mnohem dražší.“
Jana přiznává, že na alkoholu jí chutnal hlavně začátek. „Když jsem vypila rychle pivo, tak mi to dalo na dvě tři minuty takovou euforii, kterou jsem dřív zažívala na drogách, když jsem si dala čáru,“ vzpomíná. Vybavuje si ale i ty největší propady, které nastaly zhruba po půl roce pravidelného pití. V jednom týdnu se prý třeba třikrát ocitla na záchytce a nevybavovala si, co předešlou noc vůbec dělala.
Magdaléna: Léčba závislostí a jejich prevence
Obecně prospěšná společnost Magdaléna se od roku 1997 zaměřuje na prevenci a léčbu závislostí. Nabízí ambulantní léčbu na pobočkách v Praze, Berouně a Příbrami a také pobytovou léčbu, která probíhá v terapeutické komunitě na vrchu Včelník u Mníšku pod Brdy. Magdaléna zajišťuje i doléčovací centrum, terénní služby a věnuje se preventivním programům pro děti a mládež i vzdělávání pedagogů.
Zastavil ji až syn Pavlík. Vybavuje si, jak přišla jednou ráno ze záchytky a Pavlík si natíral máslo na houstičku. „Najednou mi to došlo, že jsem už zase byla na záchytce! A tak jsem Pavlíkovi říkala: ,Maminka přestane pít, jde do nemocnice a už nebude pít.‘ A ten tříletý kluk přestal mazat houstičku, otočil se a obejmul mě. No a to bylo jasné,“ vzpomíná Jana na začátek své úspěšné cesty ze závislosti. Hned prý zavolala do bohnické léčebny a za měsíc nastoupila do léčby. Tam jí pak jedna psycholožka doporučila terapeutickou komunitu, která je vhodná pro ty, kteří se závislostí bojují dlouhodobě. Těm totiž tři měsíce odvykání nestačí, člověk musí přetvořit způsob myšlení. A tak Jana nastoupila do terapeutické komunity v Magdaléně na vrchu Včelník kousek od Mníšku pod Brdy a strávila tam 17 měsíců. Nelituje prý ani jednoho dne.
Přestat s pitím je jako znova se narodit
V terapeutické komunitě Magdaléna se léčí naráz v průměru 23 lidí, pobytová léčba je roční a zhruba sedm z deseti klientů léčbou úspěšně projde. Jana však uznává, že „komunita vaše znovuzrození nezařídí, na to musí člověk přijít sám“. Podle ní to jde zvládnout nejen přísným režimem a manuální prací v kuchyni či se zvířaty, ale velké kouzlo má samotná skupina, která dává člověku neustálou reflexi. Jana úspěšně zvládla pobytovou léčbu a po ní ještě 11 měsíců navštěvovala doléčovací centrum, protože sama říká, že komunita je jedna věc, ale pak musí člověk přejít na druhou stranu. „Je to taková řeka. Vy ji buďto můžete horko těžko přeplavat, nebo si vzít loďku v podobě doléčovacího centra, která vás tam převeze. Sice tam taky bude plno houpání, ale z té bubliny se vrátíte zpátky,“ přibližuje Jana. Návrat do běžného života byl pro ni i tak hodně těžký, výzva byla už jen projít kolem večerky.
Doléčovací léčbu ukončila před měsícem, abstinuje už tři roky a je na sebe právem pyšná. Místo piva se prý těší na zelený čaj. „Zrovna teď jsem to měla těžké, protože mi umřel před čtrnácti dny pejsek. Dostala jsem chutě, potřebovala jsem v tu chvíli utišit bolest. A vtom jsem si uvědomila: Tak bych si dala panáka. A co pak? Zvědomit si tyhle věci je hrozně důležité, ale člověk na to nepřijde úplně sám, je to výsledek terapeutické práce.“
Nejradši vzpomíná, jak se v komunitě starala o zvířata a hrála divadlo. „Dramaterapii jsme měli vždycky v úterý, ve středu pak byla arteterapie a ve čtvrtek keramika,“ vzpomíná Jana. Divadlu by se ráda věnovala dál v rámci nějakého kroužku. A její obrazy z komunity dobře mapují změnu myšlení, kterou prošla. „Malovali jsme třeba své nálady. Na konci pobytu jsme obrazy rozložili vedle sebe do kruhu a v ten moment si člověk vzpomene, jak se tehdy cítil a jaké téma v sobě řešil. Zpočátku bývají ty obrázky temné a ostré a na konci jsou už takové uvolněnější a světlejší,“ uzavírá svou cestu zpátky ke světlu Jana.
Podle adiktologa Ondřeje Sklenáře spočívá přínos arteterapie v rámci léčby závislosti v tom, že umožňuje člověku vyjadřovat pocity neverbálně. „Alkohol nebo drogy tlumily závislým lidem dlouho nějakou jejich bolest či nepříjemné psychické stavy. A oni se během života naučili své emoce potlačovat. A najednou jsou v terapii, kde se po nich chce, aby vyjadřovali, co cítí a prožívají. Pro ně je to ale strašně těžké, protože třeba deset let dělali pravý opak a snažili se necítit nic. Nyní to v terapii potřebují probudit. A právě arteterapie je prostor pro to neverbální. Můžete své pocity vysochat, nakreslit a učíte se tak vyjadřovat svoje emoce. Arteterapie pomáhá na jedné straně ty emoce ventilovat a skrze umění taky integrovat všechny barvy duše a osobnosti člověka. To, že někdy je smutný, jindy veselý nebo naštvaný. A že to všechno je on a je to v pořádku.“
