Buďte co nejvíc s dítětem a moc ho nebuzerujte, radí rodičům psycholog Václav Mertin

České děti chodí do školy nejméně rády z celé Evropy. Čím to je?

To, na čem české školství pořád ještě stojí, jsou výsledky. Zajímá ho, jestli umíte spočítat příklady, ale zatím ho nezajímá, jestli se u toho počuráte strachy. Školy jsou plné učitelů, kteří chtějí děti co nejvíc naučit, ale vedou u toho různé řeči na adresu těch, kterým to zrovna třeba tolik nejde. Různé zlehčování, znevažování, despekt… to může být velmi zraňující. Přitom víme dávno, že když je dítě v pohodě, je větší pravděpodobnost, že bude podávat lepší výkony.

Mnozí učitelé, ale i rodiče, by vám na to řekli: my jsme přísnou školu přežili, proč by dnešní děti měly mít speciální zacházení?

Protože se postupně rozšiřují poznatky o tom, co dítě potřebuje. A na rozdíl od doby před padesáti lety teď už víme, že klíčové pro to, aby se dítě učilo, je cítit se ve škole bezpečně a mít dobrý vztah s učitelem. Profesoři Zdeněk Matějček a Josef Langmeier to objevili už v 60. letech, ale ono to chvíli trvá, než se to dostane na veřejnost. Když dítě říká, že ho bolí břicho a nechce jít do školy, nemusí to znamenat, že se mu tam děje něco špatného, může to být jen subjektivní pocit, strach z neúspěchu, z pětky, z přijetí spolužáků… ve škole je těch stresorů spousta.

Není to tedy jen chyba učitelů, že se české děti necítí ve škole dobře.

Někdy k tomu efektivně přispějí i rodiče třeba tím, jaké mají na dítě nároky. Nemůžeme vše házet jen na učitele, i když je pravda, že učitelé jsou na rozdíl od dětí i rodičů profíci, kteří by měli umět dbát nejen o znalosti a dovednosti, ale taky o duševní a tělesné zdraví dětí. Když nebudete umět Pythagorovu větu a budete ji v životě potřebovat, protože se stanete třeba geodetem, tak se ji doučíte. Ale když nevycházíte s lidmi, neumíte s nimi komunikovat, nejste dostatečně citlivý, včetně citlivosti sám k sobě – dnes se tomu říká mindfulness – budete to mít v životě těžké. To jsou věci, které je potřeba učit už ve škole.

Zase použiju hypotetický argument zastánců tradiční školy, slýchám ho často: to jsou přece dovednosti, které má dítě naučit rodina.

Pokud by byl učitel jen od toho, aby předal Pythagorovu větu, tak to by možná za čas zvládly lépe počítače. Učitel by měl přinášet něco navíc. Je to vzor – děti sledují, jak se chová, jak řeší různé situace. Učí a zároveň vychovává, nejde to oddělit. Takže tvrdit, že výchova náleží rodině, je pedagogický nesmysl. Škola je taky od toho, aby si tam dítě upevňovalo i to, co už mu třeba doma řekli. K tomu, abyste se naučila slušně chovat v určitých situacích, třeba neskákat do řeči, potřebujete řadu opakování a doma všechny ty situace nelze natrénovat. Platí to i obráceně: rodina vzdělává. Naučit se smrkat do kapesníku je taky dovednost. Nebo jezdit na tříkolce, na kole, plavat… to všechno je přece učení. A leckdy rodiče předávají dítěti i regulérní znalosti. Představa, že ve škole se dítě naučí to a doma ono, je velmi mechanistická.

Vy máte neuvěřitelné srovnání, které málokdo má – pracujete v pedagogicko-psychologické poradně přes 40 let. Mění se české děti a jejich problémy?

Ve chvíli, kdy se mění svět okolo dětí, tak není možné, aby děti zůstaly stejné. Před padesáti lety se spousta věcí vůbec neřešila. Dostala jste pětku, tak vám doma nařezali. Kdo se neučil, šel dělat. Dneska už je to složitější, veřejnost má v otázce vzdělání všeobecně větší ambice, takže není rarita ani vystresovaný dvojkař. Víc se hledí na studijní výsledky, je větší tlak třeba na to, aby dítě šlo na víceleté gymnázium. To je další věc, která zvyšuje u dětí napětí a úzkosti. Jsem samozřejmě ovlivněn tím, že pracuju v Praze, na venkově tohle asi není tak silné. Děti si dělají starosti, kolik mají lajků na sociálních sítích a jestli je tam někdo nepomlouvá. Dřív bylo všechno přímější – hrozilo maximálně, že až půjdu ze školy, tak mi někdo, komu jsem něco provedl, dá pár facek. Dnešní děti jsou úzkostnější a pod větším stresem, to potvrzují i kliničtí psychologové. Já si nemyslím, že by škola mohla vyřešit všechno, není to terapeutické zařízení, ale myslím, že poslední rok a půl ukázal, že je potřeba pracovat na odolnosti dětí.

O škole už jsme mluvili, ale jak může zapracovat na zvyšování odolnosti svého dítěte rodič?

Tím, že s ním je, že s ním dělá spoustu věcí a že ho moc nebuzeruje. Nerozčiluje se pořád nad něčím, nenadává mu. Nedělá to, co jsme kritizovali u učitelů, protože rodiče to dělají někdy ještě s větší vervou. Pro dítě má být rodina místo, kde je vždycky bezpečno.

Čekala bych spíš něco jako: vyhoďte dítě občas na mráz nebo mu nedejte najíst, ale vy jste řekl vlastně pravý opak.

Někteří dospělí by řekli: já, když jsem byl dítě, podmínky byly složité a mě to zocelilo. A já se s nimi nebudu přít. Ale řada dětí tyhle nepříznivé podmínky nepřežije dobře. Nejde o to, že bychom na dítě neměli mít nároky. Samozřejmě, nemůžu ho do osmnácti nechat být a doufat, že se vše naučí samo. Zatěžovat dítě jo, ale přiměřeně. Když jsem byl malý já, materiální podmínky pro život byly náročnější. Jídlo bylo, ale představa, že bych si mohl vybrat ze sedmi druhů jogurtů, to jsem nemohl. Dneska materiální podmínky už většinou nejsou zásadní problém, děti už nemusí chodit pět kilometrů do školy pěšky. Ale v oblasti psychologické se nemusíme bát, že nemají stresory, které by je trochu otužily. Dětství by mělo být určené k učení – nejen ke školnímu – a dítě by k tomu mělo být v co nejlepší kondici, tělesné i duševní.

Myslím, že se učitelé i rodiče bojí, že když nebudou na děti tlačit, nic z nich nebude.

Samozřejmě je spousta činností, které by děti bez nějakého nátlaku nedělaly. I my dospělí někdy potřebujeme tlak, třeba v podobě termínů. Ale představa, že když po nich nebudu dupat, nebudou dělat nic, je blbost. Takhle děti nefungují. Navíc i nátlak může být přátelský – „nechtěl bys, možná bys mohl, pojď, zkusíme…“. Když dětem dopřejeme víc svobody, nemusíme se bát. Dneska celý den prší, a tak si moje vnučky šly pustit něco na počítači. A potom přišla dcera a říkala překvapeně – oni tam mají nějaké počty. O prázdninách! Ale uznávám, že jsou různé typy dětí, a uznávám, že můžou být i tací, kteří to potřebují mít víc nalajnované. Někdo se ale naopak o to víc vzpírá, čím víc se na něj tlačí.

Zároveň se mluví o takzvaném helikoptérovém či sekačkovém rodičovství – tedy snaze rodiče umetat dítěti cestičku, což bývá psychology kritizováno.

Je naivní představa, že když umetu deset cestiček, umetl jsem všechny, na které dítě v životě narazí. I když ho dovedu do školy nebo mu tam donesu to, co zapomnělo, stejně toho spoustu zbyde, co bude muset řešit samo. Nejrozumnější se mi zdá to, co by řekla Maria Montessori a mnozí další: dneska ti to ukážu, pomůžu ti, ale zítra to zvládneš sám. Nikoli „aby ses náhodou neříznul, tak já ti to nakrájím“. Vybalancovat to tak, aby se dítě neustále učilo, ale příliš často neselhávalo. K tomu potřebuju s dítětem být co nejvíc, abych viděl, co zvládne a nehnal ho do situací, kdy selže. Jiné, modernější koncepty, zas říkají, že když dítě uspěje – třeba i s pomocí rodiče – posílí to jeho sílu pro budoucnost. Psycholog Albert Bandura to nazýval „vnímaná osobní účinnost“ – věřím, že mám schopnosti potřebné pro dosažení určitého cíle. Když se snažím dítě v tomto posilovat, potom nejsem helikoptérový rodič, ale rodič, který chce maximalizovat to, co se má dítě naučit – v nejširším slova smyslu včetně dovedností životních.

Václav Mertin je dětský psycholog. Přes čtyřicet let pracuje v pedagogicko-psychologické poradně a působí také na katedře psychologie FF UK. Píše články i knihy s tematikou psychologie a vzdělávání.

Text vyšel v magazínu Pátek Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.