Dětem neprospívá, když vždy vědí, co je čeká, říká psychoterapeutka

To, jak budou děti přijímat změnu, začíná u rodičů, ostatně stejně jako v mnoha jiných oblastech. „Největší roli v takové situaci hraje fakt, jak se v konkrétní rodině komunikují změny obecně. Pokud nejsou přirozenou součástí rodiny nebo pokud jsou rodiče ze změn všeobecně nervózní, je potřeba se zastavit a ptát se, proč tomu tak je,“ vysvětluje školní psychoterapeutka a speciální pedagožka Jana Březinová. 

Kolem samotné změny se navíc rojí spousta otázek: jak moc se bude lišit přístup nového pedagoga od toho dosavadního, co se dá čekat na úrovni jeho komunikace s rodinou, a především jak sedne nová autorita samotnému dítěti? Ještě o něco napínavější okamžiky pak pravděpodobně zažijí rodiče vysoce citlivých dětí, dětí nadaných, dětí, které celkově potřebují podporu a asistenci, nebo těch, které už v minulosti prošly negativní zkušeností spojenou se školními změnami. O to víc je třeba zjistit, zda jsou případné obavy rodičů oprávněné, nebo zda pouze naráží na jejich vlastní vzorec chování, protože je samotné nikdo v minulosti nenaučil změny zpracovávat. 

Změna učitele jednou měsíčně

A najednou se ze situace, kde jde o to přijmout konkrétní změnu učitele, stává výzva, jak přijímat změny jako takové coby nedílnou součást života. „Můžeme se opřít o fakt, že změny se dějí, ať chceme nebo ne. Nelze se jim vyhnout. Změn je přirozeně plný život každého z nás už jen z principu toho, jak rosteme, vyvíjíme se, mění se kontexty kolem. A co se například změny pedagoga týče, zkusila bych se na to podívat právě jako na jednu z těch změn, které jsou přirozené,“ říká Jana Březinová. Podle ní je třeba si uvědomit, že i když změny narušují naše flow, nejsou „zlo“. 

A nikomu by neprospělo snažit se pro děti nastavit svět tak, že v něm budou vždycky vědět, co je čeká. Adaptace na změnu je totiž odjakživa základním mechanismem přežití. „Pokud bychom tedy pro děti chtěli opravdu to nejlepší, což obnáší připravit je na život, měli bychom si pro ně přát změnu pedagoga každý měsíc,“ říká s nadsázkou odbornice. Ale i bez nadsázky je v kontextu dneška jasné, že změny budou stále běžnější. A čím dříve se děti od dospělých naučí ze změn nehroutit, tím lépe. 

A mají-li se to od nich naučit, potřebují dospělí začít sami vidět změny jinak. Pokud s nimi totiž mají spojený strach, často předjímají a vytvářejí předem katastrofické scénáře. „Strach na všechno vrhá temný stín. A ovlivňuje představy, které o průběhu změny máme. Ty vycházejí z našich předchozích zkušeností, jež – pokud to se změnami neumíme dobře – nebývají příliš pozitivní. Začínáme s tím mít spojené celé scénáře, s nimi si spojujeme silné emoce, žijeme tím, jako by se to opravdu dělo – i když se často ještě nic odehrávat nezačalo,“ vyjmenovává Jana Březinová, čím vším rodiče dětem mohou komplikovat hladké přijetí změny jako něčeho běžného. Změna pak automaticky dostane punc něčeho negativního ještě předtím, než se vůbec stihne začít dít.

Když to bylo dobré, může to být ještě lepší?

Kladnému přijetí změny nenahrává ani moment, kdy na začátku zmiňovaná změna pedagoga přichází nejen nečekaně, ale je doslova nechtěná, protože s ním byli všichni spokojení. „Tady mi nicméně přijde zásadní nastolit otázku, podle čeho tu spokojenost se vzděláváním svého dítěte budu měřit,“ radí Jana Březinová a dodává, že je nutné dát novému učiteli prostě čas. A pracovat na přijetí faktu, že má-li dopadnout všechno nové tak dobře, jak jen může, pak je potřeba se na změnu prostě a jednoduše těšit. „S dětmi přemýšlejte nad tím, co jim nový pedagog může předat dobrého. Pokud o něm víte cokoliv soukromého, přidejte to na hromádku, bude jim rázem bližší,“ doporučuje školní psychoterapeutka. 

Samozřejmě se může stát, že i přes zpracování obav na straně rodiče a sázku na kladnou motivaci zůstanou v dítěti pochybnosti. V komunikaci o změně však nemají pochyby místo. Dítě by podle školní psycholožky vůbec nemělo dostat prostor přemýšlet negativně. „Připomínejte podobné případy, kdy změna vypadala jako náročná a vedla k dobrým věcem. Chceme-li je rozvíjet, nemůžeme dětem předávat myšlenku, že změna jim zkazí život,“ akcentuje znovu Jana Březinová. 

A pokud změna nakonec opravdu nedopadne dobře, je dobré myslet na to, že děti v životě zažijí také krachy, tedy škola může být něco jako nácvikové prostředí na pozdější „nepříjemná životní překvapení“. A že je čas aktivně zakročit, se dá poznat snadno: dítě se například skokově zhorší v hodnocení nebo je evidentní, že nový učitel dítěti nevyhovuje přístupem k výuce, že najednou hůř vstřebává novou látku a podobně. „Jedinou cestou je pak právě komunikace rodič – dítě – škola. Jako rodič bych si měla ověřit informace u dítěte, ale základem je mluvit se samotným učitelem a bez emocí pojmenovávat problém,“ doporučuje Jana Březinová a pokračuje: „Pokud komunikace s pedagogem selhává, je namístě řešit situaci dál, tedy obrátit se na vedení školy. Je v pořádku i postup, kdy kontaktujete školní poradenské pracoviště, kde působí třeba školní psycholog, speciální pedagog, výchovný poradce nebo metodik prevence. S nimi pak můžete mluvit o tom, že se dítě náhle zhoršilo a netušíte, co s tím, co za tím může být, a také je můžete požádat, jestli mají nástroje na to s tím pracovat.“ 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.