Dostat dětem do hlavy zlomky nebo vyjmenovaná slova? Jak je to naučit na hřišti nebo v parku

Když v polovině března vláda kvůli pandemii koronaviru zavřela školy, měla Justina Danišová v kalendáři celou řadu seminářů pro učitele. Najednou nebylo kde je uspořádat a vlastně ani pro koho, učitelé měli spoustu jiných starostí. „Zmapovali jsme, co je potřeba, a začali jsme upravovat metodiky,“ vypráví Justina. Brzy nato se na webu Učíme se venku objevila záložka Škola doma. A v ní spousta nápadů pro rodiče dětí zejména na prvním stupni základních škol, kteří najednou museli doma dětem pomoci zvládnout, co by se jinak naučily ve škole. Pro ty, kdo se do problematiky chtěli ponořit o něco hlouběji, uspořádali zdarma měsíční online seminář. Dostali 2200 přihlášek.

Na první pohled by se zdálo, že uzavření škol pro vás znamenalo velkou příležitost, jak dostat vaše nápady do světa. Bylo to tak? Do čeho jste se pustili, když se školy zavřely?

Začali jsme připravovat padesát jarních aktivit. Nešlo jen o nové nápady, museli jsme u nich ale rychle upravit metodiky připravené pro celé třídy tak, aby se aktivita dala uskutečnit s dětmi, které máte doma. Zároveň rodič nepotřebuje celou metodiku na 45 minut, stačí mu třeba jen samotná hra. Vytahovali jsme úkoly, které by mohli učitelé zadat na dálku a děti je pak mohly samy splnit v parku nebo na zahradě.

Je rozdíl mezi tím, co rodiče a učitele na vašem webu zajímalo na jaře a co je zajímá teď?

Nedělali jsme si žádný průzkum, ale na jaře byla podle mě pro učitele velká výzva všechno, co bylo nějak spojené s technikou. Učitelé ji museli nejdřív ovládnout sami a pak to museli naučit děti a rodiče. To odčerpalo velkou část jejich kapacity. V té době naše materiály využívali spíš rodiče, což se postupně měnilo. Učitelé se začali u nás inspirovat, když zadávali úkoly. Máme například metodiku, kdy se z přírodnin vytváří lidské tělo. V době, kdy se nemělo chodit ven, to zadávali jako úkol s tím, že děti mají použít, co najdou v domácnosti. V září nastal velký posun, kterému hodně pomohlo krásné počasí. Učitelé mohli snadno posadit děti do trávy, na některých školách vytáhli ven staré lavice, a bylo to. Najednou tu byla poptávka po nápadech pro výuky fyziky, češtiny nebo jazyků na 2. stupni. Když teď došlo znovu k uzavření škol a děti i učitelé už zvládli techniku, vzniká tu nová potřeba ukázat rodičům i učitelům, že nemusí pořád sedět u počítače. Je samozřejmě důležité, aby mělo každé dítě notebook, ale zároveň je důležité, aby se děti neučily jen přes obrazovky, příležitostí je k tomu dost.

O která témata byl největší zájem?

O takové to běžné tvoření s dětmi. Například kolem Velikonoc se líbily hliněné kraslice. A pak to byly čeština a matematika, na které je na prvním stupni kladen velký důraz. Pro mnoho učitelů a rodičů je složité jim to učivo předat i za normálních okolností, dítě musí zvládnout spoustu věcí najednou. Když jim učení dokážete převést do hry a zeleného prostředí, tak je pro ně srozumitelnější.

Mají rodiče chuť se s dětmi venku učit i v době, kdy škola funguje? Nebo u vás hledají spíš tipy, jak děti venku zabavit?

Platí obojí. Když děťátko začne objevovat svět, část rodičů je spokojená s tím, že si dítě ryje klackem v zemi a hází kamínky do vody. Část jich má tendenci dítě někam posouvat. Čím je starší, tím je ta tendence silnější. Na webu Učíme se venku se snažíme nabízet aktivity pro tyto starší děti, které rozvíjejí, co se učí ve škole. Co by jinak poznaly jen ve 2D rozměru v učebnici, na to si najednou mohou sáhnout, objevovat to v reálném světě. Samozřejmě připomínáme, že všechny výpravy do přírody by neměly být pojaté jako vzdělávací. Dítě se po škole potřebuje nejdřív vyřádit, teprve pak začne zase zapínat šedou kůru mozkovou.

Jak dlouho rodičům vydrží nadšení pro takové společné vzdělávací výpravy?

Nemám to podložené nějakým výzkumem, jen ze své subjektivní zkušenosti odhaduji, že hluboký zájem vydrží do první nebo druhé třídy. Ono je to dáno i vývojem dítěte, rodič v tom věku začíná hrát jinou roli, a to je v pořádku. Přijde nám ale podstatné, aby rodina i se staršími dětmi uměla chodit společně ven. Třeba jednou týdně na výlet, jednou ročně na nějakou výpravu trochu do divočiny, aby děti vnímaly vztah rodičů k přírodě a krajině.

Různých nápadů, co s dětmi venku podniknout, je na webu Učíme se venku docela dost, řada z nich je od vás. Kde berete inspiraci?

Mám čtyři děti, z toho tři jsou domškoláci. Bydlíme mimo Prahu a čas strávený venku je pro nás hodně důležitý.

Takže metodiky, které nabízíte jako inspiraci rodičům a učitelům, trénujete na svých dětech?

Já na seminářích pro učitele často říkám, že pro mě je vymýšlení metodik tak trochu záchrana v tom směru, že naše děti moje nápady moc neoceňují. Mají své vlastní plány, čemu se chtějí venku věnovat, co budou zrovna zkoumat. O to větší je pro mě radost, že ty své můžu sdílet a vidím, že jsou pro někoho jiného užitečné.

Když už mluvíme o seminářích, vím, že jste brzy po uzavření škol vedle nápadů na webu nabídli také online seminář, který měl obrovský úspěch – přihlásilo se na něj 2200 lidí. Jak se vám povedlo přepnout se tak rychle do online módu ?

My jsme měli velké štěstí, protože jsme rok předtím získali grant od ministerstva životního prostředí na vývoj online kurzu. Poptávka po seminářích byla tak velká, že nebylo v naší moci ji uspokojit. Také se nám ozývali učitelé z malotřídek, kde se učitel nemůže jen tak sebrat a vyrazit na den na kurz. Online kurz Učíme se venku zní trochu zvláštně, ale v prosinci 2019 jsme ho ověřili a na jaře jsme ho otevřeli pro další účastníky zdarma. Všem do kurzu zůstal přístup a my vidíme, že na ty stránky pořád chodí, sledují videa, využívají je. A z toho máme velkou radost.

Kdo projevil největší zájem? Učitelé?

Nejen učitelé. Sešli se tam studenti vysokých škol, rodiče, lektoři, družinářky, ředitelé. Byl to měsíční kurz a pro nás to byla úžasná zkušenost. Během jednodenního semináře si můžete s účastníky řadu věcí vyzkoušet fyzicky, což je skvělé, ale když na to máte měsíc, můžete jít mnohem hlouběji, projít jejich motivaci k učení venku, máte prostor jim poradit, jak se mají na ven vybavit. Právě to vnímá řada z nich na úplném začátku jako překážku.

Vy to za překážku nepovažujete?

Zkušení učitelé říkají, že nic speciálního není potřeba a pokud něco potřeba je, dá se řada takových pomůcek venku s dětmi vyrobit. Není to bohužel jediná taková překážka, která je překážkou jen v našich hlavách. Stále jsou školy, kde vedení učení venku zakazuje, protože to považuje za rizikové. Velké téma například bylo, jestli se zelenina vypěstovaná na školních zahradách dá používat ve školní jídelně. Někde to zakazují, jinde na nástěnce hrdě hlásají, že se v jídelně používají bylinky, které vypěstovala školní družina. Můj kolega získal vyjádření hlavního hygienika, podle kterého se to, co děti na školní zahradě vypěstují při dodržení základních hygienických pravidel, dá ve školní jídelně použít. Máme to na webu, aby se učitelé měli o co opřít.

Proč má podle vás smysl sebrat třídu a jít se s ní učit do přírody?

Asi není třeba vysvětlovat, že to má zásadní přínos pro fyzickou kondici dětí i učitelů. Teď při distanční výuce mají pohybu ještě méně. Venku se děti mohou hýbat, při učení zapojují více smyslů, učí se jinak. Bylo například prokázáno, že učení venku zlepšuje vzdělávací výsledky.

Myslíte učení venku, nebo učení po návratu do školy?

Obojí.  Zároveň různé výzkumy ukázaly, že když děti stráví nějakou dobu venku a pak se vrátí do třídy, zlepší se v hodině jejich pozornost více, než když o přestávce koukají ven z okna. Není to ale úplně automatické. Učitel nemůže předpokládat, že děti zapadnou do trávy a začnou pozorovat a učit se okamžitě hned při první výpravě. Trvá to zhruba tři vyučovací hodiny, než se „vylétají“ a seznámí se s prostředím, teprve potom se budou soustředit na učení.

Mají z učení venku všechny děti stejný prospěch?

Různým dětem vyhovují různé učební styly. Venku se jim dá snáz než ve třídě nabídnout více variant pro učení. Někdo poslouchá učitele, někdo si jde to, o čem se učí, prohlédnout a osahat. Venku příroda funguje pro učitele jako asistent. Jsou tu také děti, které se potřebují hýbat, aby mohly kvalitně přemýšlet. Od učitelů víme, že se z dětí, které se ve třídě zdají problémové, venku často stávají tahouni skupinové práce. Jsou z nich najednou takoví řešiči krizových situací, kteří vědí, jak na to. Může to být poprvé, co zažijí úspěch a ocenění od spolužáků i od učitele, který už nevidí jen to, že dítě ruší při hodině. Jsou to opravdu silné příběhy. Není to jen naše zkušenost. Vím o americké škole, kde se hromadily děti, které měly velký počet vážných prohřešků a nechtěli je jinde v okolí. Když s nimi učitelé začali chodit ven, výrazně ubylo problémového chování a zároveň se zlepšila docházka. Děti začaly mít školu víc rády, což je další benefit – děti učení venku víc baví a vnímají ho jako více smysluplné.

Hodně se mluví o tom, že čeští učitelé udělali během pandemie obrovský krok ve využívání digitálních technologií. Mohla by mít stejný efekt na ochotu učit venku?

V září se ukázalo, že to jde. Učitelé vyrazili ven a byly na to pozitivní ohlasy, nebo alespoň těch negativních k nám tolik nedoputovalo. V tomhle vnímám současnou neradostnou situaci jako velkou příležitost, i když to nebylo úplně automatické. Když se v červnu část dětí vracela do škol, tak ministerstvo školství ve svém manuálu školám doporučovalo, aby ven nechodily. Museli jsme vyjednávat, aby aspoň ty děti, které mají v okolí les, kde nikoho nepotkají, nemusely být zavřené ve třídách. Bylo to náročné vyjednávání. Když ministerstvo vydalo nový manuál před začátkem školního roku, už v něm ale výuku venku doporučilo. Systém se pomalu mění, snažíme se měnit i vnímání společnosti, aby učitelé, kteří se rozhodnou učit venku, nenaráželi na překážky.

Jak moc od jara narostl váš web?

Moc. V některých momentech tam bylo až 50 tisíc lidí. Na sociálních sítích, kde jsme každý den sdíleli aktivity, měly některé příspěvky obrovský úspěch. Například Zlomky venku měly na facebooku dosah asi 160 tisíc uživatelů. To byla ohromná čísla.

Jaké máte plány do budoucna?

Veliké. Připravuji webovou stránku, kde bychom chtěli nabídnout co nejvíc příkladů, jak učit ve skutečném světě mimo monitor. Budeme připravovat učebnice pro matematiku a češtinu pro první stupeň, aby učitelé mohli se třídou vyrážet ven pravidelně. A od nového roku bychom se chtěli víc a víc vrhnout na druhý stupeň. To je náročnější už kvůli těm 45 minutám vyučovací hodiny, ale chceme, aby si učitelé měli z čeho vybírat, když se učit venku rozhodnou.

Justina Danišová vystudovala učitelský obor Biologie a geologie, místo nich ale učí na seminářích pro učitele i rodiče, píše knížky, připravuje metodiky pro učitele a tvoří aktivity pro weby ucimesevenku.cz, jdeteven.cz a také svobodnahra.cz. Má velký podíl na projektu Škola doma, který na webu ucimesevenku.cz na jaře nabídl rodičům a učitelům spoustu inspirace pro offline výuku na dálku. Web už v roce 2007 založilo vzdělávací centrum Tereza, centrum Chaloupky a školské zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka.  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.