Děti by se měly ve škole naučit rozumět světu, ne vedlejším větám, říká učitelka. Jedeme na výkon a podstatné nám uniká

 Jaké děti chodily do vaší školy?

Oficiálně jsme byli škola – tedy až druhý stupeň, od šesté třídy - pro děti s poruchami učení, ale tak trochu v závorce byly poruchy chování. Bezproblémového dyslektika nám tam školy neposílaly. V každé třídě bylo dvanáct dětí.

Proč jste po patnácti šťastných letech odešla?

Nemám vysokou školu, takže jsem po novele zákona o pedagogických pracovnících odejít musela. Ale měla jsem i osobní důvody: vztahy v pedagogickém sboru. Což je hrozně smutné, protože chceme po dětech, aby se nějak chovaly, a přitom dospělí se často chovají stokrát hůř než nejhorší puberťák.

Když odhlédnete od osobních vztahů, bylo něco, co vám vadilo systémově?

Za těch 32 let, co jsem učila, neustále narůstalo papírování. Tvořilo skoro 50 procent mé práce. Spíš než asistentku k dětem bychom bývali potřebovali sekretářku. Taky si myslím, že by školy měly mít větší volnost v tom, co zařadit do výuky. Třeba dějepis, to je průšvih – na prvním, na druhém stupni a potom i na střední škole se natřikrát omílají stejné věci a dojde se vždycky jen do konce druhé světové války. Ty děti slyší třikrát o Hunech a o Keltech, ale o novodobých dějinách, které jsou podle mě z dějepisu nejdůležitější, nemají ponětí.

Co ještě ve škole chybí?

Finanční gramotnost. Moji žáci byli často z rodin, které měly exekuce, byly v dluhové pasti a ty děti to braly jako samozřejmou věc. Co bylo fajn, byl nový předmět čtení s porozuměním, který tehdy začínal. Čtenářská gramotnost českých dětí je mizivá, vyrůstá celá generace, která neví, co čte. Měla jsem žáky, u nichž bylo jasné, že jsou schopni podepsat papír, aniž by věděli, co podepisují. V celé naší společnosti chybí hodnoty, ideály... a tohle dětem předat, to je – aspoň na základce – důležitější než celé učení. Já jsem třeba chodila s dětmi k sestrám Boromejkám, i čtyřikrát ročně, vystupovali jsme v denním stacionáři a pak jsme obcházeli pokoje. Děti, o kterých leckdo říkal, jací jsou to sígři, se rvaly o to, kdo půjde stařenkám podat ruku. Stačí je k tomu přivést, něco jim ukázat… tohle mi dávalo velký smysl.

Učila jste 32 let, změnily se za tu dobu děti?

Velmi. Už v první třídě přicházejí do školy strašně nesoustředěné, poruchy podle mě často nejsou poruchy, ale prostě zahlcenost. Odmala jsou u počítačů, v těch sedmi letech už se nedokážou soustředit a vnímat. Zhoršují to i cukry a chemie, která je v jídle. Poslední rok jsem učila na běžné základce a zjistila jsem, že rozdíl není velký. To mě šokovalo nejvíc.

V čem měli vaši žáci největší mezery?

Neumějí komunikovat, diskutovat - když má někdo jiný názor, tak hned „ty jseš debil“. Jedeme ve školách hrozně na výkon a ty věci, které jsou podstatné, nám úplně unikají. Naše školství vůbec nepřipravuje děti na život. Proč mám zkoušet a známkovat z vedlejších vět děti, u kterých vím, že to nemají šanci pochopit a v životě jim to nikdy k ničemu nebude? Matika na druhém stupni by měla být o tom, aby si uměli spočítat procenta a plochu pokoje, když chtějí vymalovat nebo položit koberec. Zbytečně se ty děti otráví. Zvlášť u těch našich specifických dětí jsem viděla jako nejdůležitější předmět rodinnou výchovu.

Co všechno jste v ní učila?

Výchovu k občanství, environmentální výchovu… Psychologii, aby pochopili vztahy. Etiku, sexuální výchovu, gramotnost. Aby uměli jeden druhému naslouchat, aby trošku pochopili svět. Další věc byla, že ty děti neumějí nic zašroubovat, vyměnit žárovku, v rodinách se s tím nesetkávají. Víc by mělo být také tělocviku… Pozorovali jsme šílený nárůst úrazů, po každém tělocviku někdo zraněný. Jedna doktorka na školení nám to vysvětlila tím, že jak se málo hýbou, měknou jim kosti. Děti nosily na tělocvik omluvenky, rodiče je v tom odmítání pohybu často podporují. Dnešní děti už neumějí takové ty běžné věci, jako je kotrmelec. Lepší by bylo asi dělat s nimi zdravotní cvičení.

Jak vlastně vypadá výuka ve speciální škole? Pracovala jste s dětmi individuálně?

Úplně individuálně nemůžete jet ani v tak malé třídě, pořád tu jsou tematické plány, které se musí splnit. Dělala jsem jim pracovní listy, protože než bychom přečetli zadání v učebnici, byl by konec hodiny. Když jsem na školu nastoupila, třídní učil všechno, co mohl, aby byl co nejvíc se třídou a mohli se na sebe naladit. Já jsem učila češtinu, rodinnou výchovu, čtení s porozuměním a dějepis. To bylo skvělé, dobře jsme se poznali a mohla jsem to na každé dítě ušít tak, jak bylo potřeba. Taky kolektiv podle toho vypadal. Každý zárodek šikany jsme potlačili v zárodku.

Jak?

Tím, že se u nás děti sešly až v šesté třídě z různých škol z Prahy i okolí, bylo především potřeba je sladit. V září jezdili na adaptační kurz, tam se poznali navzájem a my je, takže jsme je mohli rozdělit do tříd tak, aby třeba nebylo příliš mnoho alfasamců v jedné. Během roku jsme měli takzvaný Den pro třídu, kdy jsme jednou měsíčně chodili někam mimo školu, aby se stmelil kolektiv, aby si děti mohly povídat. Navštěvovali jsme různé programy proti šikaně, kterých jsme se mohly účastnit i my učitelky, ale vydobyli jsme si i stálou psycholožku, která byla stabilně na škole.

Musím tedy říct, že problémy se šikanou raketově narostly po tom, co byly zrušeny mikrotřídy. To byly malé třídy na běžných základkách, kde se učitelé dětem s poruchami mohli věnovat přesně tak, jak ty děti potřebovaly. Takových škol bylo v Praze několik. Ty děti pak k nám na druhý stupeň chodily úžasně připravené a jejich problémy byly skvěle kompenzované. Učily tam speciální pedagožky, často měly vystudovanou i logopedii, takže vychytaly i řečové vady. Některé z těch dětí to dotáhly až na vysokou. Od té doby, co byly mikrotřídy zrušeny, se začalo stávat, že přišly děti, které na druhém stupni neuměly číst nebo psát.

Proč jste šla učit zrovna na  speciální školu?

Byla to náhoda, ale našla jsem se v tom. Ty děti k nám ze zakládek přicházely s nízkým sebevědomím. Měla jsem jednu holčinu, dyslektičku, která byla na základce hodně pronásledovaná, byla označena za nevzdělatelnou, ale nakonec odmaturovala, je na vysoké škole a teď je na dva roky v Kanadě. Takové příběhy, to bylo to, co nás na té speciální škole všechny drželo a naplňovalo. Děti u nás byly v nejhorším věku, v pubertě, a kolikrát jsme si říkali – jak to s tímhle dítětem dopadne… Ale oni se pak vrací, přijdou poděkovat, sami uznají „to jsem byl ale blbec“. S některými dětmi se stýkám doteď, byla jsem na několika svatbách… Na běžné škole nebyly děti tak otevřené. Učitel je pro ně někdo, s kým se jen učí, nepotřebovaly tolik komunikovat. Na to jsem si musela zvykat.

Co jste měla jako učitelka nejvíc na mysli?

Učitel by měl být především spravedlivý. A měl by si být vědom toho, že může uškodit na celý život. Když blbě naučí rovnice, tak se tolik neděje jako když ublíží dítěti nešetrným slovem. Nebo když dovolí, aby někomu ubližovala třída. Tím jsem se trápila každý večer - jestli jsem někoho nezranila, jestli jsem něco nepřehlédla, protože u nás měly děti často těžké rodinné podmínky. Snažila jsem se mít blízké a otevřené vztahy i s rodiči. Pro některé je třeba třídní schůzka noční můra, mají na školu špatné vzpomínky. A o co mi ještě hodně šlo – aby se všechny děti dostaly na školy, pro které mají vlohy.

Lucie Řehořová pracovala jako učitelka 32 let - v mateřské škole, v družině, na prvním i druhém stupni. Patnáct let učila na speciální škole pro děti s poruchou učení na Praze 6. Před třemi lety ze školství odešla, dnes hlídá děti nebo je doučuje a  připravuje na přijímačky.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.