České děti se ještě učí doma, zato ty dánské jsou zpět ve školách. Jaká opatření v zemi zavedli?

Shluku nízkých cihlových budov na kraji odlehlého městečka Logumkloster v jižním Dánsku by si náhodný kolemjdoucí asi ani nevšiml. Ovšem už od 14. dubna se v nich nachází vzácnost, kterou jinde v Evropě neuvidíte: školáci.

Dánské školy se staly laboratoří, sleduje je celý svět

Tři sta padesát žáků se se do svých tříd v Logumkloster vrátilo poprvé po měsíci. Dánsko se stalo první zemí v západním světě, která od začátku pandemie koronaviru otevřela své základní školy – a dánské školství se tak stalo laboratoří, kde se bude zkoumat, jak se v časech nákazy bezpečně učit. „Je to úplně jiný svět,“ říká učitelka Tanja Linnet. „Měli jsme hotové plány třeba pro případ teroristického útoku. Na podobné situace jsme ale připravení nebyli.“

I další evropské státy začínají zlehka uvolňovat restrikce uvalené na různé obchodní a společenské aktivity. Dánsko má ale několik tisíc škol, do každé z nich chodí stovky dětí. Povolit jim znovu docházku je zatím nejodvážnějším krokem směrem k normálnímu životu, jaký evropská země udělala, a dopady budou sledovat odborníci ze všech koutů planety. „Otevírat, nebo neotevírat? To je hamletovská otázka, kterou teď řeší celý svět,“ dodává Finn Christensen, ředitel školy v Logumkloster.

Přístup Dánska ostře kontrastuje například s přístupem Španělska, kde většina dětí nevystrčila nos ze dveří už pět týdnů. Virus se ve Španělsku rozšířil nejvíc v Evropě a tamní děti mají zakázány i krátké procházky nebo cvičení poblíž svého bydliště.

Děti se učí, ale nic není jako dřív

Děti ze základní školy v Logumkloster ale mezinárodní souvislosti neřeší; pro ně je otevření školy hlavně vítanou změnou po měsíci doma bez kamarádů. „Jsem tak ráda, že znovu vidím svou nejlepší kamarádku,“ rozplývá se prvňačka Maja Petersen, zatímco červenou pastelkou vybarvuje dánskou vlajku. Ve škole to ale rozhodně vypadá jinak než dřív.

Aby se zabránilo šíření infekce, nesmějí rodiče dál než k bráně. Učitelé se nemohou setkávat ve sborovně. Děti teď sedí po jednom, v lavicích rozstrkaných po celé třídě, aby mezi nimi byly dvoumetrové rozestupy. Během přestávek si mohou venku hrát jen v malých skupinkách a během šesti hodin, které ve škole stráví, si myjí ruce o každé přestávce a někdy i častěji. „Rádi ve škole blbneme, honíme se, strkáme a dáváme si placáky,“ vzpomíná na lepší časy desetiletý Zakarias Al-Tibi. „To teď už ale dělat nesmíme.“

Ekonomové, epidemiologové, rodiče. Je těžké najít společnou řeč

Z ekonomické perspektivy jsou argumenty pro znovuotevírání škol jasné. Dovolí to pracujícím rodičům, aby se mohli zase soustředit na výkon v zaměstnání, vysvětluje Carl-Johan Dalsgaard, ekonom a člen týmu, který dánské vládě radí s ekonomickými záležitostmi. „Když musíte dětem pomáhat s učením, celé dny se o ně starat a k tomu ještě pracovat, nejste moc efektivní,“ shrnuje profesor Dalsgaard současnou zkušenost mnoha evropských i amerických rodičů.

Ekonomové mají jasno, epidemiologové váhají. Světová zdravotnická organizace členské státy včetně Dánska před rychlým otevíráním škol spíš varuje a považuje jejich krok za unáhlený. Počet aktivních případů nákazy se v Dánsku v den otevření škol pohyboval kolem sedmi tisíc a více než tři sta pacientů už nemoci COVID-19 podlehlo. Dánsko se tím zařadilo mezi nejméně postižené státy Evropy, ale jak experti varují, epidemie se může zase velmi rychle rozjet.

Na mnoha místech Dánska tyto obavy lékařů a vědců vedly k tomu, že rodiče založili mnoho facebookových skupin na protest proti rozvolňování opatření. Bojí se, že bezpečnost dětí bude obětována výměnou za záchranu dánské ekonomiky. V městečku Logumkoster na virus zatím nikdo nezemřel a doma nechali rodiče jen pár dětí. Mnozí se ale dlouho rozmýšleli, jako třeba Cynthia Paulsen, matka čtrnáctiletého Arthura: „Moje první reakce? Lekla jsem se. Měla jsem pochybnosti o tom, zda nejde o uspěchané rozhodnutí.“ Ani Jesper Hansen svého šestiletého syna Noaha do školy zpočátku poslat nechtěl. Pan Hansen jako kuchař ztratil práci hned na počátku koronavirové krize, takže je stejně doma, a Noahův mladší bratr má problémy s ledvinami, takže se rodina obávala, aby školák svého sourozence nenakazil. Nakonec ale naprostou většinu rodičů z Logumklosteru a okolí přesvědčilo to, jak pečlivě učitelé školu na otevření připravili během několika hektických dní.

Co největší rozestupy a pravidelné mytí rukou

Na podlahu školy učitelé vylepili značky, které signalizují, jak daleko od sebe musejí žáci být. Mytí rukou se stalo rutinní záležitostí – je to to první, co děti udělají, když přijdou do školy, a pak po každé vyučovací hodině a samozřejmě po každém použití toalet. Kuchařkám a uklízečkám přibyla nová povinnost: neustále procházejí školu a dezinfikují, například každou kliku u dveří musejí umýt během dne dvakrát. Všechna tato opatření nařizuje vláda a rozhodně školy nešetří. „Někdy dostaneme příkaz, jak věci dělat, a během hodiny se instrukce změní,“ vzdychá Finn Christensen, ředitel školy v Logumkloster. Není navíc jasné, jak dlouho budou různá krizová opatření trvat. „Je to na týden, na měsíc, na rok? Nemáme potuchy,“ vysvětluje učitelka Tanja Linnet.

Prozatím ve škole zůstává zavřená knihovna a učitelé se snaží maximum hodin odučit venku. A namísto toho, aby se děti hrnuly dovnitř hlavním vchodem, musejí používat i malé boční vchody – podle toho, který je nejblíž jejich třídě. Děti se zatím sešly všechny jen jednou, a to když zpívaly „Hodně štěstí, zdraví“ na počest dánské královny Margrethe II., která slavila osmdesáté narozeniny. I tak ale stály venku v dvoumetrových rozestupech.

Písničku formální hlavě státu zpíval se spolužáky i malý Noah. Ve středu 15. dubna ho rodiče nechali doma, ale když viděli, jak dobře si škola s organizací výuky poradila, ve čtvrtek ho už do školy poslali. Rodiče nejvíc uklidnilo rozdělení tříd do menších skupinek dětí, kdy každá skupina má vlastní místnost a určeného učitele. Tito učitelé se tedy celý den věnují jen několika dětem, a ty si zase nesmějí hrát s nikým mimo svou skupinu.

Pro prvňačku Maju Petersen má kvůli různým opatřením návrat do lavic poněkud hořkosladkou příchuť. Na jednu stranu mohla zase vidět svou nejlepší kamarádku Melanii. Jenže jsou každá v jiné skupince, takže si sotva můžou zamávat a pozdravit se. „Děti jsou ve známém prostředí, ale zažívají tu úplně novou, neobvyklou situaci,“ říká Majina učitelka Lene Thorup. „Je těžké to popsat, ale je to uklidňující i znepokojivé zároveň.“

Nezbývá nám, než důvěřovat vládě a učitelům

A to se vztahuje stejně tak na učitele, jako na děti. Zvýšený počet tříd znamená, že učitelé mají víc práce a méně asistentů, kteří by jim mohli pomáhat. Když potřebují pauzu, musejí do třídy zavolat někoho z učitelů „ze zálohy“, a těch je ve školách momentálně velmi málo. Asistenti pedagoga teď většinou mají svou vlastní malou „třídu“, kterou vedou, takže už nejsou po ruce.

Všechna tato opatření ale přesvědčují nerozhodné rodiče, že je v pohodě děti poslat do školy. Nakonec tedy šel i čtrnáctiletý Arthur Paulsen, jehož matka Cynthia se původně obávala, že jde o uspěchané opatření. „Zavolala mi jeho učitelka a vysvětlovala mi, jak to mají ve škole ošetřené. Pak jsem si promluvila se synem a nakonec jsem tedy změnila názor. Je šťastný, že je zpátky, a já jsem ráda, že ho zase vidím spokojeného. Někde se asi s návratem k normálu začít musí, takže nám nezbývá, než důvěřovat vládě i škole a věřit, že to dobře dopadne,“ uzavírá Cynthia Paulsen.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.