Rozzářené dětské oči pod vánočním stromkem. Dárky doma. Od babiček a dědečků. Od tetiček a strejdů. Od kamarádů. Výsledek? I když se rodiče snaží držet s nákupy při zemi a pro podobný postoj se snaží získat i širší příbuzenstvo, není výjimkou, že se doma po Vánocích nachází haldy věcí. Jde to dělat jinak? A jaké hračky jsou vhodné pro rozvoj hry a dětské fantazie?
Před šesti lety vydala skupina vědců studii, ve které popisuje výsledky experimentu, při němž sledovala hru batolat. Ukázalo se, že když měly děti k dispozici čtyři hračky, hrály si s nimi déle, soustředěněji a kreativněji, než když měly k dispozici hraček šestnáct. Studie doporučuje snižovat počet věcí, které mají děti k dispozici ve školkách nebo doma. Možná to zní zvláštně, ale jejich cílem je podporovat zdravou hru a dětský vývoj.
O tom, že méně hraček nebo pomůcek může vést ke kvalitnějšímu hraní, už slyšel asi každý, kdo se někdy zabýval montessori přístupem. Nejinak tomu bylo i u Kateřiny Trávníčkové, zakladatelky školičky Šídlo a influencerky, která na svém instagramovém profilu sdílí střípky z výchovy svých dvou synů. Současná frekventantka terapeutického výcviku začínala s minimem miminkovských hraček a časem se dopracovala k něčemu, co dnes popisuje jako hračkový minimalismus. V jednom z videí popisuje, že dětem ke hraní stačí jen několik druhů hraček – panenka, balón, stavebnice, auto a různé nádoby jako misky nebo krabice, které umožní vnést do hry více kreativity.
Minimalisticků přístup v hračkách pracuje nejen s tím, že mají děti k dispozici menší počet věcí, ale i s tím, že se dětem dopřává čas, v rámci kterého se mohou „pronudit“ ke kreativním nápadům.
Pravděpodobně většina rodičů zažila, jak se nějaká běžná věc z domácnosti nebo z přírody proměnila v dětské fantazii v něco zcela jiného: tuba krému na opruzeniny v princeznu, klacek v meč, dřevěná kostka v mobil a tak dál. Problém je, že když mají děti k dispozici spoustu hraček nebo když tu zmíněnou dřevěnou kostku nahradí plastový barevný mobil s tlačítky, jsou děti o cestu do fantazie ochuzeni. Proto odborníci už dlouhá léta nedoporučují hračky, s nimiž se dá hrát jen jedním způsobem. Nejde ale jen o představivost, svůj velký význam má i zahlcení.
Ví o tom své Simone Davies, zakladatelka Montessori školky a autorka knížek Montessori miminko a Montessori batole. V reportáži New York Times ukazuje, jak se zahlcený dětský pokojíček jedné americké rodiny může proměnit v oázu klidu, která zve k hraní, prohlížení knížek nebo tvoření. Simone Davies v domě rodiny, která má tři děti, snesla na jednu kupu všechno, co měly děti k dispozici. Bylo toho opravdu hodně. Jednu hračku po duhé brala do ruky, vyhodnocovala, kolik možností hry hračka umožňuje, a roztřídila je do skupin. K dispozici nechala jen jeden nebo dva kousky z každé kategorie. Kvanta knih zavřela do skříně a nechala jen pár kousků vystavených titulní stranou. Připravila stolek v dětské velikosti, kde byl k dispozici zásobník s papíry a pastelkami. Lego přesypala do menší plastové průhledné krabice a zbytek kostek uklidila. Výsledek? Vzdušný prostor, který na dětský mozek působí méně vjemy a nezpůsobuje tak zahlcení, během kterého dítě přebíhá mezi jednou hračkou k druhé a s ničím si pořádně nehraje.
Dětské roztržitost – obzvláště v batolecím věku – je přirozená. Montessori přístup pracuje s tím, že vhodným prostředím a materiály, které mají děti k dispozici, se soustředění přirozeně prodlužuje, protože dítě není díky příjemnému prostředí bombardováno podněty.
Kvalitní hračky? Jednoduché, open-ended a co nejméně realistické
Výrobci dětských hraček se snaží unaveným rodičům namluvit, že čím více hraček budou kupovat, tím více si děti budou hrát. Už víme, že to není pravda. Jaké hračky ale vybrat?
Evolučně se člověk vyvíjel především venku. Děti lidského druhu měly k dispozici materiály, které v přírodě najdeme dodnes. Kameny, šišky, klacky, listy, květy, sníh... Příroda navíc v rámci střídání ročních období „hračky“ přirozeně obměňovala. Kdybychom většinu dne s dětmi trávili venku, kupované hračky by v podstatě nebyly potřeba. S tím, jak se život lidí (a tím pádem i dětství dětí) čím dál více přesouvá dovnitř, jsme jako dospělí nucení hledat věci, se kterými si děti budou hrát doma. Odborníci se shodují na tom, že nejvhodnější hračky jsou velmi zjednodušeně ty, které svým designem a funkcí v podstatě napodobují to, s čím si hráli naši předci po staletí venku.
Desetiletá studie, která zkoumala kvalitu a různé typy dětské hry, identifikuje tři vlastnosti kvalitní hračky. Dle studie je to hračka, která je: zaprvé jednoduchá – dítě tak potřebuje zapoji svou představivost, aby si sní mohlo hrát.
Za druhé open-ended, tedy umožňuje hru „s otevřeným koncem”. Jde o takové hračky, se kterými si lze hrát různými způsoby, jdou mezi sebou kombinovat a děti si s nimi mohou hrát podle vlastní fantazie. Patří sem různé stavebnice, ať už dřevěné, nebo plastové, figurky nebo různé drobné předměty (loose parts).
Za třetí – hračka je nerealistická. Tedy co nejméně připomíná konkrétní věc, například opakem je zmíněný tlačítkový telefon. Nápady na hračky, které splňují tyto parametry, naleznete v boxu na konci textu.
Samozřejmě existují výjimky. Pravděpodobně má každá rodina doma nějakou variaci na křiklavě barevnou plastovou hračku, která dost možná vydává zvuky, a děti si s ní rády hrají. Jde ale spíše o tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Uklidit – a za čas jsou pro děti hračky jako nové
Jednou z cest, jak lze omezit množství hraček v dosahu dětí, je jejich roztřídění do kategorií a následné uskladnění větší části, s tím, že se hračky po čase obměňují. Rotace hraček je skvělým způsobem, jak zařizovat, že se hračky dětem neomrzí. I zde je ale potřeba přistupovat k objemu hraček s mírou. Na instagramu po zadání hesla „toy rotation” naleznete i domácnosti, které mají pro uložené hračky celé místnosti nebo sklady. To už nemá s minimalismem mnoho společného. Takovým malým bonusem hračkového minimalismu je i fakt, že úklid po celém dni hraní nezabere mnoho času.
V udržení počtu hraček na uzdě během Vánoc může pomoci i domluvení pravidel v širší rodině. Může jít například o pravidlo „jeden dárek na osobu u všech obdarovaných“ – u nás v rodině platí pro děti i dospělé s výjimkou knih. Otevřeně si o důvodech povídáme – bavíme se o tom, jak funguje náš mozek a zahlcení, v čem je nám příjemně, o snadnějším úklidu i o environmentálních dopadech. Děti to berou jako normu. Od nás i příbuzných dostanou jeden dárek a knihu. Když se to sejde, i tak toho není málo a děti občas zmiňují, že toho dostávají hodně.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.