Do deseti let by se na děti nemělo chodit s katastrofami, ale zamlčovat důležitá témata taky není dobré, říká oceněná lektorka

Kde se vzal nápad otevírat s dětmi velká témata pomocí knížky o plyšovém koníkovi?

Už dříve jsme pracovali se základními školami na tématu globálního vzdělávání. Zaznívaly k nám informace, že učitelé se globálním tématům vyhýbají, protože jsou často kontroverzní a oni neví, jak o nich s dětmi mluvit, a nemají k tomu dost materiálů. Hledali jsme cestu, jak tato témata uchopit tak, aby byla přitažlivá jak pro učitele, tak pro děti. A v tom jsme narazili na irskou knížku Farídova jízda rikšou, kde se na příběhu bangladéšského chlapce ukazuje propojenost dnešního globálního světa. Ta knížka byla navíc krásně ilustrovaná a já jsem si říkala, že by bylo skvělé, kdybychom mohli vytvořit něco podobného. Na jednom semináři jsem se náhodně setkala s oceňovanou autorkou Ester Starou a líbily se mi její knížky a tak jsem se jí zeptala, jestli by nechtěla napsat příběh, který bude obsahovat velká témata, ale nebude moralizující nebo příliš instruktivní. Ester na to kývla a tak vzniklo Největší přání.

Jaká témata v knížce jsou?

Podmínky výroby, s tím spojené časté porušování lidských práv nebo pracovních podmínek, konzum, téma námořní dopravy a s ní spojené zátěže životního prostředí, práce s rozmanitostí – ten koník, který je hlavní postavou, je trochu jiný než ostatní koníci, protože mu špatně přišili cedulku. Je tam téma migrace a pak běžná lidská témata jako přátelství, vztahy. Všechny postavy mají společné to, že mají nějaké přání: koník si přeje někomu patřit, mít někoho blízkého. To jsou témata, která děti zažívají i mezi sebou, ve třídě.

Splní se koníkovi jeho přání?

Koník to nemá od začátku lehké – nejdřív je mu smutno, že nezapadá mezi ostatní koníky. Od švadlenky, která ho šije, poslouchá povídání o její sestřičce, která má také svého koníka a má ho strašně ráda. To mu otevře představu, že by taky mohl mít někoho, kdo by ho měl tak rád. Těší se na další den, až se dozví od švadlenky víc, ale to už se ocitá na cestě nákladní lodí, kde cestuje se spoustou dalších věcí, které se dováží z Číny do Evropy. Pak se dostane do hračkářství a diví se, kolik je kolem něj hraček – že jich je určitě víc, než kolik je dětí na celém světě. Nakonec skončí v rukou holčičky Rahímy, která ho koupí jako dárek pro chlapečka, který slaví narozeniny. Jenže ten z něj radost úplně nemá, protože jeho přání je zas úplně jiné – přál by si narozeniny slavit se svým tátou, který tam v tu chvíli není. Koníka vyhodí a z koše ho vyloví až uklízečka, která ho dá jako dárek své dceři. Ta si ho zamiluje a dá mu jméno Opálek - takže koníkovo největší přání je splněno. Ale neprozrazujte to dětem.

Pro jak velké děti je knížka určena a jak s ní učitelé pracují?

Mysleli jsme zhruba na děti od devíti do jedenácti let, to znamená třetí až pátá třída. V těchto ročnících ještě mívají třídy jednoho učitele na všechny předměty. Od učitelů jsme slýchali: nemáme čas dělat nějaké extra hodiny, musíme probrat to, co je v osnovách. A tak jsme připravili lekce tak, aby pasovaly do jednotlivých předmětů: v matematice mohou děti počítat, jaké jsou náklady na život čínské švadlenky, která koníka šije, kolik si za svou práci vydělá a za jakou cenu se potom koník prodává u nás. Je tam i hodně příležitostí pro vlastivědu nebo zeměpis, protože velkou část knížky tvoří cesta z Asie do Evropy. Ta nákladní loď je obrovská a její rozměry pomáhají představivosti dětí o rozměrech a vzdálenostech. Mohou si s učitelem - nebo i s rodičem - povídat o tom, jaké všechny věci jely na lodi s poníkem, proč se k nám dovážejí, a jaké si plodiny si dokážeme sami vypěstovat. Záleží na každém učiteli, které téma si vybere k větší diskusi a jak hluboko se do ní s žáky ponoří. Našly se i paní učitelky, které si na knížce postavily projektový týden nebo projektový měsíc.

Jaké máte ze škol ohlasy?

Učitelé, když vidí obrázkovou knížku, tak jim zasvítí oči. Je to vlídné i pro ně. Nepřichází katastrofická informace o tom, že se planeta řítí do záhuby a oni neví, jak o tom s dětmi mluvit. O dětech většinou říkají, že je příběh vtáhl a těšily se na pokračování. Na začátku metodiky je komiks – každá z těch věcí, které leží na lodi na hromadě, má u sebe bublinu a děti mají dopsat, co si asi říkají. Děti se s tím nepářou – naházejí jim tam hlášky jako „smrdíš, já tady vedle tebe nechci bejt“, z čehož je vidět, že se do příběhu dostanou velice rychle. O to nám šlo.

Učitelé říkají, že jim dělá radost, že se děti zamýšlí do hloubky a že se jim vyvíjí názor. Měli jsme třeba školu, která je v česko-polském pohraničí a chodí tam české i polské děti. Když pracovali s tématem jinakosti a rozmanitosti, samy děti to hned vztahovaly na svou školu, na to, že i oni jsou každý jiný a musí spolu fungovat. Učitelé zmiňovali, že mají pocit, že to posiluje schopnost dětí respektovat se navzájem. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, neděláme si naděje, že jedna knížka hned všechno změní.

Obavy z těchto témat mohou mít i rodiče – jak by tedy měli s dětmi o takových věcech mluvit?

Teorie říká: do deseti let nechodit na děti s katastrofami. Zároveň není cesta dělat, že to téma neexistuje. Ve chvíli, kdy vrcholila migrační krize, tak i učitelé ze zapadlé vesnice na česko-polském pohraničí přišli a říkali: my se bojíme učit o tématu migrace, ale děti přicházejí s tím, že už asi na ulici potkali toho migranta a že mají strach. Děti se ty informace z médií stejně dozvídají, nejde je před nimi uchránit, takže když s nimi o tom nikdo nebude mluvit, budou zbytečně vystrašené.

Veronika Endrštová vystudovala sociální a kulturní ekologii a pracuje jako metodička, lektorka a koordinátorka v programu Varianty společnosti Člověk v tísni.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.