Že muži nedokážou ovládat své pudy? Blbost, říká žena, kterou v dospívání znásilnil její přítel

Páchají sexuální násilí zrůdy, monstra?

Chceme se cítit pohodlně, tak si svět kolem nás zjednodušujeme. Je pohodlné přisuzovat sexuální násilí netvorům. Můžeme se tak od pachatelů oddělit, říct si: my jsme jiní lidé, než jsou oni. Ve skutečnosti jsme ale stejní lidé jako oni. A žijeme vedle nich, mohou to být naši otcové, bratři, strýcové, dědečkové, přátelé nebo manželé. Někdy jsou to manželky, sestry, matky nebo tety. Chci říct, že pachatelé mají různé podoby, ale v drtivé většině případů sexuálních útoků jsou to muži. A nejčastěji muži, kteří jsou nám blízcí. Často dokonce naši partneři.

Mýtus o zrůdách či monstrech je proto skutečně zraňující a škodlivý, vytváří totiž mylné, nebezpečné představy o pachatelích. Když se podíváme například na Billa Cosbyho, se kterým jsem jako divačka pořadů pro děti vyrůstala, byl to přece táta nás všech, ne? V žádném případě neodpovídal naší představě monstra, což je jeden z důvodů, proč mu tak dlouho procházelo sexuální obtěžování tolika žen. Mohl se schovávat za mýtus, který umožňuje páchat trestnou činnost nebezpečným lidem, kteří tomu obrazu neodpovídají.

Škodí nějak i pachatelům?

Ano, protože nikdo se nepodívá do zrcadla a neřekne si, že je netvor. Takže ten mýtus brání přijetí odpovědnosti za své činy. A také škodí přeživším, kteří si často myslí, že jim nikdo neuvěří, že je napadl ten okouzlující trenér, slavný herec nebo nadějný mladý politik. Nebo dokonce otec, někdo, koho všichni považují za pilíř společnosti, nebo ta hodná učitelka. Ti přeci neodpovídají představě o netvorovi, monstru, sexuálnímu násilníkovi. V partnerských vztazích to samozřejmě podkopává i víru přeživších v sebe samé: co o mně vypovídá, že jsem se zamilovala do monstra? Kdo jsem, když jsem si vzala monstrum, a dokonce s ním měla děti? Takže nevidím žádný pozitivní aspekt mýtu o netvorovi.

Jak se dá tenhle mýtus překonat?

Čím dříve se vydáme z komfortní zóny a smíříme se s nepříjemnou skutečností, že pachatelé jsou v našich školách, na našich pracovištích, mezi našimi přáteli a v našich rodinách, tím lépe a rychleji budeme schopni problém vyřešit. Všem, společnosti, pachatelům, pozůstalým i malým holčičkám, které se bojí říct, že se jich dědeček nevhodně dotýká, to ohromně pomůže.

Oprávnění nebo nárok, jak se dá přeložit anglické entitlement, tvoří jeden ze stěžejních prvků vaší knihy South of Forgiveness. Proč?

Dalo by se říct, že je to hlavní motiv. Myslím, že to, jak ospravedlňujeme překračování hranic a potřeb druhých lidí nebo ignorujeme škody, které způsobujeme, je ve své podstatě nespravedlivý a neopodstatněný nárok. Jako bych měla právo klást své vlastní potřeby na první místo bez ohledu na druhé. Děje se to nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i v mnohem větším měřítku – někdy jednáme bez ohledu na to, jak naše činy ovlivní jinou komunitu, zemi nebo přírodní ekosystém, což vede k nezměrným škodám.

Pay gap je už rozšířený a známý termín. Co znamená safety gap?

Mám na mysli to, že když člověk ráno vyjde z domu, může počítat, že s velkou pravděpodobností nebude napaden nebo se nestane obětí sexuálního násilí. Když vycházejí z domu ženy, obvykle už před tím přijaly celou řadu opatření, aby snížily pravděpodobnost napadení nebo znásilnění. Řeší, jak se ráno oblékly, co si obuly, jestli se v těch botách dobře utíká – což například nejde ve vysokých podpatcích. Parkují na osvětlených místech, při chůzi neustále vyhodnocují své okolí. Když už se nebojí chodit běhat, často si nevážou vlasy do copu nebo culíku, protože je snadné ji za něj chytit a škubnout, nenosí obě sluchátka v uších, aby slyšely, když se někdo blíží, a podobně.

Představte si všechnu tu mozkovou kapacitu, všechnu tu energii, všechny ty peníze, které ženy musejí vkládat do toho, aby byly v bezpečí. A my jsme normalizovali to, že ženy dnes žijí ve světě, který připomíná aktivní válečnou zónu. Na sociálních sítích se mi pořád objevuje reklama na prsten proti znásilnění. Je to šperk navržený tak, aby útočníkovi ublížil. Ženám se tohle neustále vnucuje, vtlouká do hlavy a nenechává je chvíli v klidu.

Takže ve výsledku to řeší ženy a muži nemusejí? Myslím, že o tomhle většina mužů nemá ani ponětí…

Je to navíc i psychická zátěž a obrovský tlak, když neustále vědomě i podvědomě hlídáte sebe a své okolí, abyste unikly nebo zabránily nějakému druhu násilí. Myslím, že je to naprosto nepřijatelné a přispívá to k ideologii obviňování obětí – pokud ženy cokoli opomenou, mohou za násilí ze strany mužů samy. Základem je představa permanentního ohrožení, kterou pokud nepřijmete, vina je na vás.

Mám pocit, že ženy byly okradeny o své přirozené právo žít a smát se a dýchat a růst a klopýtat a padat a prostě se nějak pohybovat tímhle bláznivým, jedinečným životem. Musejí být neustále ve střehu, svět chápat jako místo, kde se musejí bát. Myslím, že nám to bere svobodu, pocit volnosti. Někdy se žen ptám, co by dělaly, kdyby na jeden den neexistovali muži.

Co vám odpovídají?

Říkají, panebože, já bych tančila! Nosila bych krátké sukně a cítila bych vítr na kůži a pila bych, co bych chtěla, a flirtovala bych, s kým bych chtěla, a nebála bych se! Jen si představte, jak krásně by se žilo…

Nedávno otřásla sociálními sítěmi metaforická otázka „muži vs. medvěd v lese“. Jaký byl váš názor?

No, ženy to nebraly metaforicky. Braly tu otázku doslova – půltunové divoké zvíře, nebo muž v lese. Většina si vybrala divoké zvíře. A já tomu naprosto rozumím. Také chápu, proč to muže uráží. Chápu obě strany toho myšlenkového experimentu. Když jste žena a v lese narazíte na cizího muže, je to největší hrozba pro váš život. Statisticky, reálně, nejčastěji zkrátí život ženy muž, už proto, že pravděpodobně bude na podobné intelektuální úrovni jako vy, na rozdíl od medvěda. K tomu se přidává riziko znásilnění.

Co podle vás ukázaly reakce mužů?

Chápu, že se muži urazili, a myslím, že to svědčí o jejich pocitu privilegovanosti, o tom, že si nikdy nesedli se svými přítelkyněmi, sestrami nebo matkami a nezeptali se jich, co už v životě musely udělat, aby zabránily napadení. Nikdy se o tuto zkušenost neustálého ohrožení nezajímali.

To nás vrací zpět k problému privilegií a nároků.

Přesně tak! Většina mužů o tom nemusí přemýšlet a aktivně ženám naslouchat. Vychází z neznalosti, privilegií a nároků, které jsou na nich postavené. Tenhle fenomén se ale netýká jen mužů. Sama jsem v některých ohledech neznalá a privilegovaná. Jako bílá žena nejsem například vystavena rasismu, takže můžu podceňovat jeho rozsah a důsledky. Do jisté míry chápu, proč jsou muži uraženi, ale pokud vás otázka s medvědem tak uráží, nevíte, jak se ženy v tomhle světě pohybují a cítí. Neznáte statistiky, co představuje pro život žen největší hrozbu. Zjevně jste si zkrátka nedali tu práci.

První díl rozhovoru s Thordis Elvou vyšel na webu Heroine.cz v červnu, přečíst si ho můžete zde.