Americká učitelka: Odměny a tresty nefungují. Důležité je dát dětem pocit, že mají situaci ve svých rukou

Proč jste se stala učitelkou?

Přála jsem si to už asi od deseti let. Ve třetí třídě jsem měla hroznou učitelku, které jsem se bála tak, že jsem ani nechtěla chodit do školy, ale pak jsem dostala učitelku naprosto úžasnou, která mi vrátila sebedůvěru, podporovala mě, a tehdy mě napadlo, že bych taky mohla být učitelkou. Viděla jsem, jakou moc má učitel v tom, jaký pocit ze sebe děti mají. V životě dítěte může postava učitel udělat mnoho…

Jak podle vás vypadá dobrý učitel?

Během těch let, co učím, mi došlo, že opravdu má smysl soustředit se na vztahy s dětmi. Zjistila jsem totiž, že když si vybudujete se studenty a žáky zdravý vztah plný důvěry, pak je přimějete dělat skoro cokoliv a můžete v tom kolektivu být opravdovým lídrem. Protože když se cítí v pohodě, v bezpečí a sebejistě, když vám důvěřují, pak jsou daleko ochotnější pracovat i na věcech, do kterých se jim vlastně nechce. Jsou ochotné počítat příklady, i když je matematika vlastně nebaví.

A jak toho dosáhnete?

Snažím se s nimi hodně mluvit.  Mluvím s dětmi stejně, jako bych mluvila s kýmkoliv jiným, i s dospělými. Musíte samozřejmě přizpůsobit slovní zásobu jejich věku a znalostem, ale jinak se snažím být maximálně upřímná. A to si myslím, že děti chápou a oceňují.

A jak udržujete jejich pozornost i u věcí, které je příliš nebaví?

Už dávno nevěřím na odměny a tresty. Začala jsem se spíš soustředit na jejich vnitřní pocity ze sebe samých a ze školy. Škola je teď jejich práce a je na nich, jak se k ní postaví. Myslím si, že pokud nemají pocit, že škola je něco, co se jim jen pasivně děje a nemají nad tím žádnou kontrolu, když naopak zažívají, že si do jisté míry můžou zvolit, jak svou práci udělají a jaký z ní budou mít pocit, pak je daleko pravděpodobnější, že budou chtít něco dělat.

Není to snadné a stojí to dost práce. Je o dost jednodušší jim prostě rozdávat bonbonky nebo pochvaly za dobré chování a poznámky nebo tresty za špatné. Dělat to jinak stojí spoustu úsilí a taky mluvení.

Co je pro vás ve vztazích ve třídě vůbec nejdůležitější?

Respekt a zodpovědnost. Respekt k sobě i k ostatním, a také k okolí a k životnímu prostředí – k zemi, zvířatům, k přírodě, která nás obklopuje. Zodpovědnost sám za sebe. Je mi sedm, dvanáct nebo patnáct a moje zodpovědnost je chodit do školy, snažit se být dobrým synem nebo dcerou, mít s rodiči dobré vztahy. Když si dítě uvědomí tu zodpovědnost, uvědomí si i moc, kterou má.

Začínám mluvit o respektu už v 1. třídě. Když si děti povídají, zatímco jim něco vykládám, tak jim říkám: „Když mi chceš něco říct, tak se já zastavím, dívám se na tebe a poslouchám. Jak by ti bylo, kdybys přišel, říkal mi Miss Jennifer! a já se dál bavila s někým jiným? To bys asi nechtěl, viď?“

Nestačí to říct jednou, je potřeba jim to neustále připomínat. Je uctivé, když je poslouchám, a neuctivé, když oni neposlouchají. Musíte o tom pořád mluvit. O empatii, o pocitech druhých. Možná jsme my dospělí v dětských očích tak mocní, že podle nich ani nemáme pocity. Proto je dobré, aby pochopili, že i nás může některé jejich chování zranit.

A jak tohle dokážete stihnout, když k tomu máte látku, kterou je potřeba probrat?

Věřím, že se ve škole mají mimo jiné naučit, jak být lidmi. Někdy se možná až příliš snažíme, aby všechno bylo zábavné. Ale ne všechno je legrace, něco je prostě práce. Všichni musíme po celý svůj život dělat věci, do nichž se nám nechce. Takže já jim říkám: vím, že si myslíš, že tohle je nuda, a je v pohodě si to myslet. Ale stejně to prostě musíme udělat. Je to to samé, jako když si mají vzít léky. Ta medicína není dobrá, nechceš ji, ale musíš si prostě zacpat nos a polknout. Je také potřeba zdůrazňovat fakt, že čím déle se zasekneme na tom, že „já to nechci udělat“, tím déle to celé bude trvat.

Pomáhá mluvit o pocitech. „Jak se cítíš teď, když jsi dodělal svou práci?“ „Cítím se super, je to za mnou, hurá.“ „Vidíš, máš to hotové, a můžeme si jít ven hrát.“ A když se pak trápí s nějakou těžkou úlohou, můžete jim připomenout, jak skvělý pocit to minule byl, když úkol dokončili.

Kromě angličtiny učíte i předmět nazvaný STEM. Co to je a jak do výuky promítáte tyto své principy?

STEM je zkratka pro Science, Technology, Engineering and Math (věda, technologie, inženýring a matematika) a je to předmět, který je ve světě čím dál oblíbenější. Jsou to většinou velmi praktické aktivity, které zahrnují trochu vědy, něco techniky, hodně šikovnosti.

Učím celkem malé děti, druháky a třeťáky, jsou to z většiny kluci, takže třeba hodně stavíme. Včera jsme se bavili o bublinách. Zkonstruovali jsme si kostku a jehlan a foukali přes to bubliny. Byla to legrace, ale taky jsme se bavili o povrchovém napětí a o tom, jak si tekutiny udržují tvar.

Nebo stavíme věže nebo mosty a zkoumáme, který typ konstrukce nejlíp funguje a nejvíc udrží, co bude stát samo o sobě a co spadne. A je zajímavé, že je potřeba dětem zdůrazňovat, aby to nevzdávaly. Když jim něco nejde, tak mají tendenci to hodit do kouta a vykašlat se na to. Je důležité je motivovat a přimět, aby to nevzdávaly, aby se tím prokousaly. Když to spadne a my to sebereme a zkusíme to znovu, učíme se tím mnohému, třeba vytrvalosti.

Minule měli venku hledat geometrické tvary a zaznamenávat je do pracovních listů. Měla jsem obavy, že u toho nevydrží, protože kolem nich na hřišti běhala celá družina, ale hezky pracovali a hledali. To mi udělalo velkou radost.  Pokud ve škole takový předmět nemáte, nevadí. Inspirace je spoustu na internetu, třeba na Pinterestu. Stačí jen do Google napsat „STEM activities“ a máte na dlouho o zábavu postaráno.

Jennifer Dickinson se narodila v americkém Miami. Vystudovala angličtinu, historii a pedagogiku na univerzitě v Atlantě. Dvacet let učila na katolické základní škole v Atlantě, v roce 2006 začala působit jako učitelka na The American International School of Abu Dhabi. Od roku 2015 žije a učí v Praze, a to jak na základní škole, tak i v různých kurzech pro děti i dospělé.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.