Chodit i dál než od počítače k ledničce. Učitelé pořádají pohybové výzvy pro své žáky i celé rodiny

Letošní duben je rekordně chladný, a potvrzuje to i pátek v jeho polovině. Stromy už sice kvetou a slunce probleskuje mezi mraky, hřejivé paprsky ale na celé čáře prohrávají boj se studeným větrem, který nepříjemně protahuje ulicí Cyrila Boudy v Kladně. Na otevřeném prostranství, které z jedné strany ohraničuje činžák a ze tří stran školská zařízení, se krátce po desáté scházejí Anička a Simona, žákyně osmé třídy místní základní školy. Jsou oblečené ve sportovním – pro dnešek už jim distanční výuka skončila, a tak si jdou projít pohybovou výzvu v přilehlém parku.

To jsem myslela, že jsem na tom s fyzičkou líp!

U školy si berou z desek pověšených na zábradlí záznamový arch a vyrážejí obejít osmnáct stanovišť rozmístěných v parku v sousedství školy. Zalaminované papíry s popisem a fotografií aktivity jsou přivázány ke stromům, lavičkám nebo lampám.

Na každém z nich na ně čeká posilování, běh, protahování, a k tomu i šifry, které mají zaznamenat do archu. Obě holky rády sportují – hnědovlasá Simona hraje basketbal, blondýnka Anička se věnuje tenisu a baletu. „Zařekla jsem se, že i za covidu budu denně něco dělat. Buď mám on-line balet, nebo cvičím podle YouTube cardio, abych si udržela kondičku, než se zase rozjede tenis,“ vysvětluje Anička. „My jsme chodily hrát ven i v zimě, vždycky třeba jen v pěti holkách s trenérkou, aby z toho nebyl průšvih,“ dodává Simona. Když ale hned třetí úkol znamená dvakrát za sebou vyběhnout asi padesátimetrový kopeček, obě se vrací na stanoviště zadýchané. „To jsem si teda myslela, že jsem na tom líp,“ taktak popadá dech Anička. Simona ji utěšuje: „Hele, my se aspoň snažíme, ale kluci od nás ze třídy jsou úplně mimo, ti se od počítače od Vánoc ještě nezvedli!“

Zatímco plní pohybové úkoly a přemýšlí nad šiframi (schválně, Petr ve škole říká: můj děda je jen o pět let starší než můj táta! Může mluvit pravdu?), probírají běžné starosti a radosti druhostupňových žáků v covidových časech. Shodují se, že mají teď víc času, protože distanční výuka je jen dopoledne, takže tráví „s kámoškami venku času jako nikdy,“ jak říká Simona. Do školy by už celkem chtěly, ale mají strach z testů. „Když jsme se minule vrátili, hned jsme psali hromadu písemek a pokazili jsme si známky,“ zlobí se Anička, která za rok chce podávat přihlášku na gymnázium, zatímco s oporou o lavičku provádí tricepsové kliky.

Po hodině a půl mají holky v nohách několik tisíc kroků, ale přesto jim ještě pět stanovišť chybí, když už je přes mobil nahánějí rodiče k obědu. Ještě než se rozejdou, řeší, jak to bude dál s tělocvikem. „Asi budeme zase chodit na procházky, to mě teda totálně nebaví,“ říká Anička. „Na podzim jsme ale při těch procházkách třeba přeskakovali lavičky nebo se přitahovali na větve stromů, to zas bylo docela fajn, hlavně jsme neseděli v rouškách ve škole,“ připomíná Simona.

Ulehčit rodičům, rozhýbat děti

Pohybovou hru i zmíněné procházky s přeskakováním laviček a lezením po stromech nejen v 8.A má „na triku“ Šárka Eisová, tělocvikářka, češtinářka a sportovkyně tělem i duší. Už od podzimu se neustále snaží, aby její žáci neupadli do letargie a aspoň občas se věnovali intenzivnějšímu pohybu, než jsou výlety od počítače k ledničce. V době, kdy byla covidová opatření nejtužší, posílala dětem různé výzvy – třeba videa s návodem, jak se naučit žonglovat, jak trénovat rovnováhu, protáhnout se na židli u PC, namasírovat si chodidla.

„Když potkám druhostupňové děti ve městě, vidím, že vyrostly, ale taky přibírají. Ano, máme ve škole pár hokejistů, gymnastek a další vrcholové sportovce, kteří makají stejně jako dřív. Bojím se ale o ty průměrné děti, které sportují hlavně při tělocviku, a pak si třeba jednou týdně jdou někam na street dance. Ty se budou k pohybu těžko vracet, když mu teď odvykly,“ říká učitelka Šárka.

Sotva se covidová opatření začala trochu povolovat, spřádala tělocvikářka hned plány na individuální konzultace. Původně chtěla brát děti po malých skupinkách na procházky po okolí, zpestřené běháním nebo posilováním. Nemyslela přitom jen na blaho žáků, ale také na jejich rodiny. „Říkala jsem si, že chudáci rodiče musejí být úplně orvaní z toho, jak děti hlídají u učení, vaří jim a ještě řeší jejich volný čas. Chtěla jsem jim trochu uvolnit ruce a postarat se aspoň na chvíli dětem o zábavu,“ vysvětluje. Nakonec kvůli bezpečnosti všech skončila u podobných výzev, jakou prošly i Simona s Aničkou. „S výsledkem jsem spokojená, nalákala jsem už desítky dětí. Je fakt dojemné, když mi  puberťáci posílají videa, jak skáčou přes potok, nebo se ze mě snaží vyloudit nápovědu k šifrám,“ usmívá se Šárka Eisová. Kdo aspoň část projde, dostane jedničku do tělocviku, to ale není to nejdůležitější, protože známkovat z tělocviku, a ještě distančního, je podle ní „úplná hloupost“. Důležitá je motivace k pohybu a nabídka aktivit, které děti zaujmou a vyzkouší si je. 

A na rozloučenou tělocvikářka Šárka Eisová ještě prozrazuje odpověď na šifru: Ano, Petr může říkat pravdu, když tvrdí, že jeho děda je jen o pět let starší než jeho táta, pokud tedy mluví o dědovi z matčiny strany. :-)

Napříč Evropou i do Betléma došly děti z Klánovic

Na pohyb dětí ale nemyslí jen tělocvikáři. V Masarykově ZŠ v Praze-Klánovicích se organizace pohybových výzev ujala angličtinářka Simona De Michele. „Jsem letos poprvé třídní, dostala jsem šesťáky. Stihli jsme na podzim adaptační kurz, školu v přírodě, ale pak už jsme se skoro neviděli,“ říká. „Hledala jsem tedy způsob, jak posílit kolektiv i mimo třídnické hodiny. Protože si děti stěžovaly, že jsou z distanční výuky celé rozlámané, a protože se sama snažím denně hodně chodit se svým psem, napadlo mě uspořádat chodící výzvu.“

Během podzimního uzavření škol vypsala Simona De Michele výzvu s názvem Půjdem spolu do Betléma, v zimě pak Napříč Evropou. První trasa měřila něco přes tři tisíce kilometrů (Klánovice – Betlém), druhá ještě o 1 500 km víc (jedna z nejdelších evropských turistických tras – ze severu Irska na jih Francie).

Děti mohly vzdálenost překonávat při procházkách, běhání, jízdě na kole nebo koloběžce. Své každodenní výsledky pak zaznamenávaly do kontingenční tabulky, kterou pro potřeby soutěže vytvořil jeden ze šesťáků. „Ohlasy od žáků byly fajn, ale ještě víc mě překvapili rodiče a kolegové, protože se hned chtěli zapojit také. Nakonec proti sobě na podzim soutěžily týmy dětí, rodičů a učitelů; v zimě pak jednotlivé třídy s třídními či asistenty,“ vypráví angličtinářka Simona.

Nešlo ale „jen“ o pohyb, ačkoliv během zimní výzvy žáci a zaměstnanci školy nachodili neuvěřitelných 96 000 kilometrů, takže dvakrát obešli zemský rovník dokola. Na pomyslné trase virtuálních pochodů se nachází velké množství turistických lákadel a historicky významných míst.

„Předala jsem jejich seznam se stručnými informacemi kolegům, aby je mohli podle svého uvážení nějakým způsobem zařadit do výuky. Co mám zprávy, tak to mnozí i dělali. A v mých hodinách angličtiny si připravovali prezentace samotní žáci, takže jsme, myslím, pohybovou výzvu pojali opravdu mezipředmětově,“ usmívá se Simona De Michele.

I učitelka z Klánovic přiznává, že byla chvílemi dojatá. „Když jsem večer otevřela tabulku a viděla, jak v ní naskakují kilometry, měla jsem pocit, že jsme opravdu propojení, že něco zase děláme společně,“ říká. „Samozřejmě jsem do mailu i na WhatsApp dostávala videa a fotky od rodičů i dětí, abych viděla, že i v mrazech a dešti poctivě chodí a běhají. Nejroztomilejší byli samozřejmě prvňáci, které jejich učitelka nahecovala tak, že v celoškolní konkurenci skončili osmí!“

Celá soutěž byla založená na dobrovolnosti i poctivosti – děti zaznamenávaly výsledky samy. Jako cenu pro nejlepší třídu prvního i druhého stupně uvolnila škola pět tisíc korun. Děti si mohou samy určit, na co je využijí. „A to mě dojalo ještě nakonec – rozhodly se, že si je vloží do třídního fondu, a až to půjde, tak za ně pak společně pojedou na nějaký hezký výlet. Tak snad to bude brzy,“ dodává Simona De Michele.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.