Domácí škola v montessori stylu: péct, počítat, prezentovat a přitom pěstovat komunitu

„Když jsme dostali zprávu, že se budou zavírat školy, řekli jsme si s ostatními učiteli, že se z toho hlavně nechceme zbláznit,“ vysvětluje Mirka Kellovská, vedoucí Montessori programu ZŠ Na Beránku v Praze 4. „Od začátku nám bylo jasné, že si chceme především zachovat naši komunitu, aby nám společně bylo dobře, a také je pro nás důležité, abychom ulehčili situaci rodičům.“

Základem je pestrá nabídka: něco musíš, něco můžeš, učitelé pomůžou

V montessori školách jsou děti obvykle rozděleny do takzvaných trojročí, kdy se společně učí děti ze tří ročníků. Prakticky se tu také nevyužívají učebnice a místo toho se pracuje se speciálními pomůckami, které často vytvářejí učitelé. Ty dětem umožňují, aby se učily samostatně a mohly si svou práci hned zkontrolovat. Děti tak můžou postupovat kupředu podle svých možností a nezávisle na tom, jak pokročilé je jejich okolí a čemu se zrovna věnují ostatní. Jak se ale dá tento individualizovaný způsob učení přenést ze školy domů a promítnout ho do zadávání práce dětem?

„Rozhodně jsme nepřešli na výrobu nějakých pracovních listů,“ říká Kellovská. „Spoustu pomůcek vyrábíme, fotíme, skenujeme a obrázky posíláme dětem, aby s nimi mohly pracovat i doma. A jinak vytváříme pro každé trojročí společně co nejpestřejší nabídku, aby si každý mohl vybrat.“

Každá třída tak v pátek dostává týdenní plán. V něm se dozvědí, co by udělat měli – tedy počítat, číst, věnovat se poslechům v angličtině, nebo si třeba projít témata dopravní výchovy a vytvářet časové osy. Vedle toho se ale mohou inspirovat i v tom, co udělat mohou, a třeba by je to samotné nenapadlo. Tak se například rozjela celoškolní akce Peče celé Monte, kdy děti doma pečou bábovky, buchty, sušenky nebo třeba housky a rohlíky a fotky pak sdílejí s ostatními, nebo pokusy s hlínou a měřením jejího pH. Teď se zase rodiny domlouvají, kdo a kdy bude chodit opečovávat školní zahradu.

Pedagogové jsou přitom dětem k dispozici. Občas se konají společné lekce přes Google Meet nebo Zoom, kdy učitelé vysvětlují třeba novou látku v matematice nebo se společně věnují větnému rozboru, případně jsou k dosažení přes WhatsApp či mobil, aby mohli pomáhat žákům, kteří si s něčím nevědí rady. První dva až tři týdny se učitelé spíš osmělovali, teď už jsou schopní online výuky v podstatě všichni a troufají si i na třídnické hodiny, aby zjistili, jak se dětem a jejich rodinám daří a jak se cítí. Podařilo se tak znovu nastartovat motivaci, která po týdnech v „offline režimu“ u dětí začínala opadat. „Navíc každý pátek posíláme i dotazník pro rodiče a děti, a to zejména v prvním trojročí, kdy ještě rodiče musejí pomáhat víc. Chceme vědět, co se daří, co se nedaří, s čím měli eventuálně v týdnu problémy a v čem by naopak mohli i přidat. Je pro nás velmi podstatné, abychom na rodiny nenakládali příliš,“ zdůrazňuje Mirka Kellovská.

Rodinám pomáhá dobré plánování

A jak to zvládají rodiče a jejich děti? Anna má ve druhém trojročí dceru Ladu, která má potíže s udržením pozornosti. Anna oceňuje, že děti mají v sekci povinně volitelných a volitelných úkolů možnost zvolit si, co je jim blízké. „Lada tak má možnost tvořit, malovat, zpívat nebo cvičit, což jí jako aktivní sportovkyni jinak chybí, a trochu si tím naředit to penzum povinných úkolů, které jsou pro ni někdy náročné,“ popisuje Anna. Rodině se osvědčilo, když si Lada na velkou čtvrtku rozplánovala úkoly a aktivity na každý den. Vidí tak, co ještě musí splnit a do kdy, což přispívá k její větší samostatnosti a zodpovědnosti.

„Čas strávený doma je pro nás krásný, ale velmi náročný,“ říká Jola, která má ve škole Na Beránku dvě děti. To druhostupňové už „jede“ samo a jen občas se přijde poradit, tomu prvostupňovému je ještě třeba stát víc za zády. „Jako většina rodičů dnes jsem učitelkou, svačinářkou, kuchařkou, trenérkou, odpoledne na vycházce družinářkou a večer k tomu mám vlastní práci,“ krčí Jola rameny. Stejně jako Anna oceňuje možnost si práci rozvrhnout, a také pestrost práce. Už se ale – stejně jako její děti – těší, až se přestanou boxovat o jeden počítač a život se aspoň zčásti vrátí do starých kolejí.

Děti s poruchami a deváťáci dostávají speciální péči

Zvláštní péči teď Na Beránku dostávají děti s poruchami učení. „Vzhledem k tomu, že z 250 dětí v Montessori programu má nějakou poruchu pětina, máme k dispozici poměrně dost asistentů pedagoga, které jsme v tuto chvíli zapojili do práce,“ vysvětluje Kellovská. Asistenti si „rozebrali“ jednotlivé děti, u kterých se dalo očekávat, že budou potřebovat větší podporu, a po dohodě s učitelem a rodiči se jim v týdnu věnují tak, jak je třeba – přes telefon nebo online.

Stejně tak mají speciální režim i deváťáci. Ty nemile překvapilo opatření, podle něhož by měli mít jen jeden termín přijímacích zkoušek, a navíc ani netuší, kdy se zkoušky budou vlastně konat. „S učiteli jsme se rozhodli, že musíme kromě znalostí zapracovat i na jejich strachu z neznámého. Proto jim každý týden učitelé vytvářejí testy velmi podobné těm, s jakými se pak setkají v reálu. Pokud chtějí, mohou si na vypracování testu dát i vymezený čas, aby co nejvíc nasimulovali podmínky přijímaček. A pak online společně test procházejí a probírají případné nejasnosti. Víc pro ně teď asi udělat nemůžeme, ale snažíme se, aby byli maximálně v klidu a připravení,“ vysvětluje Mirka Kellovská.

Domácí škola, zdá se, Na Beránku funguje vcelku dobře. „Samozřejmě není všechno jen zalité sluncem. Pořád platí, že záleží na každém dítěti a jeho rodině, jak ke vzdělání v této době přistoupí. Montessori výuka je založená na zodpovědnosti každého žáka za jeho vlastní učení. Ti, kteří to flákají v běžných časech, to samozřejmě flákají i teď a my s tím kromě pravidelných zpětných vazeb a hodnocení nic moc nenaděláme,“ říká Kellovská. Pro všechny učitele, žáky a rodiče jde každopádně o velkou lekci. Jak podotýká Mirka Kellovská, někteří rodiče poprvé skutečně vidí, jak se jejich dítě staví ke školní práci: „Pro některé matky a otce je to silná korektivní zkušenost. Někteří rodiče jsou překvapení, jakého pracanta doma mají, další nám zase do dotazníků přiznávají, že mají velký problém dítě k nějaké činnosti dotlačit. Je to takový zajímavý vedlejší produkt této nečekané situace.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.