Umělé dělohy: jsou tím pravým nástrojem, jak zvýšit porodnost a znevýhodnění žen v práci?

Debaty o pěstování dětí v umělých dělohách nejsou nijak nové. Koncem loňského roku však získaly nový rozměr, když německý futurista a producent Hashem Al-Ghaili zveřejnil velmi realistické video ukazující EctoLife. V dystopické scéně připomínající film Matrix ukazuje video něco jako továrnu na děti: ta by údajně mohla produkovat až 30 000 jedinců ročně a přelomové technologii prý stojí v cestě pouze pár drobných etických překážek. V následných vyjádřeních do médií už nicméně byli sami tvůrci videa výrazně realističtější a na bouřlivé emoce, které vyvolali, reagoval Al-Ghaili slovy: „EctoLife není skutečná společnost a animace nepředstavuje současnou technologii. Hlavním cílem vytvoření videa bylo vyvolat diskuzi o vznikajících technologiích a upozornit na vědecký pokrok v oblasti růstu embrya nebo plodu mimo tělo matky.“

Přehnané sebevědomí konceptu uvádí na pravou míru také řada odborníků, například Guid Oei, perinatolog a profesor na nizozemské Technické univerzitě v Eindhovenu, prohlásil, že moderní věda je stále ještě na míle daleko od obrazu, jaký je ve videu zachycen, a se současnými technologiemi není zdaleka možné nechat děti růst a rodit se z umělých děloh. Návrh projektu však znovu otevřel debatu dotýkající se celého spektra souvisejících témat.

První příspěvek o ektogenezi (růst embrya mimo tělo matky) přednesl v roce 1923 anglický biolog John Burdon Sanderson Haldane na univerzitě v Cambridge v přednášce Daedalus: Science and the Future. Týkala se budoucnosti vědy a dopadu na společnost. Tuto přednášku autor během života několikrát rozšířil o nové poznatky: zmiňoval například, že pokud se jednou reprodukce zcela oddělí od lásky a sexu, bude lidstvo svobodné ve zcela novém smyslu. Současně se ale zabýval myšlenkou, že by takové pokroky umožňovaly také biologické změny lidí a jejich „zdokonalování“.

Téma ektogeneze bylo hodně diskutované ve třicátých letech 20. století nejen v prostředí radikálních a kontroverzních intelektuálů a názory na něj, bez velkého překvapení, byly ode zdi ke zdi. Nietzscheho žák, britský filosof Antony Ludovici, popsal ve své knize Lysistrata, or Woman’s Future and Future Women umělé dělohy budoucnosti jako nástroj zhoubné feministické agendy, pomocí kterého ženy udělají muže naprosto nepotřebnými a zničí západní civilizaci. Zdravotní sestra, feministka a pacifistka Vera Brittain ve stejné době odmítla ektogenezi pro její pravděpodobný devastující účinek na vazbu rodiče a dítěte a naznačila, že umělé dělohy sice mohou některým ženám prospět, ale ve špatných rukách může být technologie zneužita. Představovala si zejména „laboratorně vypěstované děti, které vybírají z nejlepšího materiálu“.

Podobnou obavu vyjádřil také irský vědec John Desmond Bernal, který souhlasil s myšlenkou, že některé životy v budoucnosti opravdu začnou v „ektogenetických továrnách na lidi“, ale současně se obával jejich zneužití k rozdělení lidstva na „pozměněné a neupravené“ skupiny. A obdobné názory ztvárnil i filosof a spisovatel Aldous Huxley v knize Konec civilizace, v níž popisuje dystopickou společnost bez emočních vazeb, přísně rozdělenou na třídy na základě epigenetické úpravy jedinců již během jejich výroby. V roce 1970 pak radikální feministka Shulamith Firestone rozvedla původní Haldaneovu tezi ve své knize The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution, kde tvrdila, že jediným způsobem, jak dosáhnout skutečné rovnosti mužů a žen, je právě přenechání těhotenství strojům.

Proč by vlastně mělo lidstvo chtít umělé dělohy? Pro jejich výzkum hovoří zejména fakt, že stoupá počet párů, které z různých důvodů využívají služby náhradních matek a pro které by technologie mohla znamenat snazší cestu k potomstvu.

Dalším argumentem pro je možnost zmírnění existující penalizace mateřství na trhu práce i v pozdějším životě. Otázkou ovšem je, co by tento částečný outsourcing mateřství znamenal pro nastavení modelů péče o děti a jestli by vedl by ke spravedlivějšímu rozdělení rodičovství mezi otce a matku. Jak pravděpodobné je, že by těhotenství a porod v umělé děloze zbavily ženy oné biologické zátěže vedoucí k jejich „trestání“ sociálním systémem a na trhu práce? Jisté je, že jsou dnes činnosti související s péčí dlouhodobě podhodnocené: jak profesionální, tak neplacená péče o rodinu a domácnost. O nástrojích, jak situaci změnit, ale víme už dlouho.

Perinatální psychologie nám navíc říká, jak život v děloze matky formuje mnoho dalších předpokladů dítěte v dospělosti. Tomas Verny, lékař, psychiatr a průkopník tohoto oboru, tvrdí, že vzorce mateřských postojů, prožitků či stresu ovlivňují vývoj dítěte velmi výrazně, protože formují jeho základní postoje a nastavení. To, zda se dítě vnímá jako šťastné, chtěné, a svět jako bezpečné, či úzkostné místo, závisí i na informacích, které dostává právě v děloze. Plod komunikuje s matkou také tím, že v jejím těle vyvolává fyziologické změny, které sám potřebuje k přežití. Nabízí se tedy otázka, jaký vliv na budoucí jedince může mít devět měsíců strávených v anonymním technicistním prostředí. A jaký vliv těchto devět měsíců bude mít na kvalitu budoucích vztahů jedince.

Navíc se už dnes potýkáme s tím, že umělé oplodnění (IVF) je poměrně drahou záležitostí, která vytváří nerovné možnosti v reprodukci. Jakpak by asi bylo takové tovární těhotenství nastaveno po finanční stránce a jak bychom si poradili s mocenskou dynamikou, kdy by třetí entita dávala svolení k výrobě potomstva? Ten, kdo by tyto technologie ovládal, by rázem získal dosud nevídanou moc. Dokud jsme totiž jako lidé schopni své děti počít a rodit samostatně, zachováváme si tím autonomii a nezávislost, která je v celé této debatě zásadní.

Celý projekt, byť za současných technologických postupů nerealizovatelný, totiž může být dalším nástrojem, jak ženy připravit o autonomii v oblasti reprodukce a sexuality. Jak dlouhá je cesta od zákazu interrupcí k nařízení vychovat dítě z umělé dělohy, ať už ve jménu řešení neplodnosti a nízké porodnosti, nebo domnělého receptu na společenské nerovnosti? A do jaké pozice ženy postaví teorie, že stroje napáchají při tvorbě nových jedinců méně chyb než jejich živý organismus? Jeden z důležitých argumentů pro využití technologie ostatně hlásá, že bude dítě v děloze osvobozeno od „nedokonalostí“ matky jako nezdravá strava, toxické látky nebo stres. Umělá antiseptická děloha, která svítí a hřeje podobně jako tělo matky, ovšem opravdové lůno stejně nenahradí. Podobně jako technologické vychytávky pro neklidná miminka nenahradí pochování v náruči rodičů. I v tom nejnásilnějším historickém období muži potřebovali ženy k vytvoření potomstva. Jak by asi vypadal vztah mužů k ženám ve světě, kde by k reprodukci už nebyly potřeba?

Jak už před sto lety zmínil J. B. S. Haldane a po něm desítky dalších vědců a filosofů, jednou z nejproblematičtějších nabídek umělých děloh je možnost „selekce“. V tomto případě bychom, dle slov reklamního hlasu ve videu, mohli být časem schopni zvolit nejen barvu očí a vlasů miminka, ale také jeho IQ či charakterové rysy. Tato slova jsou stále ještě z velké částí pouhou fantazií. Otázkou však zůstává, zda se právě tímto směrem chceme vůbec jako lidstvo ubírat, nebo jestli jsme ochotni ponechat si špetku pokory vůči vzniku nového života. Právní kontext zde představuje další minové pole. Tak třeba teoretická možnost záchrany jakéhokoli embrya umělou dělohou, budoucnost interrupce a práva ženy na rozhodnutí o své plodnosti nebo otázka neočekávaných událostí, jako je například rozpad vztahu, nemoc či ohrožení budoucích rodičovských rolí. Mohli by se rodiče embrya v takových chvílích zřeknout? Co se s ním pak stane?

Pokud by tím hlavním argumentem pro umělé dělohy měla být podpora práv žen a rodin na poli reprodukce a zvyšování porodnosti, existují možnosti, které jsou technologicky mnohem méně náročné a nemají spoustu etických a morálních společenských otazníků. Rozhodně by stálo za to, napřít pozornost a finance k problematice respektujícího porodu. Například podpora porodních asistentek může přispět tomu, aby ženy, které se pro těhotenství a porod rozhodly, je také měly možnost vnímat jako posilující a cenné prožitky. Řešením mnoha problémů by také bylo lepší zaopatření již narozených dětí, které nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Jistě také pomůže usnadnění cesty k adopci a pěstounské péči pro všechny rodiny, včetně LGBTQ+.

Technologické inovace bychom pak mohli zaměřit třeba na potřebnou péči o předčasně narozené děti. A místo o umělých dělohách se bavit o lepších inkubátorech. Jak varuje německá archeoložka, antropoložka a feministka Gabriele Uhlmann v textu petice za zastavení dotací EU na vývoj umělých děloh: „Normalizace mechanizace těla probíhá důslednou salámovou metodou a svět bez matek uvolňuje cestu patriarchátu. Mizogynní vykořisťování ženského těla s umělou dělohou nezmizí, naopak bude ještě umocněno.“ Těhotenství by proto mělo radši zůstat výsadou žen a barva očí narozených miminek zase na rozhodnutí matky přírody.