ADHD u žen a dívek způsobuje mimo jiné úzkosti a deprese, říká psycholožka Olga Vlachynská

Vy sama máte diagnostikované ADHD? A jak vás napadlo, že by se vás to mohlo týkat?

Nemám oficiální diagnózu, ale jako psycholožka mám přístup k nejrůznějším testům, takže se dá říct, že jsem se diagnostikovala sama. Napadlo mě to tak, že se v mém okolí začalo objevovat celkem hodně lidí, kteří byli i v dospělosti diagnostikováni s poruchou pozornosti. Mluvili jsme o jejich zkušenosti a já jsem se v ní hodně poznávala. Zjistila jsem, že se mě to dotýká, udělala si nějaké ty testy a našla v tom pro sebe jakési rozřešení. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě odborníkem na ADHD, ale samozřejmě mě to téma zajímá.

V jakých projevech nebo zkušenostech jste se tedy konkrétně našla?

Ačkoliv mi to relativně dobře myslí, nikdy jsem nebyla moc schopná se učit, že bych si sedla a nějaké informace si nasypala do hlavy. Pokud mi to nedávalo smysl, tak mě to vyčerpávalo a bylo to pro mě extrémně těžké. Dál musím říct, že jsem v životě dost věcí s velkým nadšením začala, protože můj mozek neustále produkuje spoustu skvělých plánů a nápadů, ale dost málo jsem toho dokončila. Jsem jen málo schopná se soustředit na věci, které mě nebaví a nezajímají. Když mám vnitřní motivaci, dostanu se až do hypersoustředění, ale rozhodnutí o tom, co mě bude motivovat, nemám tak úplně pod kontrolou. Mám štěstí, že s tím umím pracovat a do života si přivádím věci, které mě baví, a těm se potom věnuji. Například jsem ale nebyla nikdy nikde zaměstnaná, protože tuším, že bych měla problém s prioritizací úkolů podle zadání někoho jiného.

Dvojí výjimečnost: když se vysoký intelekt potkává s handicapem Čtěte více

To zní zajímavě. Ještě něco jste u sebe viděla?

Jasně. Třeba takovou impulzivitu, kdy mám často potřebu říkat, co mě napadne, a stojí mě hodně sil to filtrovat. Enormní potřebu nových vjemů a zážitků. Lidé s ADHD mají v mozku méně dopaminu, takže pořád hledají, jak si ho dokrmit a získat tak šťávu do života. Ono to ale funguje jen chvíli, takže musíme rychle zase hledat něco nového – a v tom jsou například pro nás velkým rizikem sociální sítě. Samozřejmě pořád ztrácím klíče a mobil, často něco hledám a nejsem schopná si udržet ve věcech pořádek. Je to spousta jednotlivostí, které se vám pak začnou skládat dohromady a říkáte si – aha, nejsem jediná, a dokonce to má vysvětlení. Možná nejsem líná a neschopná, jak mi vtloukali do hlavy lidé, kteří nechápou, že při své inteligenci nedokážu zvládnout věci, které jim připadají základní a snadné. Přináší to úlevu i pro okolí. Od té doby, co se s touto diagnózou ztotožňuji, je můj manžel ochoten víc věcí tak nějak přejít, nebo mi je jemně připomíná.

Jak vám to šlo ve škole?

Na základní školu jsem se ohromně těšila a šlo mi to samo. Na gymnáziu už to pak tak jednoduché nebylo, chtěly se už nějaké výsledky a soustředění a já jsem se právě moc nebyla schopná donutit se systematicky učit věci, které mě nezajímaly. Takže jsem byla mezi nejhoršími, v podstatě jsem propadala a učitelé si o mně nejspíš mysleli, že jsem úplně blbá.

FOTO: Olga Vlachynská

Jaká byla reakce okolí, když jste jim řekla – víš co, já mám nejspíš ADHD!

Někteří řekli, že už si to dávno mysleli, jiní zase, že roztržitost nebo zvýšené psychomotorické tempo ještě nemusí znamenat ADHD. Musím k tomu ale říct jednu podstatnou věc: veřejnost často vnímá ADHD tak, že ho buď máte, nebo ne. Ale ve skutečnosti to není tak jednoduché. Projevy ADHD se pohybují na škále, kde jsme si stanovili bod, který vyznačí cca tři až pět procent populace, jež objektivně pociťuje problémy ve svém fungování. Mnoho lidí má nějaké projevy nebo příznaky, ale na té škále se pohybují třeba na devadesáti procentech, takže by diagnostickými testy nejspíš propadli. Navíc ADHD nelze změřit objektivně, ale diagnostikuje ho lékař na základě vyprávění dotyčného, které pak lékař vyhodnotí – a zase je tu velká míra subjektivity. Chci tím říct, že ADHD není nic objektivního, co bychom fyzicky objevili v mozku třeba na počítačové tomografii. Je to konstrukt, kterým popisujeme určitý typ lidí. Momentálně nám slouží dobře, ale třeba to do budoucna přehodnotíme.

Co teď vlastně o ADHD s jistotou víme?

S jistotou víme, že lidé, kteří na škále ADHD skórují vysoko, to mají v životě těžší. V dětství mají horší akademické výsledky, větší problémy s chováním a nepozorností. Častěji zneužívají alkohol a další látky. ADHD je spojené s exekutivními funkcemi v mozku, což jsou vyšší funkce zodpovědné za to, že dokážeme dobře rozhodnout, čemu v danou chvíli věnovat pozornost. Pro lidi s ADHD je těžké směřovat svou pozornost k cílům, a místo toho, když to tak bulvárně řeknu, jsou smýkáni svými momentálními nápady. Například v USA má velká část vězňů ADHD, protože je to soubor rysů, které jsou rizikové pro život v dnešní společnosti. Ta je totiž nastavená právě na uvažování o budoucnosti. Pokud lidé mají tuto schopnost narušenou, aniž by jim to kompenzovala třeba vysoká inteligence nebo skvělé rodinné zázemí, samozřejmě jim to způsobuje problémy. V dospělosti sice mizí projevy hyperaktivity, ale přetrvává například horší schopnost plánování, organizace času a podobně. Takoví lidé si zaslouží pozornost a podporu, protože to fakt nedělají naschvál, a třeba ženy s ADHD reportují zvýšený výskyt úzkostí a depresí. 

Říká se ale, že právě u dívek jsou poruchy pozornosti diagnostikované méně, než by odpovídalo skutečnosti.

Podle výzkumů to tak vypadá. Zdá se, že kluci svoje problémy víc externalizují – vykřikují, zlobí a jsou hubatí na učitele – a dívky internalizují. Jsou smutné, v depresi, mohou je trápit i panické ataky a podobně. Drží si to v sobě. Navíc dívky mají sklony se víc toulat po svých snových krajinách. Když je hodina nezaujme, tak odejdou do své fantazie, kde se úplně ztratí a na konci hodiny vůbec netuší, co se dělo. Taková dívka samozřejmě vypadá, jako že je úplně hloupá, ale ona prostě jenom nedávala pozor. Mně se moc líbí metafora vrátného, kterého lidé běžně mají v mozku, a ten otevírá dveře jen důležitým informacím. Ale lidé s ADHD tam místo něj mají nějakého ožralého souseda, co se jednou za týden vzbudí a ošklivě je zdupe, co zase provedli a čeho si nevšimli. Bylo by super, kdyby se ve školách víc dařilo tyhle děti odhalovat. Kdyby bylo možné si dávat častěji pauzy a učit se v pohybu, nějakým hravějším způsobem, který vás vcucne. Což by tedy prospělo všem dětem, nejen těm s ADHD.

Hůř se učí a zlobí. Rodiny dětí se specifickými potřebami popisují, jak náročná je pro ně základní škola  Čtěte více

Proč myslíte, že ženy s ADHD víc trápí úzkosti a deprese?

Jedno vysvětlení je, že žádná z našich jinakostí nebo neurodivergencí nežije ve vzduchoprázdnu. Myšlenka „postižení“ vzniká až na základě interakce mezi mnou a okolím. Když si představíte člověka bez nohou na vozíku, tak pokud bude žít ve městě bez bariér, s nízkopodlažními tramvajemi a podobně, tak on nemusí být ve svém životě moc omezený a jeho postižení se bude zdát menší, než pokud bude žít ve městě, kde je to samý schod a na invalidy se kašle. Samozřejmě takový vozíčkář, když bude sedět doma a nebude moct pomalu ani vylézt ven, bude osamělý a v depresi. A to samé platí pro jakoukoliv odlišnost, včetně ADHD nebo autismu. Kdybychom dokázali nadesignovat svět s ohledem na různé děti i dospělé, tak potom vznikne mnohem míň škod. I když samozřejmě zase nemůžeme ADHD používat jako omluvu pro cokoliv, třeba že nebudu platit daně nebo zapomenu vyzvednout děti ze školy.

Bylo by podle vás vhodné třeba ze vzdělávání odstranit trochu stresu? Třeba časová omezení a podobně?

To je hezká myšlenka, ale zároveň je potřeba říct, že lidé s ADHD nejlépe fungují pod časovým tlakem a to nejhorší, co jim můžete udělat, je nedat jim časový limit. Myslím, že tam prostě zafunguje ten ožralý soused, co na nás začne křičet, že teď už ale fakt musíme! Je třeba trochu počítat s tím, že ten deadline úplně neklapne, ale měl by tam být.

Existují nějaké tipy a triky na to, jak zvládnout život s poruchou pozornosti?

Jeden z nich je, že když se mi do něčeho opravdu nechce, jako třeba do tvorby faktur, tak poprosím kámošku, aby u toho se mnou seděla na online callu přes počítač. Ona si dělá svoje, ale každých pár minut se mě zeptá, jak jsem pokročila. Nebýt na tu otravnou práci sám strašně pomáhá. Proto je pro děti s ADHD fajn, když se s nimi učí rodiče, pokud se tedy dovedou ovládnout a nekřičet na ně. Když si se mnou někdo o učivu povídá nebo mě z toho zkouší, je to mnohem lepší, než když u toho sedím sám. Pak existují desítky různých aplikací. Já mám třeba kalendář, do kterého se mi zapisují klienti, takže to nemusím dělat já a riziko nějaké chyby je tím pádem menší. A dál: sice se říká, že lidé s ADHD nesnášejí stereotyp, ale zároveň ho potřebují. Vím, že každé pondělí v pět jdu cvičit, například. Je potřeba si ve dni vytvářet záchytné body, kouskovat si ho, aby tam nezůstalo velké prázdno, se kterým si nevím rady. Stejně tak si kouskovat velké úkoly na menší a odměňovat se za kroky, které jsme splnili. Dobře spát, cvičit – to víme všichni, ale kdo to dělá, že? Nebo také počítat s tím, že někdy mám superproduktivní den, kdy toho zvládnu strašně moc, ale pak třeba dva dny nemůžu být tak výkonná. Ten výkon není konstantní a u žen ho hodně ovlivňuje i menstruační cyklus.

Někdo bere na ADHD léky, které mu předepíše psychiatr. Pomáhá třeba terapie?

Myslím, že mít terapeuta, který člověku sedne, je vždycky užitečné. Lidi s ADHD může navíc provázet pocit neschopnosti, že nenaplňují svůj potenciál, že selhávají a je to jen jejich chyba, protože tolik prokrastinují… Bývá tam silný vnitřní kritik, který nahlas křičí – ty jsi neschopnej, koukej, co zahazuješ… Tady může terapie opravdu pomoct, že nám dodá sílu hledat vlastní cestu a třeba i to, v čem mě moje jinakost obdarovává. Co můžu světu nabídnout?

Jak přežít ADHD v rodině i ve škole? Oceňujme i ty nejmenší úspěchy Čtěte více

A co můžete jako člověk s poruchou soustředění nabídnout světu?

Já jsem osobně přesvědčená o tom, že o všechny kreativní lidi se ADHD nějakým způsobem aspoň otřelo. Výzkumy také říkají, že pokud se to dobře uchopí, tak třeba mezi podnikateli je hodně lidí s ADHD, protože vyhledávají svobodnější způsoby práce, jsou ochotní víc riskovat, potřebují mít silnou vnitřní motivaci a tu najdou v podnikání víc než v zaměstnání od devíti do pěti. Jenže je tenká linie mezi tím, že buď hodně uspějí, nebo můžou skončit na druhé straně společenského žebříčku, třeba ve vězení. A spousta lidí s velkým potenciálem zůstane viset někde po cestě. Mně bude za rok čtyřicet a mám pár kamarádů, které považuji za v podstatě geniální, ale nikdo to o nich moc neví. Mají hodně rozvětvené myšlení a potřebovali by někoho, kdo by je vzal za ruku a řekl, tak teď pojď tudy, zkus ten nápad někam dotáhnout.

Olga Vlachynská vystudovala psychologii v Seville ve Španělsku. Věnovala se pomoci párům v projektu Couplebuilding, pomáhala jako psychologická pomoc v projektu Lidé z baru. Nyní pracuje jako soukromá psycholožka a psychoterapeutka v Brně. Spolu s kolegyní Evou Vášovou natáčí podcast PsychoBitches. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.