Druhá várka vysvědčení byla včera rozdána, učitelé si léčí namožené ruce. Napsat dvacet až třicet vysvědčení není jen tak. A co teprve, když místo známek píší slovní hodnocení, což se letos přihodilo o trochu většímu množství pedagogů než obvykle. Přinášíme proto starší, ale aktualizovaný rozhovor s paní učitelkou, která psala "osobní dopisy" místo známek už před tím, než to kvůli distanční výuce doporučilo ministerstvo školství. "Potřebuju o tom hodně přemýšlet, takže s psaním musím začít aspoň měsíc před vysvědčením. Napíšu si takové kostry a postupně je zpřesňuji. Někdy i během vyučování, když děti pozoruju při práci," přibližuje Daniela Šejnohová z montessori třídy Základní školy Na dlouhém lánu v Praze 6, jak vzniká zpětná vazba pro její žáky.
Kolik času vám zabere napsat slovní hodnocení?
Strašně moc. Mám ve třídě dvacet dětí, vysvědčení má dvě stránky, to je jako kdybych dvakrát ročně psala bakalářskou práci. Nezvládám napsat víc jak dvě vysvědčení za den, pak už mi to moc splývá. Potřebuju o tom hodně přemýšlet, takže s psaním musím začít hned po Vánocích. Napíšu si takové kostry a během ledna je zpřesňuji. Někdy i během vyučování, když děti pozoruju při práci...
… a když vás něco napadne, jdete to připsat do vysvědčení?
Většinu napíšu doma, potřebuju k tomu absolutní klid. Ale u někoho mi zůstanou červená místa, něco, čím si nejsem jistá nebo mám pocit, že jsem se nevyjádřila ještě úplně výstižně. Takže mám vysvědčení během vyučování hozená na liště v počítači a někdy si děti třeba i prozkouším, ony o tom samozřejmě neví – sednu si k dítěti, na něco se ptám a utvrzuji se v tom, jestli danou látku zvládá bez chyb. Nebo třeba když mám u někoho poznámku, že za pololetí šestkrát nepřinesl domácí úkol, tak za ním zajdu a zeptám se ho, jestli nemá ještě nějaké neodevzdané úkoly v tašce. Abych mu ve vysvědčení zbytečně neškodila.
Jak jste to dělala teď, když jste se s dětmi dva a půl měsíce neviděla?
Asi by se mi vysvědčení psalo hůř, kdybych dětem jen posílala úkoly. Ale my jsme se vídali každé ráno hodinu přes Google Meet. Učím v takzvaném trojročí, mám první, druhou a třetí třídu, a během pandemie jsem si je rozdělila a setkávala jsem se online s každým ročníkem zvlášť. Třeba třeťáky mám jen čtyři, takže jsme na sebe měli dost času a nijak jsem neztratila pojem o tom, jak se rozvíjejí. Snad kromě toho, že méně kreslili, jsme o nic podstatného nepřišli. Potom jsme se na pět týdnů sešli ve škole, a jelikož nastoupili všichni mí žáci - část z nich pracovala pod vedením asistentky, abychom dodrželi limit patnácti žáků - dohonili jsme, co jsme potřebovali a co nešlo na dálku.
U některých dětí došlo během distanční výuky k velkému osamostatnění. Mám třeba jednu holčičku, kterou ve třídě musím hodně vést a postrkovat, ale doma se rychle zorientovala a začala pracovat mnohem samostatněji.
Čekalo vás během distanční výuky nějaké překvapení? Dostal někdo letos jiné vysvědčení než dřív, protože během karantény pracoval jinak?
Všichni fungovali více méně tak, jak jsem zvyklá. V montessori systému máme týdenní plány, podle kterých děti pracují samostatně a ve svém tempu, takže v tom možná měly výhodu oproti dětem, které jsou ze školy zvyklé na silnější vedení. Co bylo zajímavé, u některých dětí - nejvíc asi prvňáků - došlo během distanční výuky k velkému osamostatnění. Mám třeba jednu holčičku, kterou ve třídě musím hodně vést a postrkovat, ale doma se najednou rychle zorientovala a začala pracovat mnohem samostatněji. Také se mi potvrdilo to, co jsem tušila - že znalosti se upevňují ve vlnách a i k něčemu, co se zdá, že už žák umí, je potřeba se vracet a opakovaně procvičovat. Měli jsme asi dvoutýdenní výpadek, než jsme se zorientovali v situaci a najeli na online výuku, a některé děti stihly třeba pozapomenout násobilku.
Zpátky k vysvědčení: Vypadá to jako věda – vše dobře popsat a vystihnout, a zároveň dítěti nevzít motivaci kritikou. Učil vás to někdo?
Je to na každém učiteli. Proto také slovní hodnocení, které nosí děti domů, mívá rozmanité formy. Nevím, jak jiné fakulty, ale na pražské pedagogické se to neučí. A dokonce ani neexistuje jednotná metodika... Jsou publikace, které se věnují průběžnému slovnímu hodnocení, ale ne tomu závěrečnému. Učitel totiž slovně hodnotí třeba i ve chvíli, kdy prochází mezi dětmi a někomu řekne: Tohle písmenko se ti povedlo.
Každé dítě by mělo ve vysvědčení najít něco, z čeho se zaraduje.
Jak jste se to učila vy?
Metodou pokus – omyl. Co se dalo načíst, to jsem si přečetla, ale řídím se především intuicí a zkušeností. Hlavní, čeho by se měl učitel držet, je nenálepkovat, nehodnotit dítě, ale míru dosažení kýženého výsledku. Hlavním cílem slovního hodnocení je motivovat do další práce, takže učitel samozřejmě nemůže napsat „jsi nepořádný lajdák, nic neumíš“, ale ideální není ani „jsi šikovná holčička“. Učitel by vůbec neměl do hodnocení promítat svůj pocit z toho, jaké dítě je. Žák a učitel by se během školní docházky měli dívat stejným směrem: v centru pozornosti je poznání, dovednost. A ve chvíli, kdy začnu dítě hodnotit příliš osobně, už se nedíváme stejným směrem, ale díváme se na sebe navzájem, hodnotím vlastně náš vztah.
Co když některé dítě pokulhává skoro ve všech oblastech?
Vždycky se dá najít něco pozitivního. I když jsem ve speciální škole měla ve třídě opravdu nepříjemného a agresivního chlapce, chodila jsem domů s modřinami, tak i ten měl něco do sebe. Živý kluk, typ „zlobila“, třeba může mít skvělý smysl pro humor. Každé dítě by mělo ve vysvědčení najít něco, z čeho se zaraduje.
Jak přesně tedy vypadá vaše vysvědčení?
Má čtyři části. První odstavec píšu o „pracovních návycích“. V montessori systému děti už od první třídy pracují samostatně podle týdenního plánu, a tak hodnotím, jak si umí rozložit práci, nakolik je samostatné, jak umí spolupracovat, jestli dává pozor, když si něco vysvětlujeme. Druhý odstavec je nejserióznější, tam popisuju, jak žák zvládá látku jednotlivých předmětů. V téhle části nemá smysl zakrývat problémy, mazat med kolem huby, je potřeba co nejpřesněji popsat, jak si dítě stojí. Třetí část se týká výchov – tam bývá příležitost pozitivně ohodnotit dítě, kterému učení tolik nejde. Skoro všechny děti rády zpívají nebo kreslí a i kdyby na to neměly talent, dá se ocenit, že pracují s nadšením nebo dokončují výtvory. Čtvrtý odstavec je nejosobnější: tam píšu, čeho si na dětech vážím a taky čím jsou důležité pro třídu – aby ji vnímaly jako společenství, kde mají své místo. Mám také příležitost jim poděkovat za pomoc. Jsme věkově smíšená třída, takže třeťákům třeba poděkuju za to, že ochotně čtou s prvňáky.
Slovní hodnocení vám dává hodně práce. Psala byste radši známky?
Určitě ne. Když má dítě samé jedničky, víte, že jste za vodou. Ale jak se začnou objevovat dvojky nebo trojky, co to rodičům řekne? Znamená trojka z češtiny, že dítě neumí číst, psát, mluvit, nebo neumí abecedu? Známka nese jen velmi plytkou informaci. Užitek slovního hodnocení plně vyváží ten čas, který jsem tím strávila.
Znamená trojka z češtiny, že dítě neumí číst, psát, mluvit, nebo neumí abecedu? Známka nese jen velmi plytkou informaci.
Jak vnímají slovní hodnocení děti?
Předáváme si ve třídě vysvědčení ve slavnostní atmosféře, každému se tleská. Ale jak dojdu podle abecedy třeba k písmenu S, už je potlesk slabý, protože už jsou všichni ponořeni do čtení. U běžného vysvědčení se známkami jsem takovou fascinaci nikdy nezažila. Děti chápou, že je to důležitá informace. I prvňáci udělají všechno pro to, aby si ty dvě stránky přečetli.
Daniela Šejnohová vystudovala pedagogiku na Filosofické fakultě a učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě Karlovy Univerzity. Učí šestnáct let, momentálně je učitelkou prvního trojročí (děti od 1. do 3.třídy) v montessori třídě Základní školy Na dlouhém lánu v Praze 6.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.