Děti jsou ze školy přetížené, my je chceme hlavně bavit, říkají šéfredaktorky časopisu Raketa

Bývá vám vytýkáno, že Raketa má podtitul „časopis pro děti chytrých rodičů“. Vy to ale nemyslíte tak, že kdo si nepřipadá chytrý, kupovat by ji neměl, že ne?

Radana: Je to samozřejmě nadsázka. A myslíme to tak, že chytrý rodič se zajímá o to, co svým dětem předloží, a my doufáme, že to bude Raketa.

Johana: Chytrý rodič si s dítětem čte. A my chceme, aby náš časopis bavil i rodiče, nejen děti.

Mně se zdá Raketa jako vyvážený koktejl zábavy a poučení. Co je pro vás primárním cílem?

R: Náš hlavní cíl je, aby to děti bavilo. Má to být oddechový čas, ale zároveň rozvíjíme kreativitu, fantazii nebo manuální zručnost. Je fajn, když se děti během čtení a luštění zároveň něco nového dozvědí, ale neklademe si primárně za cíl je vzdělávat. Škola to dělá dostatečně, v některých případech snad i přehnaně. Moje třináctiletá dcera je na gymnáziu. Aby splňovala všechna kritéria, co po ní škola chce, znamená to pro ni vzdát se naprosto svého volného času a dlouho do večera se biflovat. Myslím, že děti potřebují pohyb a čerstvý vzduch, nejen plnit si hlavy.

J: Chceme, aby texty v Raketě byly hlavně hravé a zábavné. Když bych to měla vyčíslit, tak půlka je zábava – hry, příběhy a komiksy, třetina zajímavosti spojené s úkoly a kvízy a zbytek kreslení a tvoření. Našim cílem není dělat časopis, k němuž si rodiče odloží dítě, ale ideálně, aby si ho četli spolu a povídali si o tom. Schválně někdy věci nedovysvětlujeme, aby měl rodič prostor se k tématu taky vyjádřit.

Je pravda, že se věnujete i tématům – dalo by se říct – společenským. Třeba jinakosti, což je pro dětský časopis dost netradiční téma. Jak vás napadlo?

J: S dcerou jsme několikrát potkaly v tramvaji postiženého člověka a zaznamenala jsem reakce přítomných rodičů, že nevěděli, co s tím. Uvědomila jsem si, že možná nejsou na takové situace připraveni. Přitom děti většinu toho, co vidí, berou jako samozřejmost, než je nakrmíme svými předsudky. To se snažíme v Raketě nedělat.

R: V čísle o jinakosti jsme měli také rozhovor se syrským chlapcem nebo s holčičkou, která má rakovinu. Taky jsme vybízeli děti, aby se zkusily obléct jednou rukou, anebo namalovat něco nohama. Dokážou si pak lépe představit, co hendikepy obnáší, a možná budou ohleduplnější.

Plánujete ještě nějaké takové vážnější téma?

R: Chystáme se udělat téma rodina – už nás kvůli tomu oslovilo hodně lidí. Rodiny se dnes bohužel rozpadají a děti žijí v různých typech vztahů, tak cítíme potřebu se toho dotknout. Občas chceme bořit tabu.

Ještě o nějaká témata si lidí píší?

J: Chtěli sport, historii…

R: … a doktory.

Pěstujete ve svých čtenářích také sociální cítění. Jak dopadla akce „Daruj Raketu“, kdy vám děti mohly napsat, komu a proč byste měli zdarma věnovat výtisk vašeho časopisu?

R: Chtěli jsme rozdat asi tisíc výtisků prázdninového čísla a nakonec jsme rozdali mnohem víc. Ozvalo se strašně moc dětí, i škol. Posílaly obrázky, videa, měly hezké nápady, kam Raketu věnovat – třeba do hospicu Ondrášek nebo do ordinace k doktorovi, aby se tam děti nenudily. Nebo pro děti, jejichž rodiče nemají dost peněz. Bylo hezké, že se děti rozhlédly kolem sebe a zjistily, že je na tom třeba někdo hůř než ony. A měly dobrý pocit, že mohou pomoct.

Jak vlastně Raketa vzniká?

J: Vymyslíme jednotné téma. Několik týdnů o něm obě přemýšlíme a hledáme různé zajímavosti. Pak dáme nápady dohromady a zadáme první příspěvky našim stálým autorům. Dál vymýšlíme, jak originálně zaplnit všechny strany. Sem tam se nám během procesu téma trochu posune. Třeba chlupaté číslo mělo být nejdřív o domácích mazlíčcích. Nakonec se nám ta chlupatost rozšířila na všechno chlupaté od yettiho až po dědečkovy uši.

R: Strašidelné číslo zase mělo být původně jen o pověrách a příšerách. Pak nám ale došlo, že strašidla a pověry spojuje fakt, že se jich bojíme. Takže jsme se začali věnovat také strachu – kde vzniká a jak mu čelit.

Je zajímavé, že jste dvě ženy a zvládáte i klučičí témata…

R: Snažíme se myslet na to, aby to bylo vyvážené. Když jsme měli číslo o létání plné létajících strojů, tak jsme tam cíleně dali navrhnout kostýmek pro letušky, aby tam bylo něco pro holky. Každé téma si musíme nejdřív nastudovat. Nejvíc asi vesmír. Kvůli tomu jsme zhlédly několik hodin přednášek doktora Grygara.

Inspirují vás vlastní děti?

J: Já mám sedmiletou dceru, která je hodně povídavá a vnímavá. Teprve dorůstá do věku našich čtenářů, ale určitě čerpám inspiraci i z toho, co zajímá ji.

R: Moje jedenáctiletá dvojčata i starší dcera už z věku našich čtenářů odrůstají, ale zase jsou dobrý testovací materiál, co děti baví, co zvládnou…a také přinášejí vlastní nápady.

S vaším časopisem se pracuje i ve školách…

R: Odebírá nás hodně škol. Dokonce jedna škola v USA, pro děti z české komunity. Měli jsme několik podnětů z těch jednotlivých čísel udělat pro školy pracovní listy, ale necítíme se na to dost fundované. Kdyby se našel nějaký pedagog, který by chtěl s Raketou pracovat a přetvářet ji ve školní materiál, budeme rády, když se nám ozve.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.