Cpeme do dětí systém, ale to není vzrůšo, řekla si učitelka a pozvala do hodiny přírodopisu vědce s tekutým dusíkem

„No, a to je přesně ono – když je něco zajímá, když můžou něco nového vidět a zažít, je jim úplně jedno, že je přestávka,“ říká učitelka Petra Šubrtová. Je prosincová středa, 8.50. Formálně je opravdu přestávka – z chodby základní školy Petřiny-sever se ozývá typický přestávkový hlahol. Jenže do 5.C dneska přišel pán v bílém plášti a chystá se dětem něco moc zajímavého ukázat. A tak se kolem něj okamžitě srotila celá třída, přestávka nepřestávka.

Přitom vědec si teprve připravuje pomůcky – jakousi „vázu“ z polystyrenu, menší vázičku z plastu, svíčky, pingpongový míček, diodu… To, o co tu půjde především, stojí zatím opodál u dveří do třídy.

Velký plechový sud s tekutým dusíkem.

Chce to vzrůšo

Celá akce vznikla na přání dětí. „Když jsme si na konci loňského školního roku povídali, jaký rok to byl a jaký si uděláme ten příští, děti řekly, že by si přály víc pokusů. A já jim rozumím - z biologie a z chemie jsem maturovala, ale nikdy mi přírodověda nešla učit. A už jsem pochopila proč: cpeme do dětí systém, učíme je, jak zařadit věci do šuplíčku, ale to není vzrůšo,“ popisuje Petra Šubrtová.

Tekutý dusík si vybraly samy děti. „Mám ve třídě několik velmi zvídavých dětí a ty už si k němu ‚čuchly‘ v IQ parku nebo Techmanii. A ukázalo se, že právě on je pro ně symbolem velké vědecké zábavy.“

Jenže kde ho vzít? „Obrátila jsem se na Fyzikální ústav, ptala jsem se své kožní lékařky… až pomohla náhoda. Můj muž se věnuje orientačnímu běhu a najednou mi říká: my máme v oddíle jednoho fyzika…“ Někdy už to tak bývá, že náhoda nakonec přihraje toho nejpovolanějšího – Martin Ledinský, který dnes přišel do 5.C, se popularizaci vědy věnuje dlouhodobě, hravé pokusy představuje nejen středoškolákům a žákům základních škol, ale i dětem z mateřských školek. Za své aktivity získal Cenu za popularizaci od nadačního fondu Neuron. Právě se ujímá slova a dává dětem zvláštní úkol: nakreslit a vzápětí vygumovat obrázek.

„Nedávno jsme si povídali o tom, že to nejcennější, co nám může někdo dát, je čas. A tak doufám, že se panu Ledinskému odvděčíte vlastní pozorností bez povídání,“ apeluje ještě paní učitelka a už přechází k tématu: Tak co myslíte, že nás dneska čeká? „Vyrobíme atomovku,“ zkouší to jeden provokatér. „Co myslíte, že je v té nádobě, kterou s sebou pan vědec přinesl?“ „Benzín?“ zazní. A jak se říká tomu povolání? „Chemik.“ „Fyzikář.“

Mít tak víc času

„Vědec je od slova ‚vědět‘. Zkoušíme něco, abychom se o tom něco dozvěděli. Zjišťujeme, jak věci fungují. A to můžete i vy, i když v páté třídě ještě ani nemáte fyziku,“ říká Martin Ledinský a jako by se nechumelilo vychrstne trochu tekutého dusíku na zem. První, co děti udiví, je to, že na zemi nezbyde žádná louže. Hned to v nich probouzí další otázky. „Co by se stalo, kdybych si to vylila na ruku?“ ptá se jedna z dívek. „Můžu to i vyndat rukou,“ předvádí Martin Ledinský. „Ale kdybych ji tam nechal trochu déle, tak si ji pak můžu rovnou uříznout,“ přibližuje sugestivně. „I když se z té kapaliny kouří, není teplá… zkuste si to,“ stříkne trochu tekutiny na první řady. „Je naopak studená,“ volají děti. „A štípe to,“ přidávají se další. „Jakou myslíte, že má teplotu?“ „Mínus dvě stě stupňů?“ tipuje někdo z dětí. Správná odpověď je jen těsně vedle: mínus 197.

Je překvapivé, kolik toho děti vědí. Když dojde na takzvanou supravodivou levitaci, kdy se magnetická kostička vznáší na tekutém dusíku, jeden z chlapců poznamená, že na podobném principu fungují čínské vlaky meglev a ukazuje všem fotky, které přímo v Číně nafotil. „Kdyby bylo víc času, bylo by zajímavé dát jim prostor, ať řeknou, co vědí, ať tipují, co pokusy ukážou a vyvodí samy souvislosti,“ říká později Petra Šubrtová. Ve skutečnosti mají na sérii pokusů jen 45 minut a aby s dětmi stihla téma hned reflektovat, budou muset ten den oželet češtinu. „Jsme teď ve vesmíru. Plyny nás čekají po Novém roce. Ale oni když takhle něco zažijí, tak si to budou pamatovat dlouho. Nevadí, když se k tomu vrátíme až za čas.“

Co kdybychom do toho strčili mobil

Vědec nalije tekutinu do malé vázičky. „Bublá, jako kdybychom ji nalili na rozpálenou plotýnku. Vzhledem k rozdílu teplot oproti běžným předmětům se vlastně neustále vypařuje,“ objasňuje Martin Ledinský. „Teď vám ukážu, proč se jmenuje dusík,“ řekne fyzik a do vázičky vloží zapálenou svíčku, ta okamžitě zhasne. „Víte proč?“ ptá se dětí a ty zase vědí: „K hoření je potřeba kyslík,“ říká jeden z chlapců. „Co kdybych tam dala pusu a nos,“ ptá se dívka a po odpovědi „udusilo by to i tebe“ vykulí oči. „Je to ale trochu nespravedlivé pojmenování, protože to, co by tě udusilo, není dusík, ale fakt, že tam není kyslík,“ doplňuje ještě fyzik.

„Joooo,“ ozve se radostné houkání, když sirku vystřídá prskavka. „Neeseem váám noovinyy,“ neodpustí si jeden z chlapců. Děti obdivují, že prskavka na rozdíl od sirky v dusíku nezhasne a dozvídají se proč (protože umí sama vyrábět kyslík). „A zhasla by ve vodě?“ pracuje dětská zvědavost. „Vyzkoušej to o Vánocích,“ doporučuje Martin Ledinský. Dojde i na otázky: co by se stalo, kdybychom ho vypili? (máme problém) nebo Odkud se bere? (Dá se zkapalnit ze vzduchu)

„Co kdybychom do toho strčili mobil,“ napadne někoho. Zkušený popularizátor vypadá, že je na takovou otázku připraven. „Mobil tam strkat nebudeme, to by se zničil, ale strčím tam diodu, které jsou i v mobilu.“ Když se oranžové světýlko diody v dusíku změní na zelené, ozve se opět uznalé mručení. „Takže kdybych tam strčil mobil a v něm bych měl selfíčka, tak se změním na Shreka,“ napadá někoho.

Budou si to pamatovat navždy

Na řadu přichází nafukovací balónek - „základní věc pro experimentálního fyzika“. Co se stane, když ho strčíme do dusíku (zcvrkne se) a jak se změní, když ho zase vytáhneme (pomalu se zvětšuje)? „Vzpomeňte si na náš pokus s bublinami,“ snaží se učitelka Petra Šubrtová propojit znalosti v dětských hlavičkách.

A co se stane, když do balonku napustíme tekutý dusík? „Při přeměně z kapaliny na plyn sedmsetkrát zvětší svůj objem. Z jednoho litru tekutého dusíku se stane 700 litrů vzduchu.“ Důkaz místo slibů: Když se fyzik pokusí tekutý dusík zavřít do tuby od celaskonu, víčko ulítne. Na napuštěném pingpongovém míčku si ještě ukáží raketový pohon - míček jezdí po třídě a točí se. A zjistí, že dusík dokáže také znovu „vyvolat“ vygumované obrázky.

„Takže když záhadně zmizí špatné známky z žákovské, tak stačí mít tekutý dusík?“ ptá se paní učitelka. „Stačilo by dát žákovskou do mrazáku, ale tohle je díky nižší teplotě mnohem rychlejší,“ vysvětluje vědec. „A co by se stalo, kdybychom do toho dali sliz?“ ptá se na závěr jedna z dívek na osud dnes tak oblíbené hračky.

A pak už 5.C čeká jen zlatý hřeb programu – všichni vybíhají před školu a dusík napuštěný do PET lahve od Kofoly vytvoří na petřinském sídlišti efektní výbuch.

„Myslím, že si to většina z nich zapamatuje navždy. Když jsme se k tomu vrátili další hodinu, padalo to z nich úplně přirozeně a hlásili se všichni, kluci i holčičky,“ referuje později Petra Šubrtová. Utvrdila se tak v tom, že pokusů zařadí do výuky víc. „Úkolem prvostupňové ‚vědy‘ je podle mě nadchnout pro bádání a objevování, ne drtit systémy a informace zpaměti. Navíc při těch pokusech bylo krásně vidět, že paměť má uloženo i bez drcení.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.