Co se přesně děje, když mají matematiku druháci, třeťáci a čtvrťáci najednou? Reportáž z pardubické školy

Zazní gong. Poprvé, podruhé, potřetí. Kateřina Nováková, ředitelka a zároveň učitelka, vchází do třídy. Jsme v pardubické ZŠ V pohybu, je čtvrtek, jedenáct hodin a dětem právě začíná hodina matematiky metodou Hejného. Kromě Kateřiny a dětí jsou přítomné také dvě asistentky.

Nebojte se udělat chybu

„Všichni si sedneme do kroužku, začínáme,“ říká Kateřina Nováková, děti se usazují okolo ní a seznamují se s plánem hodiny. Dnes je na programu rozcvička, práce na číselné ose, experiment s kostkou a samostatná práce. V kroužku sedí 12 dětí. Polovina jsou druháci, polovina třeťáci, doplňuje je jeden čtvrťák.

„V naší škole učíme ve věkově smíšené skupině. Děti, kterým matematika jde lépe, můžou jít rychleji dopředu, protože se můžou učit se staršími spolužáky. Starší někdy mladším pomáhají a přijde mi, že když jim něco vysvětlují, ti menší to od nich pochopí často líp než ode mě. Pro starší je to dobré opakování a navíc – kdo chce někoho něco naučit, musí si v tom sám být jistý a připravit se na to,“ vysvětluje paní ředitelka filosofii věkově smíšené třídy.

Kateřina vytahuje z krabice časovanou bombu ze hry Tik tak bum a vykopává – násobilka dvěma. 2, 4, 6… bomba putuje po kolečku. Vybouchne u čísla 36. Pak jde na druhou stranu – násobky dvou od 20 k nule.

Pak staví na koberec mezi děti robota z lega, kterého ovládá přes tablet. Robot se posouvá o několik kroků vzad a pak zase dopředu. Děti počítají, o kolik se pohnul oproti svojí původní pozici. Na tabulky si kreslí číselnou osu, lehce přecházejí do záporných čísel a zpět. Tabulku s výsledkem otáčejí k učitelce a ta je povzbuzuje: „Nebojte se udělat chybu.“

Další úkol je pokus. Děti zaujímají pozici na krokovacím pásu a házejí kostkami. Posouvají se dopředu a dozadu a výsledky zaznamenávají do tabulky. Třída se přirozeně dělí na skupinky. Po chvíli přichází třeťák Štěpán: „Já už to mám! Teď bych chtěl dělat indické násobení.“ Přidává se k němu kudrnatá Anja a oba si berou papíry s vytištěnými mřížkami. Technika indického násobení dětem umožňuje elegantně násobit mezi sebou několikaciferná čísla. Anja se Štěpánem zaujatě plní papír ciframi.

Vyber si, co chceš dělat

„Já nevím, co mám dělat,“ přichází druhačka Amálka. Dostává na vybranou z několika aktivit: může si dělat cvičení z učebnice, může si vyrábět násobilkovou knížku, kde si v hezké výtvarné podobě zaznamenává násobilku, nebo může dál pracovat s kostkou. Amálka si bere učebnici a sedá si s ní do lavice. „Máme pro děti připravených několik aktivit a žáci si můžou vybrat, čemu se budou věnovat. Mají týdenní a roční plán a chceme, aby sami přebírali iniciativu a zodpovědnost za plnění svých cílů. Druháci se to teprve učí, třeťákům už to jde celkem hezky,“ vysvětluje Kateřina.

V jednu chvíli se třída rozděluje na pět dvojic, každá se věnuje něčemu jinému. Všichni pracují, u toho ale zaujatě diskutují a místnost bzučí jako úl. Jedna z asistentek odvádí do vedlejší místnosti dvě děti s poruchou pozornosti, pro které už atmosféra ve třídě přesahuje únosnou mez. „Tohle je jedna z nevýhod věkově smíšených tříd,“ říká Kateřina. „Když se žáci rozdělí a každý dělá něco jiného, bývá celkem hlučno. Pro některé děti je to náročné prostředí na práci, nerozhodnější děti se zase můžou ztrácet v tom, jakou aktivitu si vybrat. A žáky s poruchou pozornosti je někdy třeba naprosto oddělit od ostatních,“ dodává.

Druhá z asistentek společně s Kateřinou obcházejí skupinky, zjišťují, kdo na čem pracuje, odpovídají na otázky a pomáhají řešit případné problémy. Nakonec se děti zase vracejí na koberec k experimentu s kostkou. Z tabulky, kterou si vyplňovaly, čtou své výsledky. V jakém intervalu se pohybují? Jaká čísla padala nejčastěji?

Na závěr hodiny děti dostávají barevné papírky. Mají si vybrat barvu a položit je na koberec tak, aby vyjadřovaly jejich dnešní práci. „Kolik jste do toho dnes dali? Pracovali jste na maximum, nebo jste to trošku odflákli?“ vybízí Kateřina třídu k diskusi.

„Já jsem do toho dnes určitě nedala všechno,“ říká druhačka Amálka a asistentka ji uklidňuje: „Procvičila sis násobilku dvěma, házela jsi kostkou a pracovala s učebnicí, myslím, že jsi dnes udělala dost.“ „Já bych do toho maximum dal, ale bylo to na mě dnes moc lehké,“ bere si slovo Štěpán. „Dobře, Štěpáne, příště připravíme něco těžšího. Má někdo stejný pocit jako Štěpán?“ ptá se Kateřina a hlásí se kudrnatá Anja: „Já dnes udělala hodně, ale samé lehké věci. Příště bych taky brala něco těžšího.“ Hodina končí, Kateřina uklízí pomůcky a děti dávají židle na lavici. Je čas vyrazit na oběd.

Na ty nejsilnější je potřeba nezapomínat

„Věkově smíšenou skupinu u nás máme záměrně. Zatím jsme malá škola, ale plánujeme, že se i do budoucna děti budou učit ve třídách zahrnujících alespoň dva ročníky,“ plánuje Kateřina.

Jak se v takové třídě učí, a jsou přípravy pro podobné skupiny náročnější? „Musím říct, že byť mám ve třídě děti ze tří ročníků, připravuju si aktivity minimálně pro čtyři výkonnosti. Samozřejmě té práce je víc, na druhou stranu mi v tom pomáhá Hejného matematika, která nabízí gradaci obtížnosti u jednotlivých úloh. Každý má prostor k tomu, aby úkol řešil na své úrovni. Ono ale ani ve věkově homogenní třídě nejsou všechny děti na tom s učením a úrovní stejně. Takže pokud chce učitel učit dobře a oslovit každé dítě, stejně k nim nemůže přistupovat jako k jednolité mase,“ vysvětluje Kateřina.

Ve třídách by měl dostat prostor každý. Učitelovu pozornost ale často mohou k sobě stahovat děti, kteří potřebují pomoc, vyrušují a nesoustředí se. Jak k tomu ale přijdou děti nadané a pracovité? Nezapomíná se na ně? „Nám se osvědčilo se soustředit právě na tahouny třídy. Pokud ony dostávají, co potřebují, pak se nám stává, že svou aktivitou dokážou nakazit zbytek třídy,” sdílí svou zkušenost Kateřina Nováková. “Navíc, pokud některé děti dlouhodobě vyrušují a nepracují, pak je na místě to řešit s rodiči a postupovat společně. U některých dětí se nám osvědčilo, že si práci, kterou neudělaly ve škole, musely udělat doma. Tak alespoň vidí, že jejich chování má nějaké reálné důsledky,” uzavírá Kateřina Nováková.

Soukromá ZŠ V Pohybu vznikla v Pardubicích před třemi lety jako společný projekt dvanácti zakladatelských rodin. V současné době má dvě třídy se dvanácti žáky. Matematiku se učí metodou Milana Hejného.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.