Chci, aby moje děti měly dobré srdce, pomáhaly slabším a vyznaly se samy v sobě, říká výtvarnice Toybox. A tak pro ně vymyslela prázdninovou školu empatie

Knížka, která výtvarnici Toybox zaujala, se jmenuje "Unselfie" a má podtitul Proč jsou empatické děti tak úspěšné v našem Všechno-se-točí-jen-kolem-mě světě. Její autorka, americká psycholožka Michele Borba, v ní mluví o tom, jak klíčovou dovedností pro život empatie je. Empatické děti jsou šťastnější, oblíbenější, ale mají také lepší školní výsledky a jsou zdravější. S nějakou mírou empatie se každý z nás narodil, ale zároveň je to něco, co se dá trénovat a kultivovat. Prvním předpokladem toho, jak být empatický, je dokázat rozpoznávat pocity u jiných lidí.

Autorka v knížce popisuje nejrůznější možnosti, jak se dá „emocionální gramotnost“ posilovat. Zmiňuje například jeden školní program s překvapivými výsledky: do třídy několikrát za školní rok přijde maminka se svým miminkem, děti se kolem něj sesednou, pozorují jeho reakce a snaží se odhadnout a popsat jeho emoce. Jedna ze studií, provedená Univerzitou v Britské Kolumbii, například ukázala, že ve třídě, která tento program absolvovala, o 88 procent poklesla „proaktivní agresivita“, což Michele Borba popisuje jako „nemilosrdné využití agrese pro získání toho, co chci“. „Výhodou velké rodiny je, že u nás je ‚studijního materiálu‘ vždycky dost a dost, pocity (a často velmi silné, jak si možná dokážete představit) tu má pořád někdo, včetně pejsků,“ říká Toybox.

Stačí pár dní

Jak tedy prázdninová škola empatie v rodině se čtyřmi dětmi a dvěma psy probíhá? „Každý z nás má svůj sešit – brali jsme si je i na dovolenou – a když si všimne u někoho emocí, má za úkol popsat, jak se projevují. Například ‚sedí a mračí se‘ nebo ‚rozhazuje rukama‘. Kdo přijde s nějakou emocí, dostává bod,“ popisuje Toybox. Starší děti a dospělí emoce druhých zapisují, čtyřletá dvojčata je kreslí nebo si o nich s rodiči prostě povídají.

Věci se začaly velmi rychle měnit. „Stačí pár dní a vnímání se zostří. Teď už si děti všímají i emocí cizích lidí a třeba v obchodě řeknou: Jé, támhleta paní je asi naštvaná,“ vypráví Toybox. „Někdy se dvojčat ptám ‚Jak myslíš, že se brácha cítí, když mu uděláš tohle?‘. Dřív by odpověď zněla: asi špatně. Teď řeknou: smutně. Rozšiřuje se jim slovní zásoba týkající se emocí, což je také důležité.“ Až rodina procvičí rozpoznávání a popis emocí, přistoupí prý k další fázi tréninku empatie: Vidím u druhého člověka nějaké emoce, co s tím udělám?

Jak naučit děti empatii? Být empatický k nim

Toybox čte – nebo častěji poslouchá – ráda knihy o výchově, ale přistupuje k nim eklekticky: vybírá si jen to, co podle ní odpovídá zdravému rozumu. „Učíme děti, že neexistují žádní zlí lidé, pouličním muzikantům společně dáváme peníze a vysvětluju jim, že bezdomovci za svůj úděl nemůžou. Podporujeme v dětech toleranci k jinakosti, vedeme je k tomu, aby měly respekt ke všemu živému a aby dokázaly soucítit i s těmi, kteří jim nejsou sympatičtí. Nic z toho samozřejmě nejde bez empatie.“

A upozorňuje ještě na jednu podstatnou věc, která zaznívá i v knize: děti potřebují zažívat, že je někdo empatický k nim, aby samy dokázaly být empatické. „Snažím se ke každému jejich požadavku přistupovat jako k oprávněnému. Samozřejmě, že i mně někdy rupnou nervy, ale dala jsem si prostě jako úkol být k dětem pokud možno za každých okolností laskavá.“

Sebestředná generace

I pro děti je přirozené vnímat ostatní lidi a zaměřovat se na „my“ a nikoliv „já“, píše v knize Michele Borba. Společenské podmínky jim to ale ztěžují.

Tak například: Víte, který výraz byl vyhlášen autory Oxfordských slovníků Slovem roku 2014? SELFIE neboli fotografie sebe sama, kterou lidé umisťují na sociální sítě za účelem sbírání „lajků“. Používání slova „selfie“ vzrostlo před šesti lety o 17 000 % za jediný rok. Ale nárůst vět, jejichž podmětem je slovo „já“, zaznamenávají výzkumníci už od 60. let 20. století. To vše se propisuje do reálného světa, ovlivňuje to naše děti a dělá to z nich nejvíce sebestřednou, soutěživou a individualistickou generaci v historii lidstva. Je potřeba přesměrovat pozornost našich dětí od „já, mně, moje“ zpátky na „my, nám, naše“, píše Michele Borba.

Benefitovat z toho přitom nebudeme jen jako společnost, ale i každé dítě jednotlivě. Psycholožka v knížce uvádí dlouhou řadu výzkumů dokazujících, že děti, které umí číst nonverbální znaky, jsou emocionálně vyrovnanější, oblíbenější, otevřenější a obecně citlivější. Jsou ale také fyzicky zdravější, psychicky odolnější a akademicky úspěšnější než děti, které nemají dost vytrénovanou schopnost brát v úvahu pocity a potřeby jiných lidí.

Testosteron není v rozporu s empatií

Sedm hodin a třicet osm minut denně. To je čas, po který je průměrné dítě mezi 8 a 18 lety denně připojeno na digitální zařízení, stojí rovněž v knize Unselfie. A to do toho není započítáno posílání zpráv a telefonování. Už předškoláci tráví s obrazovkami čtyři a půl hodiny denně. České děti na tom možná – zatím – nejsou tak zle, ale i tak jde o snadnou matematiku: pokud děti 8 hodin spí, 8 hodin jsou ve škole a na kroužcích, a ještě stihnou napsat 100 zpráv denně – což je prý průměrná dávka na průměrné dítě – příliš času na komunikaci z očí do očí už nezbývá. Přitom je to právě dostatek interakcí s dalšími lidmi, pomocí nichž se děti učí zdravým emocionálním reakcím. Zíráním na obrazovku počítače a posíláním textovek nebo emotikonů se děti „emocionální abecedě“ nenaučí.

Michele Borba upozorňuje ještě na jednu zajímavost: většina rodičů by možná tvrdila, že mluví stejně se svými syny jako s dcerami. Rozličné výzkumy ale dokazují opak: co se týče „emoční instruktáže“, máme tendenci vybavovat dívky líp. Jeden výzkum komunikace rodičů s dvouletými dětmi ukázal, že s dívkami diskutují matky emoce mnohem častěji. Rozdíly v chování se začnou projevovat brzy poté. Už ve věku dva a půl roku jsou dívky mnohem silnější ve čtení a pojmenovávání výrazů tváře a řeči těla druhých lidí. A dává jim to velký náskok v emocionální gramotnosti.

S dívkami víc probíráme emocionální zkušenosti („Vidělas, jak byla babička šťastná, když jsme ji navštívili?“), kdežto s chlapci spíš příčiny a následky emocí („Ty hned brečíš, vždyť se ti budou kluci smát.“). Rodiče tak můžou nechtíc dosáhnout toho, že dívky získají dojem, že mají být citlivé, kdežto chlapci mají skrývat své emoce. Kapacita i potenciál je přitom u chlapců stejný jako u dívek.

Genderové rozdíly v souvislosti s empatií jsou něco, o čem přemýšlí i výtvarnice Toybox. „Naše dvojčata jsou zrovna genderově dost vyhraněná, syn je odmala bagrista a holčička miluje krajky, ale ve věci empatie se snažím nedělat rozdíly a klukovi rozhodně nikdy neřeknu: Nebreč, buď chlap.“

Koukejte se do očí

Ještě jedna důležitá komponenta empatie: oční kontakt. I leckterému dospělému je nepohodlné koukat druhému do očí. Jenže bez toho se emoce těžko čtou. I to se tedy vyplatí trénovat odmala. „Jedno z našich starších dětí je adoptované a má s očním kontaktem problém. A tak jsme krom bodů za popis emocí zavedli i body za to, když si kdokoli z rodiny všimne, že mu někdo při komunikaci nekouká do očí,“ popisuje Toybox. A má potřebu se vyjádřit ještě k onomu bodování: „Někdo mi na Facebooku vytýkal, že výchova k nevýkonu se neslučuje s bodováním, ale pro mě je to prostě způsob, jak děti do té věci angažovat. Časem, až si všichni na mluvení o svých pocitech a vnímání trochu víc zvyknou, to snad budeme moci vypustit,“ vysvětluje. A dodává něco, co se prolíná i knihou Unselfie: „Samozřejmě lze empatii rozvíjet i necíleně. Nejde o žádný dril, v centru pozornosti je pořád myšlenka: mít s dětmi hezký čas, rozvíjet je formou hry.“

Kniha Unselfie je napsána velmi prakticky a provádí doslova krok za krokem rodiče tím, jak empatii u dětí kultivovat.

Můžete si zkusit první čtyři kroky:

1. Zastavte se a nalaďte se

Empatie začíná tím, že věnujeme pozornost jeden druhému. Když je příležitost strávit nějaký čas s potomkem, vypněte svět okolo a nalaďte se jeden na druhého. Nenechte digitální technologie, aby vás připravily o společný čas. Dodržujte pravidlo čtyř NE: netelefonovat, netextovat, neklikat a nesledovat televizi, když jsou kolem vás jiní lidé, nebo vám někdo něco vypráví.

2. Dívejte se dětem do očí

Když si s dítětem povídáte, snižte se na jeho úroveň tak, abyste viděli jeden druhému do očí. Zkuste dítěti vštípit: vždy sleduj, jakou barvu očí má ten, s kým mluvíš. Jen tak mu neunikne žádný výraz tváře, tón hlasu a další emoční signály. Kdo se ještě necítí na dlouhé pohledy do očí, může to pro začátek „ošidit“ tím, že bude druhému člověku koukat na kořen nosu.

Tip: Občas si zahrajte hru, kdo z rodiny nejdéle vydrží neuhnout očima, když koukáte jeden na druhého. Je to nenucený způsob, jak naučit děti, aby jim nebylo nepříjemné koukat druhým do očí.

3. Všímejte si pocitů

Pojmenovávání pocitů pomáhá dětem rozšířit si „slovník pocitů“. Když vám vypráví o něčem, co mu udělalo radost, jednoduše mu přitakejte: „Jsi šťastný!“ Nebo „Jsi na sebe pyšný, viď.“ Nevynechávejte ani negativní emoce: „Vypadá to, že se zlobíš.“ „Zdá se, že tě to frustruje.“ „Zníš podrážděně.“ Ptejte se dítěte, jak se cítí a propojujte nonverbální signály s pocity: „Vypadá to, že se mračíš. Jsi unavený?“ „Máš zaťaté pěsti – něco tě znepokojuje?“ Ale pozor! Emoce dětí nijak nehodnoťte, pouze je popisujte.

4. Vyjadřujte pocity

Jakmile děti už mají slovník pocitů, potřebují příležitosti, v nichž ho mohou používat. Začněte od otázek, jak se cítí samo dítě. Teprve když umí vyjádřit tohle, můžete se zkoušet ptát na pocity jiných lidí. Malá změna v předmětu způsobí, že dítě přesune pozornost ze sebe sama na ostatní lidi.

Tip: řekněte dětem, že když se necítí dobře, ať to zkusí vyslovit. Nejdřív se jim nebude chtít, ale brzy zjistí, že to funguje jako lék, říká Michele Borba.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.