Chtěli jsme školu, kde se budou děti učit, protože samy chtějí. A tak jsme ji založili, říká maminka a zároveň ředitelka

Proč jste školu vůbec založili?

Začínali jsme v r. 2016 s 6 dětmi. Začátky nebyly jednoduché, hlavně finančně to bylo složité. Školu jsme založili proto, že jsme chtěli nějakou alternativu pro naše děti. Bylo nás 12 rodin a všichni tady dnes máme svoje děti. Chtěli jsme vybudovat školu, kde by se žáci cítili bezpečně, kde by jich nebylo 30 ve třídě, a nejdůležitější pro nás bylo, aby děti fungovaly na své vnitřní motivaci, nikoliv na té vnější. Dětem je přirozené, že se touží učit a dozvídat se o světě, ale klasické školství brzy tuto motivaci nahrazuje tlakem na výkon a hodnocením známkami. To nám přijde kontraproduktivní. Navíc bylo dokázáno, že zatímco vnitřní motivace může člověka hnát kupředu po celý život a s časem zesiluje, vnější motivace funguje dobře na začátku, ale brzy se okouká.

A jaká jste tedy teď škola? Jak byste ji popsala?

Jsme malá škola, máme 24 žáků ve čtyřech ročnících. Do budoucna bychom chtěli mít maximálně sedmdesát děí ve všech  devíti ročnících. Učíme ve věkově smíšených třídách. Matematiku vyučujeme Hejného metodou, čtení metodou Sfumato. Bereme si něco z waldorfské pedagogiky, protože tady máme paní učitelku, která dlouho učila na waldorfské škole. Něco máme z montessori – klademe velký důraz na osobní zodpovědnost a přístup dětí, často pracujeme na koberci a využíváme i některé montessori pomůcky. Hodně jsme se inspirovali i programem Začít spolu.

Jeden den v týdnu – takzvaný Lesní den – jsou děti celý den venku a pracují na projektech, které se týkají ročních období, svátků nebo jiných témat, která se zrovna probírají ve škole. A družinu tráví také skoro celou venku - od 12 až do 15:30 za každého počasí.

Jak vypadá váš školní den?

Začínáme i končíme den kruhem na koberci. Ráno si řekneme, co nás čeká. Pak probíhá výuka. Nezvoní u nás, hodina začíná a končí podle toho, jak jsou na tom děti s prací. Jedeme spíš v blocích, které trvají aspoň hodinu a půl. Je škoda je vytrhávat z práce, když vidíme, že jsou do toho zabrané. Měli bychom dodržovat odchod na oběd, protože někteří rodiče si děti vyzvedávají, ale zase bývají dost benevolentní v tom, že když má dítě něco rozdělané, tak rodič chvíli počká. Na konci dne pak máme také kruh, který slouží k hodnocení a sebehodnocení.

Jak se vám sebehodnocení osvědčuje? Zvládají to i malé děti?

Sebehodnocení jim jde čím dál líp, reflexi děláme na konci každého dne. Hodně rychle se jim to ale okouká, takže je potřeba využívat různé pomůcky. Stavíme na sebe krychličky, využíváme barevné papírky, píšeme na tabulky, ukazujeme rukou… Hodnotíme pokaždé nějaký jiný aspekt práce, aby neodpovídali ze setrvačnosti to samé.

Se sebehodnocením pracujeme i během tripartitních třídních schůzek vždy ve čtvrtletí, kdy se sejdou rodič, učitel a dítě. Děti pak rodičům ukazují portfolio, které si vedou, a společně se pak baví o tom, kde je všechno v pořádku a kde by naopak bylo dobré přidat. Tyto schůzky pak v pololetí a na konci školního roku doplňujeme několikastránkovým slovním hodnocením, kde učitel dítěti shrne jeho pokroky a navrhne další kroky. Každé dítě má také stanovený roční vzdělávací plán a samo si v něm vybarvuje nebo zaškrtává, co už umí.

Spousta lidí by namítla, že dítě se nic nenaučí, když nad ním nevisí bič špatných známek. Jak je to u vás? Naučí se vaše děti to, co mají?

Určitě se naučí. On ten systém není zas tak volný, jak to vypadá. Nemůže si každý dělat jen to, co chce, děti hranice potřebují. Myslím si, že některé děti tu dostanou i o dost víc, než by dostaly na běžné základní škole, protože se jim můžeme individuálně věnovat. Někteří třeťáci jsou už teď v matematice na úrovni čtvrťáků. Děti, které můžou jít dopředu rychleji, tak tu možnost od nás dostanou. Ti, kdo naopak ještě vývojově nedozráli k určené látce, dostanou látku o úroveň nižší, nic se neděje. Naberou sebevědomí a motivaci a zase se pak rychle chytí. Stává se, že do první třídy nastoupí třeba ne úplně zralé dítě, ale když na něj netlačíme a necháme ho, aby pracovalo svým tempem, tak to pak v druhém pololetí normálně dožene.

Jak se jako škola stavíte k inkluzi dětí se speciálními vzdělávacími potřebami? Přijímáte takové děti?

U některých dětí se speciální vzdělávací potřeby projeví už u zápisu. Pokud je evidentní, že dítě nějakou poruchu má, tak se ptáme, jestli s ním už rodiče byli v pedagogicko-psychologické poradně, jak to probíhá ve školce, jaká dostali doporučení. U některých dětí se poruchy učení nebo soustředění projeví až v průběhu školní docházky, a tam to pak řešíme individuálně. Buď čekáme, jestli nedozrají, nebo se snažíme, aby rodiče s nimi zašli do poradny, abychom dostali nějaká doporučení nebo podpůrná opatření typu pomůcek, asistentů a podobně.

A snaží se k vám rodiče zapisovat ve zvýšené míře právě děti, u kterých vědí nebo tuší, že ta jejich cesta ke vzdělání bude trochu složitější?

Občas se stane, že k nám rodiče chtějí zapsat děti, které neuspěly jinde, měly problémy, a v poradně jim řekli, že by pro ně byl vhodnější menší kolektiv. Jenže je známo, že takových dětí může být ve třídě maximálně třeba čtvrtina. Jakmile je jich víc, tak úroveň výuky jde dolů bez ohledu na to, kolik tam budeme mít asistentů. Takže pro nás je trochu náročné vybalancovat to, že skutečně rádi pomůžeme, vyjdeme vstříc, ale přitom musíme udržet zdravý a vyrovnaný kolektiv. Prostor potřebují i děti nadané.

Když už jsme nakousli zápisy a přijímání dětí – jaký je o vaši školu mezi rodiči zájem a jaké podmínky stanovujete pro přijetí?

Letos jsme měli dvojnásobný převis. Ten zájem neustále roste. I letos bude u zápisů nejspíš plno – je teprve listopad a čtyři rodiny už se byly podívat na výuce. Přednost mají děti zakládajících členů, kteří se už od počátku na vzniku školy podíleli materiálně i prací. Pak si vybíráme z dětí, které už o nás nějakou dobu projevují zájem, chodí třeba na naše akce. Rozhodně chceme, aby se rodiče přišli podívat do výuky, aby souhlasili s naší koncepcí, aby absolvovali pohovor se mnou a stáli za tím, co tu děláme. Takoví pak mají přednost.

Kateřina Nováková vystudovala učitelství na pedagogické fakultě, učila na několika základních školách a gymnáziích. Společně s dalšími založila soukromou ZŠ V Pohybu v Pardubicích, od letoška je její ředitelkou, kromě toho učí matematiku. Má dvě děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.