Drhla vám o prázdninách komunikace s dětmi? Možná jste si přehazovali emoční cihly. Expert poradí, jak se tomu vyhnout

Co se v nás děje, když komunikujeme? Čeho si nejvíc všímáme? Samozřejmě, jakožto druh pyšný na svou racionalitu věříme, že největší roli v komunikačních situacích pro nás hrají fakta, která se v rozhovoru dozvídáme. To je ale omyl. Je dokázáno, že dávno před tím, než si uvědomíme, CO nám ten druhý říká, náš limbický systém už je dávno zasažen tím, JAK nám to říká – a jaké emoce to v nás vzbuzuje. Stejně jako my dospělí to prožívají i děti. Než si stihnou uvědomit, že po nich chceme, aby se urychleně oblékly, jejich mozek je dávno ochromen naším výhružným tónem. A tak jen stojí, koukají – a my se tím spíš vytočíme.

Plazí mozek amygdala je ve vztazích špatným rádcem

„Děti v rodičích vyvolávají velmi silné emoce. Samozřejmě lásku, něhu, ale také vztek, strach, nejistotu,“ říká Michal Dubec, vysokoškolský pedagog a lektor. Zažívat emoce je v pořádku, otázkou ale je, jak s nimi nakládáme. Michal Dubec tvrdí, že je často odžíváme nekontrolovaně: „Klasická situace, jakou všichni známe. Emičko, prosím tě, vezmi si bundičku, je tam zima, řeknu. Dcera odsekne: Nevezmu, je tam teplo! To mě samozřejmě naštve, protože už vidím, jak bude zase nemocná, jak nestihneme autobus atd. A tak spustím: Ty jsi louda, Emičko! Kvůli takové blbosti se zase tady budeme dohadovat? Proč mě nikdy neposlechneš? Když si představíme, že s dcerou máme oba na zádech pomyslné batůžky, tak já ty emoční cihly přehodím ze svého batůžku do jejího.“ Ve chvíli, kdy se konflikt vyhrotí, nacházíme se v situaci zvané amygdalický únos. Úplně se nám vypnou ty vývojvě nejmladší části mozku zodpovědné za přemýšlení a plánování, kontrolu přebírá náš „plazí mozek“ neboli amygdala a my v tu chvíli řekneme i věci, které tak vůbec nemyslíme, ale které se už nedají vzít zpět.

Výroky, které způsobují toto „přehození emočních cihliček“, nazýváme vztahovou agresí. Můžou to být výhrůžky („Počkej, tohle řeknu tátovi, ten tě srovná!“), hodnocení („Emičko, ty jsi louda!“), věštění („Zase budeš nemocná!“) nebo otázky bez správné odpovědi („Tobě tohle chování přijde normální?“). Pokud je používáme vůči druhým lidem, ohrožujeme tím jejich primární sociální potřeby, jako je status, jistota, autonomie nebo spravedlnost. „Vztahové agrese nepřinášejí nic jiného než vztahové války. Ty ale nemají vítěze, jenom poražené,“ vysvětluje Michal Dubec. „Přehazujeme si navzájem emoční cihličky z batůžku do batůžku a zhoršujeme si vztah. Čím víc cihliček si naložíme, tím je vztah horší. To ale přece jako rodiče nechceme dopustit!“

Poslouchej, co mi ten Pažout zase vyvedl!

Nekontrolované odžívání emocí je podle Michala Dubce jen jeden ze způsobů, jak se s pocity vypořádáváme. Někteří lidé místo toho, aby vybuchli nebo druhého jízlivě ztrapňovali, volí nevědomě techniku náhradního odreagování. „Tohle dobře znají učitelé, kteří po vyčerpávající hodině ve třídě se zvýšeným výskytem zlobivých žáků dojdou do sborovny a hned zamíří za kolegyní: víš, co mi dnes zase ten Pažout ze 7.A vyvedl? To je satanáš! A kolegyně odvětí – no jasně, já ho dneska taky učila, byla to hrůza jako vždycky,“ vysvětluje Michal Dubec.

Náhradní odreagování je, když společně s kolegy nadáváme na šéfa nebo po výstupu s dítětem voláme kamarádce, abychom si postěžovali a tím se uklidnili. Někteří lidé si po emočně vypjaté situaci jdou zaběhat nebo koupit něco na sebe, další si dají kus dortu nebo panáka. „Na náhradním odreagování není v zásadě nic špatného. Bohužel ale řeší jen následky, a nikoliv zdroj problému,“ říká Michal Dubec. „Když si vyčerpaná maminka sedne s kamarádkou na kafe a povídají si o tom, co jim s dětmi ve vypjatých situacích funguje, může to být velmi produktivní. Pokud ale jen nadávají, k žádnému zlepšení to nevede.“

Je libo žaludeční vředy nebo vysoký tlak? Potlačené emoce to zařídí

Naproti tomu vyloženě destruktivní je potlačování emocí. „Lucinko, vezmi si ty botičky, babička už se na tebe těší,“ říkáme dítěti medovým hláskem, i když pod povrchem to v nás vře a nejraději bychom tu Lucinku, co dnes ne a ne poslechnout, holýma rukama roztrhli. Počítáme si v duchu do desíti, zhluboka a pomalu dýcháme, snažíme se udržet nervy na uzdě. „Svým způsobem je potlačování emocí lepší než jejich nekontrolované odžívání. Nevyhrotíme konflikt, neponižujeme, nepokazíme si vztah s druhým člověkem,“ říká Michal Dubec. „Háček to má jediný: potlačené emoce mají tendenci se v těle usazovat. Někomu v kardiovaskulárním systému, jinému v gastrointestinálním. Ani vysoký tlak, ani žaludeční vředy ovšem nejsou nic, o co by člověk stál.“

Jak bychom tedy měli se svými emocemi ve vztazích a komunikačních situacích zacházet, abychom nepoškozovali sebe ani svoje vztahy s druhými? „Je dobré se naučit se svými emocemi vědomě pracovat. Připustit si, že je prožíváme, pojmenovat si je – a naučit se reagovat tak, abychom se do vypjatých situací pokud možno nedostávali. Není to jednoduché, ale každý z nás se v komunikaci může zlepšit,“ říká Michal Dubec.

Jak? Dozvíte se v pokračování článku ZDE.

Michal Dubec učil 8 let na základní škole, poté na gymnáziu a na vysoké škole. V současné době učí budoucí učitele v programu Učitel naživo. Specializuje se na vedení lidí (žáků, studentů a dospělých) k sebeřízení a k odpovědnosti za chování, práci se skupinovou dynamikou školních tříd a pracovních kolektivů, řešení konfliktů a práci s emocemi. Vytváří programy pro rozvoj lektorů neziskových organizací (LATA, CEGV Cassiopeia, TANDEM, Odyssea). Lektorsky spolupracuje s celorepublikovými centry pro vzdělávání učitelů (NIDV, KVIC). Píše skripta a pravidelně přispívá do periodik zabývajících se pedagogikou a andragogikou. Vytvořil online kurz, který je zdarma přístupný na www.seduo.cz.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.