Čeština dobrý, matika hrůza. Reportáž z přijímaček na osmileté gymnázium s rekordním počtem uchazečů

Je úterní ráno, 8.00 a v Josefské ulici na Malé straně to vypadá na menší demonstraci. Oba chodníky jsou zaplněné, další lidé postávají na silnici nebo u zaparkovaných aut. Atmosféra je ale spíš nervózní, než bojovná. Čeká se, až gymnázium otevře své brány a vpustí tři stovky páťáků k přijímacím testům z češtiny a matematiky. Zítra jich dorazí dalších 350.

„Kam jdete zítra? My na Keplera,“ ozývá se z jednoho hloučku. „Tak to držíme palce,“ přichází soucitná reakce zjevně informovaného rodiče, „Kepler“ neboli Gymnázium Jana Keplera je považováno za jedno z nejprestižnějších v Praze. Letos ale bude se 197 uchazeči na jednu třídu přece jen snadnější metou než Malostranské gymnázium, které zvládne přijmout jen každého desátého žáka.

Lehce po osmé vychází před školu vysoký muž v obleku s červenou kravatou a vítá příchozí. Ředitel školy Tomáš Ledvinka. „Tak Elo, tfuj, tfuj, poser tě pes, a hlavně v klidu, o nic nejde,“ vypouští jeden z tatínků svou dceru Elišku. Dál už jde sama. Vypadá klidně, už v tramvaji potkala spolužačku ze třídy a znáte to, sdílená starost je poloviční starost. Nejvíc ze všeho ji v tuhle chvíli stejně trápí to, že se kvůli testům musela vrátit z česko-německého tábora.

Honzo, pusu

Mnozí jiní rodiče nevypadají, že „o nic nejde“. Se svými ratolestmi by nejradši šli až do lavice, koneckonců do loňského roku to škola umožňovala. Letos změnila pravidla a maminky i tatínkové nesmí za druhé dveře. Stojí u nich učitelka a nekompromisně trhá rodiny. Většinu z nich to zaskočí. „Honzo, pusu,“ volá maminka na syna, který proklouzl bez rozloučení. „Všechno máš v batohu, jo?“ připomíná jiná starostlivá máma.

„Při takovém počtu uchazečů už by se nám rodiče dovnitř nevešli, a vlastně myslíme, že je to pro děti takhle lepší. Některé maminky se se svými dětmi loučily, jak kdyby šly do války, a byly schopné je vystresovat ještě dvě minuty před začátkem,“ vypráví ředitel Tomáš Ledvinka.

Nervozitě rodičů se nelze příliš divit  – z víceletých gymnázií se, aspoň v Praze a dalších velkých městech, stala móda, počty uchazečů rok od roku stoupají a rodiče vynakládají čím dál víc peněz na přípravné kurzy. V Praze zkouší přijímačky každý třetí žák, loni se na gymnázia dostala asi třetina přihlášených.

Místo sebe bratra

Místo rodičů čekají na páťáky ve vstupní hale jejich potenciální starší spolužáci. Ptají se na jména a nasměrovávají je do příslušných učeben. Až začnou uchazeči psát, starší studenti půjdou domů, ve škole teď pro ně není místo, zájemci o studium obsadili dvacet učeben. Ve škole navíc probíhají zároveň maturity. „Pane řediteli, někdo tady ztratil pas,“ upozorňuje jedna z navigátorek. V seznamech se hledá jméno toho, kdo pas vytrousil, a jen co se najde, už se zase pátrá po majiteli ztracené "lítačky". Zdá se, že přijímačky prověří nejen znalosti českého jazyka a matematiky.

Jediní rodiče, kteří do budovy smějí, jsou ti, jejichž děti potřebují k napsání testů asistenta. Patří mezi ně i dívka se sádrou. Před pár dny si zlomila ruku na trampolíně, bohužel pravou. „Kdyby byla třeba nemocná, mohla by přijít na náhradní termín, jenže ten je za 14 dní a to tu sádru stále bude mít. Tak jsme jí umožnili napsat přijímací testy s asistentem,“ vysvětluje Tomáš Ledvinka. Uchazečům, kteří to potřebují, „půjčují“ asistenty svých žáků, kteří mají volno. „Občas někdo navrhuje, že si přivede svého, ale to by nebylo spravedlivé.“

Podobný frmol jako na chodbě je i ve sborovně, kde se před chvílí rozpečetila zásilka testů z CERMATu a jednotliví zadavatelé si své hromádky odnášejí do tříd. Tam pak seznamují uchazeče s pravidly: v lavici každý sám, láhev s pitím musí zůstat v tašce, během testu nesmí nikdo odejít ze třídy.

Než se testy rozdají, ověřuje se ještě totožnost každého dítěte. „To se dřív nedělalo, ale stalo se, že někdo místo sebe poslal bratra, který byl asi chytřejší,“ směje se ředitel. „Každý mi přinese ukázat také svou propisku,“ vyzývá jedna z učitelek. „Gumovací pera nejsou dovolena," vysvětluje. Propiska musí být buď modrá nebo černá a musí psát silně a nepřerušovaně. To kvůli skenování. Všech téměř sedm stovek testů budou muset zaměstnanci školy ještě odpoledne naskenovat a odeslat do CERMATu.

Čeština dobrá, matika hrůza

Když je učiněno všem formalitám za dost, děti dostanou testy a začínají psát. První je matematika, 14 úloh na 70 minut. Po ní mají aspiranti gymnázií hodinovou pauzu. Test z českého jazyka dopíší zhruba v poledne, tou dobou už je Josefská znovu zaplněná rodiči. „Tak co?“ jako by měli všichni napsané na čele.

„Čeština dobrá, matika hrůza,“ zhodnotí Eliška. „U mě naopak matika dobrý, čeština blbý,“ svěřuje se spolužačka Judita. „Při matice jsem dostala záchvat kašle a místo abych počítala, snažila jsem se ho zadržet. Na začátku totiž říkali, že kdo bude vyrušovat, ten bude muset odejít,“ vypráví Eliška. „Já jsem tvůj kašel nevnímala,“ ujišťuje Elišku Judita. Díky stejnému počátečnímu písmenu příjmení se spolužačky z břevnovské základky sešly dokonce v jedné učebně. „Já jsem se zase bál, že mě vyhodí kvůli prdění,“ přidává se srandista Cyril.

Na něj přišli před školu čekat oba rodiče, každý z jiného konce Josefské ulice. I Cyril je spíš češtinář, v matematice prý některé úlohy přeskočil. Rodiče koulí očima… „Věděli jsme, že s matematikou je to horší, takže na přípravné kurzy chodil už od podzimu, na češtinu až od ledna,“ vypráví jeho maminka Alice. „Cyrilova základka je fajn, ale on je takový malý dospělý a přišlo nám, že by bylo fajn, kdyby se už ocitl mezi motivovanějšími dětmi,“ vysvětluje, proč se teď trochu třesou, jestli ta matika bude stačit.

Zítra čeká Cyrila a Elišku ještě Gymnázium Nad štolou. Mise je jasná: méně kašlat a prdět, a zlepšit matiku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.