Budit teď v dětech nadšení je jako rozjíždět auto přes ruční brzdu, shodnou se učitelé i rodiče

Opatření se prodlužují, pandemická situace opisuje sinusoidu a nikdo neví, co bude dál. Možná je ta pravá chvíle ohlédnout se zpět a zamyslet se nad tím, co českým dětem koronavirový rok dal a vzal.

Podle psycholožky Dominiky Šinaľové z organizace Nevypusť duši, která pořádá workshopy pro dospívající a jejich učitele zaměřené na péči o duševní zdraví, se dá uplynulý rok rozdělit zhruba do tří etap: „Loni na jaře převládal šok z uzavření škol a nástupu pandemie. Mladí lidé se báli o zdraví blízkých i o to, jak zvládnou distanční výuku. Bylo to období náročné na rychlou adaptaci.“

Koncem školního roku a na rozjezd nového se dostavila únava jako reakce na předcházející stres, doprovázená obavami.

„Studenti v té době hodně řešili, jak zvládnou návrat do normálu, jak znovu zapadnou mezi spolužáky. Někteří se báli, jestli se dost učili, zda nebudou zaostávat. Teď od zimy je ale patrná především obrovská rezignace a vyčerpání,“ říká Dominika Šinaľová.

Studenti podle vlastních slov i svědectví učitelů ztrácejí motivaci, jen málokteří udržují dostatečné sociální kontakty, lezou jim na nervy rodiče i sourozenci. „Zároveň ale dospívající, kteří mají potíže v sociálních dovednostech, jsou vlastně rádi, že mohou být jen ve své bezpečné zóně. Tím si ovšem netrénují interakce, jejich komunikační schopnosti se zhoršují a samozřejmě se obávají, co bude, až někdy zase začne škola,“ vysvětluje psycholožka.

Dobré školy se zlepšují, horší stagnují

Podle šetření České školní inspekce z letošního ledna a února se k distanční výuce trvale nepřipojuje deset tisíc žáků. Nedá se s nimi navázat žádný kontakt a jejich učitelé o nich nic nevědí. Týká se to zejména dětí ze znevýhodněného prostředí a nestabilního rodinného zázemí, pro něž je škola náročná i prezenčně. Dalších zhruba padesát tisíc dětí se připojuje nepravidelně. Jak říká sociolog z agentury PAQ Research Daniel Prokop, pandemie ještě rozevřela nůžky, které byly dost otevřené už před ní. Koronavirový rok zvýraznil i rozdíly mezi jednotlivými školami.

„Když jsme se ptali panelu rodičů na to, jak jsou spokojení s distanční výukou, vyplynula zajímavá věc: tam, kde výuku rozumně pojali loni na jaře, jsou spokojení i letos. V podstatě se zdá, že kvalitní školy se rychle adaptují a ty horší stagnují,“ vysvětluje Prokop. Co ale podle sociologa platí prakticky napříč školami a sociálními vrstvami, je úpadek motivace: „Chuť do učení v sobě po roce těžko hledají i děti ze střední třídy. Jaké to bude mít dopady do budoucna, to teprve uvidíme.“

A jeho slova potvrzují učitelé i rodiče. Zatímco loni na jaře visely ve vzduchu obavy, vzrušení i napětí, o rok později už převládá únava. „Možná bych to nazvala trochu i vyhořením, a to na straně žáků i pedagogů,“ říká Markéta Moravcová, učitelka češtiny a výtvarné výchovy z Chomutova.

Škola, kde pracuje, si velmi zakládá na budování vztahů a klimatu, například pomocí různých kolektivních akcí, jako je třeba Ponožkový den na podporu lidí s Downovým syndromem. „Loni to padlo zrovna na první týden uzavření škol. Děti posílaly fotky a my učitelé jsme se dojímali nad tím, jak držíme pohromadě. Letos jsem sehnala odměny a děti občas i něco posílají, ale je vidět, že to nadšení je pryč,“ popisuje Moravcová a dodává: „Mám pocit, jako bych se snažila rozjíždět auto přes zataženou ruční brzdu.“ Přesto se dál – stejně jako řada jiných učitelů – snaží pro děti vymýšlet různé kreativní úkoly, únikové hry a další zajímavé aktivity. Vidí ale, že ani „její“ sedmáci už na to nejsou tak úplně zvědaví. „Celkově je to strašně dlouhé, snažím se je chápat, ale upřímně: už i ty výmluvy, proč něco neodevzdali, začínají být únavné,“ krčí rameny Moravcová.

Pandemie nahrála domácímu násilí a úzkostem

Pocit spokojenosti u dětí nyní ještě více než dřív ovlivňuje jejich rodinné zázemí. Tam, kde bylo už před koronavirem „dusno“, teď už může být prakticky nedýchatelno, jak potvrzují organizace pracující s ohroženými dětmi. Například pražská Locika, která pečuje o děti zasažené domácím násilím, vidí jednoznačné zhoršení psychického stavu svých malých klientů: „Někteří rodiče přišli zčásti nebo úplně o práci, nemají kde brát, jsou pod velkým tlakem. Pak mohou častěji než dřív sáhnout k násilí,“ říká ředitelka Centra Locika Petra Wűnschová. „Děti z takových rodin, které přišly o možnost uvolnit se a bezpečně nadechnout třeba na kroužku nebo ve škole, mohou vykazovat známky hluboké deprese, úzkostí, tendence k sebepoškozování. Nejvíc je to vidět u náctiletých, kteří vývojově potřebují sdílet svoje emoce a svůj život s vrstevníky, a místo toho tráví své dny v dětském pokoji.“

Podle Petry Wűnschové situaci v rodinách zhoršuje i další problém, a to nadměrné pití alkoholu. V jeho spotřebě patří ČR dlouhodobě mezi světovou špičku a pandemie tento stav ještě zhoršila. Opíjejí se i rodiče, kteří to dříve nedělali. „Alkohol je katalyzátorem. Oslabuje sebeovládání a lidé, kteří mají sklony k násilí, se ho pod vlivem dopouštějí ještě víc. Navíc jsou hůř dostupné mnohé služby, terapeuti většinou osobní konzultace neposkytují, psychiatři mají plno. Je to složitá doba,“ dodává.

Jak říká dětská terapeutka Karolína Pražáková z pražské organizace Dům tří přání, zažívají některé děti nárůst apatie, úzkostí i ztrátu motivace a mnohdy za to může škola. „Některé děti stále ještě zažívají to, že učitelé komunikují každý přes jinou platformu. Někdo posílá úkoly do chatu, někdo do Classroomu, někdo přes e-mail či WhatsApp a pro žáky je velmi namáhavé se v tom nějak vyznat,“ vysvětluje. Pak se může stát, že dítě zjistí, že má u nějakého učitele několik nedostatečných, protože si nevšimlo, že má něco odevzdat. „Stěžují si i na to, že mají víc úkolů než dřív, protože se na hodinách probere méně a panují obavy, že budou pozadu,“ sdílí Pražáková zkušenosti ze své praxe.

Dětem by podle ní pomohlo, kdyby měly jasný výhled alespoň na měsíc dopředu. Potřebují pocit bezpečí a ten jim dodává předvídatelnost. „Je nepříjemné, když vláda často něco slibuje a pak to neplatí. Pokud ještě v pátek nevíte, zda v pondělí půjdete do školy, je to náročné i pro dospělé. Bylo by vhodné, aby se jasně řeklo, co se aspoň během následujícího měsíce až dvou bude dít,“ vysvětluje terapeutka.

Digitální gramotnost stoupla

Co dětem covidový rok rozhodně přinesl měrou vrchovatou, jsou hodiny strávené u počítače. Je sice nepříjemné, že mnohé děti neviděly spolužáky už celé měsíce, a tak s nimi místo společných přestávek hrají po večerech třeba Roblox, ale je také evidentní, že počítačová gramotnost dětí i mnohých učitelů prodělala neuvěřitelný posun.

„Děti přišly na to, že technologie nejsou jen na hraní, ale naučily se je používat k práci. Jsou to nicméně pořád jen nástroje a musíme teď vymyslet budoucí filozofii jejich využívání,“ říká učitel a technologický nadšenec Bohuslav Hora. Učitelka Markéta Moravcová také souhlasí s tím, že děti se naučily technologie využívat pro práci. „Doufám, že všechny ty Kahooty a Classroomy tu s námi zůstanou i nadále. Myslím si, že většina učitelů už pochopila, že mobil nebo tablet ve třídě není nutně strašákem. Musíme ale žáky učit, jak s nimi pracovat tak, aby jim to prospívalo. Ono ani vyhledávání na Googlu k nim nepřijde úplně samo a jednoduše.“

Kamil Kopecký, který se na Univerzitě Palackého v Olomouci zabývá riziky online prostředí, tvrdí, že počty případů „klasické“ kyberšikany během uplynulého roku zůstaly prakticky na stejných číslech. „Co ale pravděpodobně narostlo, jsou běžné formy agrese v podobě nadávek, online urážení, ubližujících komentářů na sítích či uvnitř online her. Trvale narůstají počty případů zneužití intimních materiálů dětí, víme o desítkách vážných případů ročně, kdy děti sdílely své vlastní intimní materiály a provozovaly tzv. sexting. Bohužel materiál byl zneužit například k vyhrožování, vydírání či přímo unikl do veřejného internetového prostoru. Tento trend by tu však pravděpodobně existoval i bez pandemie, ta ho však posílila. Je rovněž vysoce pravděpodobné, že došlo k nárůstu závislostního chování dětí vzhledem k internetu (netolismus), především pak ve vztahu k online hrám,“ říká Kopecký.

Víc společného času a nové koníčky

Na jedné straně děti zažívají osamělost, izolaci, stesk a stres, na té druhé se ale nabízí i něco dobrého. Takže ačkoliv to vládní nařízení více méně zapovídají, mnohá česká města a vesnice zažívají jev dlouho neviděný: partičky dětí, které kvůli absenci kroužků a jiných řízených aktivit objevily kouzlo prostého „lítání venku“.

„Můj devítiletý syn na sídlišti v širším centru Prahy tráví odpoledne s kluky ze třídy na hřišti. Kopou fotbálek, jezdí na koloběžkách. Vidím na něm, že hodně dospěl, najednou si hlídá čas a plní dohody. Nebýt covidu, nikdy bych ho samotného ven nepustila, a přitom to v pohodě zvládá,“ říká Tereza Maryšková.

Děti Jiřiny Minářové z Ústí nad Orlicí si zase užívají čas strávený s rodiči. „Hrajeme deskovky, společně pracujeme na zahradě. Dřív jsme těžko hledali čas na některé aktivity, teď se to daří. Beru s sebou děti, i když jdu běhat. Ony jedou na kole, já běžím a celkem nás to baví,“ říká máma předškoláka a třeťačky.

Alena Gurin Stará, máma tří dětí předškolního věku z vesnice poblíž Prahy, si zase našla cestu k různému tvoření. „Ačkoli mě to jako malou bavilo, s dětmi jsem na to neměla trpělivost a ani jsem se do toho nehrnula. Měla jsem alibi, že si výtvarných činností užijí ve školce. Potřeba vymyslet zábavu mě ale donutila. Každý den malujeme, lepíme, stříháme, vyrábíme, vymýšlíme... Hádky o lepidla a řev nad zničenými výkresy zatím zvládáme a občas u toho dokonce můžu mít otevřený notebook a pracovat,“ popisuje.

Bratři Jonáš a Sebastian z České Třebové zase objevili online kurzy programování, oba už si vytvořili jednoduchou aplikaci a hru: „Dřív tyto kurzy byly jen prezenčně a v Praze, teď se k nim online dostanou i děti z venkova,“ chválí si jejich matka Marta Vojtková.

„I když je nestrukturovaný čas potřeba a českým dětem obecně v časech před pandemií hodně scházel, myslím, že teď už je ho nicméně příliš. Je to podobné, jako když se po dovolené vracíte domů. Na jednu stranu vám to je líto, ale na druhou stranu už cítíte, že potřebujete režim. Děti v naší péči to tak mají jednoznačně. Doufám, že se co nejdříve podaří je alespoň částečně vrátit do školy a k jejich aktivitám,“ uzavírá terapeutka Karolína Pražáková z Domu tří přání.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.