Máte s dětmi domluvené nějaké heslo, abyste se ujistili, že je vše v pořádku? Dokázali byste upozornit jiné lidi, že jste v přítomnosti nebezpečného člověka, aniž by to dotyčný zaregistroval? Dokážete pod tlakem zachovat chladnou hlavu? Některé situace, které známe jen z thrillerů, by se mohly stát i nám a pak se hodí některé následující tipy a triky. Může to znít přehnaně, ale jak říká staré pořekadlo: to, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou.
Vývoj technologií letí zběsile kupředu. Běžný člověk většinou ani nedohlédne, co všechno je dnes již možné. Tak se vám například někdo může vlomit do chatovací aplikace a poslat audiozprávu, na které bude hlas vašeho dítěte prosit o pomoc. Bude to padělek, ale od originálu k nerozeznání. Vy se přinejlepším vyděsíte, přinejhorším uděláte, o co „vaše dítě“ žádalo, třeba pošlete peníze. A teď – jak tedy poznat, že je zpráva opravdová?
A tak nás v redakci napadlo: máte v rodině a mezi blízkými nějaká znamení nebo hesla, jak poznat autenticitu vašich vyjádření? Už jste se někdy setkali s příběhy, kdy takové signály zachránily člověku život nebo daly ostatním najevo, že je něco velmi v nepořádku?
Z dětství, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony ani chytré hodinky, na kterých mohou rodiče dnes dítě zastihnout, mám zapamatované: kdyby mě někdo oslovil třeba před školou, že ho pro mě posílají rodiče, musí znát naše heslo (byla to nějaká moje oblíbená seriálová postavička).
Netýká se to jen situací, kdy se dítě ocitne samo s neznámým člověkem. „S mojí čtyřletou dcerou máme heslo. Když ho řeknu, ona ví, že musíme zmizet. V poslední době jsme potkaly dost feťáků a já se bála, že nám něco udělaj.“ (uživatelka Instagramu alice_von_dix)
Situace, kdy můžeme potřebovat vyjádřit nahlas něco, čemu budou rozumět jen někteří, se mohou stát i dospělým. Co kdyby vás někdo nutil volat blízkým pod tlakem? Co když jste na firemní oslavě, nemůžete se oddělit či to říct nahlas, ale potřebujete varovat kamarádku, že o kolegovi, který ji balí a jí se to líbí, se ví, že mlátí svou ženu? Co když se ocitnete v přítomnosti agresora, před kterým nemůžete otevřeně požádat jiné lidi o pomoc?
Když jsme se poptávali kolem a také na našem Instagramu, měli lidé několik tipů, jak dát ostatním ve skupině (na party, mezi kolegy, do telefonu) najevo, aby zbystřili, protože je v té situaci něco velmi špatně.
Zdá se vám to přehnané, protože takové chvíle jsou velmi nepravděpodobné? Inu, covid jsme také zrovna nečekali a najednou tu byla pandemie a s ní úplně nové situace. O signálu pomoci (Signal for Help) jste možná slyšeli. Vymysleli ho v Kanadě v dubnu 2020, tedy na počátku covidových lockdownů. Během těch se mnoho lidí náhle ocitlo v izolaci a jejich jedinou možností komunikace, po které nezůstanou digitální stopy, byly videohovory. Aby mohly dát oběti domácího násilí najevo, že mají problém, aniž by to přítomný a kontrolující agresor zaznamenal, začali v Canadian Women’s Foundation šířit specifické gesto rukou.
Signál pomoci se brzy rozšířil po světě jako obecné znamení žádosti o pomoc. V listopadu 2021 jej ukázala z okna auta na jiného řidiče šestnáctiletá dívka, která se o signálu dozvěděla z TikToku. Řidič znal gesto také a zavolal policii. Ta druhé auto zastavila a zjistila, že tato dívka byla unesena a byla již několik dní nezvěstná.
Chcete ještě jeden ohromující příklad? Již legendární je příběh amerického vojáka, který poklidně mluvil a přitom mrkal morseovkou slovo „torture“ (mučení). Jeremiah Denton byl zajat během války ve Vietnamu v roce 1965. Následující rok ho jeho věznitelé nechali promluvit na videu, které se vysílalo i v USA. Zatímco Denton reagoval na pokládané otázky a z donucení říkal, že je zadržován v dobrých podmínkách, předstíral, že ho oslepuje světlo kamery, vymrkal slovo torture, a poprvé tak svým americkým kolegům potvrdil, že jsou zadržení vojáci mučeni. (Jeremiah Denton nakonec strávil v zajetí skoro osm let. Později se stal senátorem a zemřel roku 2014 ve věku 89 let).
A pak tu máme příběh ženy, která zavolala na tísňovou linku, byla v domě s agresorem a pachatelem domácího násilí. A protože nemohla mluvit otevřeně, předstírala, že si objednává pizzu. Operátor na druhé straně linky naštěstí rychle situaci pochopil a byl schopen se doptat detailů a poslat pomoc, aniž by ženu ohrozil.
Doufáme, že tyhle a podobné triky nebudete nikdy potřebovat, ale – nikdy nevíte. Může se to hodit, může to zachránit život vám nebo někomu ve vašem okolí. Jak ukazují výše uvedené příběhy, lidem v těch situacích pomohla především duchapřítomnost. Tu v takové vysoce stresové situaci dokáže přirozeně zachovat jen málokdo. Dá se to trénovat (jako třeba právě vojáci nebo operátoři krizových linek), většině z nás se ale spíš zamotá hlava, než abychom zvládli přemýšlet klidně. Natož uvažovat, jak předstírat, hrát a dát znamení. Tomu se ale dá pomoci právě tím, že si člověk takto vypjaté situace promyslí předem, připraví si řešení a třeba si ho s ostatními (dětmi) i natrénuje. Kdyby pak na situaci došlo, spíš v ní dokážete zachovat chladnou hlavu, případně jet na autopilota.
Když se vrátíme k naší úvodní situaci: jak rozpoznat, že vám skutečně volá vaše dítě? Na to ještě odpověď nemáme. Jak ale upozorňují odborníci, pravděpodobnost, že se do něčeho takového dostanete, lze snížit tím, že nebudete veřejně sdílet videa, fotky a jiné citlivé informace o vašich dětech. Před riziky tzv. sharentingu drsně, ale velmi realisticky varuje kampaň telekomunikační společnost Deutsche Telekom. Zvažujme tedy, jaké materiály budeme o svých dětech dávat na sociální sítě.
Napište do Heroine.cz
Máte nějaké podobné gesto nebo signál, který používáte v rodině či s přáteli? Využili jste ho někdy? Napište nám na [email protected].