Doba bez barevné televize a zahraniční muziky. Události kolem sametové revoluce může dětem ve škole přiblížit čtenářská lekce

Škola ve středočeských Hovorčovicích má pro taková společenská témata prostor už na prvním stupni během takzvaných čtenářských lekcí, v nichž se zaměřují na oborové čtenářství. Během nich učí děti chápat fakta ve vybraných textech, hledat v nich souvislosti, rozumět novým pojmům, odborným či cizím slovům, vedou je ke kritickému myšlení, což jim může usnadnit budoucí práci s náročnějšími texty v učebnicích druhého stupně, na středních školách a podobně. Ale hlavně může být způsobem, jak mohou skrze texty objevovat svět minulosti, přítomnosti a rozumět i tomu, co budou jednou žít. 

Ty hodiny jsou skvělé! A já vás do jedné takové čtenářské lekce vezmu v následující reportáži: do 5.B, k paní učitelce Báře Kosinové, která se právě skrze svou snahu o podporu čtenářství jako takového dostala v roce 2021 i mezi finalisty ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Připraveni podívat se do hodiny? 

Téma, které si zaslouží dlouhodobou pozornost

Čtenářská lekce v 5.B je jednou ze tří „čtenářsko-pisatelských lekcí“, které se tu každý týden odehrávají. Ve čtenářských dílnách děti brouzdají světem beletrie, ve čtenářských lekcích odbornými texty a v pisatelství prakticky uplatňují to, co o textech nasály ve čtenářských hodinách a gramatice. 

Čtenářská lekce je z pohledu mě jako rodiče výjimečná od samého začátku. Kromě Báry Kosinové je tu na 20 dětí asistentka pedagoga Veronika Poloučková a také Lucie Dayef, třídní učitelka 4.B coby párový pedagog. Každé dítě bude díky tomu mít individuální pozornost, až se začne pracovat s textem. Ten není dlouhý. Nějakých 20 řádek vztahujících se k 17. listopadu. Děti předem věděly, že se tématu budou věnovat a měly za úkol mluvit s prarodiči o tom, jak se žilo za komunismu. Ve čtenářských dílnách si předčítaly z beletristické knížky Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté, postupně se na téma 17. listopadu ladily. Teď už mají před sebou odborný text, který se k němu váže, a začíná se číst. 

Ale je tam toho tolik, čemu nerozumí! Bára Kosinová vypisuje na tabuli slova, která bude potřeba vysvětlit – pro porozumění textu samotnému i době, ke které se vztahuje. Máme tu třeba slovo MORÁLKA. „Kdo by mi řekl, co to přesně je?“ vysílá od tabule otázku a děti se vůbec nebojí reagovat. „Někdy se říká, že dělníci na stavbě neměli dobrou morálku,“ říká Kryštof. A i když je to mimo kontext, v jakém byla morálka použitá v textu o 17. listopadu, jede se dál. Cíleně. 

„Ještě nějaký jiný význam?“ posouvá Bára Kosinová myšlení žáků k dalším možnostem. „Co sportovní morálka? Nebo co třeba vaše morálka včera na chodbě? Kdybyste udrželi dobrou morálku, mohli jste o velké přestávce ven, že ano?“ umí najít cestu, aby dětem i náročné slovo přiblížila tak, že okamžitě chápou jeden z dalších významů. A nakonec dojde i na vysvětlení kontextu morálky a 17. listopadu. 

Doba dobra, nebo zla?

Slova jako morálka, důstojnost, bezpráví, svoboda, korupce, ctnost, útisk… pak žáci dostávají na papírcích. Nejprve je dělí podle toho, co mají jednotlivá slova společného. „Podle jakého klíče jste slova rozdělili?“ A Matěj říká, že vymysleli tři kategorie: pocity, schopnosti a to, co je v nás jako vlastnosti. „Jiné rozdělení?“ ptá se Bára Kosinová. A Vivi přichází s rozdělením na slova, která se vztahují k dění před revolucí a po ní. „Labi? Další nápad?“ Pořád ještě jedou další možnosti a kritéria, jak slova vydělovat. A Labi volí dělení na ta s pozitivním a negativním nábojem. 

A u toho zůstaneme. Ve skupinkách po třech až čtyřech, ve kterých jsou děti od začátku lekce, rozdělují slova právě na kladná a záporná. Podkladem jim je okopírovaný list z knížky Petra Síse, Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, kde jako by byly vydělané dvě země: země dobra a země zla. Roztřídit do nich slova je pro děti jednoduché. Všechny tři pedagožky prochází mezi lavicemi a pořád nabízí možnost ptát se a nechat si cokoliv dovysvětlit. 

Obrázek doby střípek po střípku

Na řadě jsou fotky z té doby. Demonstrace na Václavském náměstí, zatýkání, známé obrázky, na kterých státní bezpečnost stojí s obušky v ruce proti studentům. „Vezměte si slova, která jste rozdělili, a přiřaďte je podle toho, co z nich cítíte, k fotkám,“ zní třídou pokyn k práci. A mně se skládá hezký obrázek učení. Těžká slova napsaná v textu, těžká slova samostatně vysvětlená, těžká slova přiřazená k vizuálnímu materiálu. Je to krásný příklad dalšího vjemu, který pomůže význam slov uložit hlouběji. A je to třeba, protože ne všechny děti si vůbec umí připustit, že se mimo válečné konflikty, jež znají z filmů, mohlo u nás dít něco takového, kdy na civilisty nastoupila armáda. 

Po třídě se totiž kromě jiného nesou slova o světové válce, tu některým obrázky připomínají. Je evidentní, že na pochopení událostí 17. listopadu by učebnice stačit nemohla. Určitě ne u dětí, které přicházejí z rodin, kde se základy všeobecného vzdělání čekají pouze na straně školy, jak mi později připomíná Bára Kosinová, když vypráví o tom, jak musí čtenářské lekce připravovat s ohledem na různý informační základ dětí. Někde se doma mluví o společenských souvislostech, jinde ne. Někde se mluví o tom, co bylo třeba před sametovou revolucí, kladně, protože hlavně starší generace vnímají dodnes komunismus jako dobu, kdy bylo fajn. A jinde se komunismus a útlak jednoznačně odsuzuje. A Bára Kosinová i její kolegyně musí počítat se vším. 

Lucie Dayef obchází třídu a probírá s dětmi, jaké přiřadily slova k obrázkům. Matěj dal k fotce, na níž policie někoho bije, slova jako strach, bezpráví, útisk. A musí vysvětlit proč. „Ten, kdo je bitý, musí mít strach. Bezpráví, protože nemohli nic dělat. Útisk, protože jich tam je na jednoho hodně.“ A i když pak přichází někdy ne úplně pochopitelné úvahy, žádná z učitelek názory dětí neodsuzuje. 

„Myslíš, že bys nám svůj názor mohl vysvětlit víc?“ povzbuzují naopak k tomu, aby děti své mínění obhájily, pokud jsou o něm přesvědčené i tehdy, když vy byste rovnou řekli „to není pravda?!“ – ale co když vám vysvětlení pohledu dítěte ukáže, že je? Protože když se ocitne slovo „útisk“ na straně útočících policajtů, jeden z kluků si je jistý, že také zažívali útisk, protože jako vojáci museli poslouchat velitele. A vy si říkáte: „No jo, ty jo…“

Kousek dramatu pro autentičnost

Když diskuse utichá, přichází na řadu video. Edukační video ČT EDU, na kterém děti znovu vnímají slova točící se kolem svobody, útisku, korupce, cenzury, studentských demonstrací, cinkání klíči… A pak je čas posunout pochopení doby ještě o kus dál. Rozdávají se krátké věty „vystřižené“ z knížky Petra Síse. Třeba věta „všichni byli vyslýcháni“. 

Desetiletá Terka se ptá, jak vypadalo vyslýchání, a Bára Kosinová okamžitě přechází až do divadelního ztvárnění. Naklání se k Terce, která sedí se svou skupinkou na koberci před tabulí, a dramaticky začíná: „Kde byla tvoje máma včera? A proč tam šla? A s kým?“ A vkládá se Lucie Dayef a pokračuje ve stejně prudké kadenci otázek: „Co měla v plánu? A proč tam s ní nebyl tvůj táta? Odpověz?!“ Obě učitelky vytvoří tak autentickou atmosféru výslechu, že Terce chvíli trvá, než jí dojde, že odpovídat nemusí. Že je to „jako“. Děti musí podle mě v tu chvíli zažít jeden z nejsilnějších AHA momentů celé dvouhodinovky. Takhle ohrožení byli před sametovou revolucí všichni? Tohle bylo normální?

Co bylo a už naštěstí není…

Ve skupinkách se mluví o dalších věcech, které dnes vypadají absurdně, ale „tehdy“ byly normální. „Co ségra, Olí, poslouchá hodně muziky? Zahraniční? No vidíš, ale to se nesmělo. Bylo dané i to, co si smíš pustit za rádio. Jen české. Jen cenzurované. A co televize? Díváš se rád?“ Oliver zase přikyvuje. Já to nevydržím a přidávám, že televize byly jen černobílé. Jsem tak vtažená do hodiny, že bych si přála najednou splnit si svůj dětský sen a učit spolu s Bárou Kosinovou. Umí nadchnout, vysvětlovat, dětem skvěle rozumí, a mít takovou učitelku na základce, asi dneska fakt spíš učím, než píšu!

Mluví se dál o tom, že se na jednu televizi čekalo i tři čtvrtě roku. Že se nesmělo nikam jezdit. A je vidět, že děti nechápou, jak něco takového mohlo být vůbec k žití. „A co dneska čtete?“ ptá se Bára. A děti jasně říkají, že to, co chtějí. A slyší, že „tehdy“ se cenzura týkala i knížek a za šíření těch zakázaných se klidně končilo ve vězení. A u výslechů. Za knížky? Za muziku? I porovnávání života před a po revoluci je tak důkladné, že si myslím, že tohle děti nikdy nezapomenou. „Ale zapomenou. Nikdy nevíme, do jaké hloubky informace padne, ale o to důležitější je nechávat je zažít fakta různými způsoby,“ mírní později moje nadšení Bára Kosinová. 

Každý detail, který dovolí pochopit tu dobu, se počítá

I když děti o tom, co bylo před revolucí, mluvily doma s rodiči i prarodiči, je na řadě čtení z knížky Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté, v němž hrdina pod přezdívkou Mauglí vypráví, jak mu jeho táta líčil dobu, kdy byl na demonstraci. „Olivere, kolik je ségře? 23? Tak takhle byli tehdy zhruba staří nebo spíš mladí ti studenti, kteří v Praze na Letné a Václavském náměstí demonstrovali,“ hledá Bára zase cestu, jak dětem přiblížit víc, co se tehdy odehrávalo a díky komu. 

Když je dočtená i poslední řádka vyprávění kluka Mauglího, rozdávají učitelky každému dítěti papír s úryvkem imaginárního deníku imaginárního studenta, který se zúčastnil sametové revoluce. A úkolem je dopsat, podle toho, co celou dvouhodinovku doslova zažívaly na vlastní kůži, důvody vzniku revoluce – formou pokračování onoho imaginárního deníku. 

Rozdíly v tom, kolik toho děti pochopily, jsem – pohlcená vlastním nadšením – moc nečekala, ale byly. Podle Báry Kosinové to bylo logické, protože s některými dětmi doma rodiče prostě mluví méně (pro ně byly informace o sametové revoluci nové), s jinými více. Ale ve výsledku jsem viděla dvouhodinovku, ve které děti věnovaly všemu plnou pozornost a také dostaly plnou pozornost a možnost rozšířit si obzory mnohem lepším, intenzivnějším způsobem, než kdyby jen seděly nad učebnicí a přečetly si kapitolu. Bavilo mě to. Bavilo mě vidět, že to baví děti. A nic víc bych si vlastně od školy ani netroufala přát…

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.