Hidžáb neřešíme. Různorodost děti lépe připraví do života, říká ředitelka teplické základky

Jak se to vůbec stalo, že se u vás ve škole začali objevovat arabsky mluvící žáci?

IN: Tehdy to bylo naprosto nečekané. Ihned po revoluci nám začaly přibývat vietnamské děti, pak z bývalého Sovětského svazu. Potom jednou přišel nový lékař z teplické nemocnice a přivedl nám nejstarší ze svých dětí, které v té době bylo ve třetí třídě. Zřejmě měl tehdy pocit, že jsme ho přijali s respektem, dítěti se ve škole líbilo, a tak začali přicházet další – ať už sourozenci zmíněného dítěte, nebo děti dalších lékařů z nemocnic v okolí a z teplických lázní. Nakonec se kolem školy a na sídlišti, kde škola stojí, vytvořila arabská komunita. V době, kdy se v Teplicích hodně řešilo chování arabských lázeňských hostů a nepořádek, který po nich zůstával, to byli právě rodiče našich dětí, kteří jim chodili domlouvat a často po nich uklízeli.

Dá se o této komunitě mluvit jako o homogenní skupině? Stává se vám často, že se u vás ve škole objeví dítě, které právě odněkud přiletělo a neumí slovo česky?

IN: U nás jde nejčastěji o rodiny z Jemenu, Sýrie, v menší míře z Iráku. Jsou to často lékaři, kteří utíkají před válkou nebo sem odjeli studovat, a mezitím se situace v jejich zemi zhoršila natolik, že už se tam nemohli vrátit, což je případ Jemenců nebo Syřanů. Za nimi přijeli příbuzní a ti pak tady například provozují různé fast foody a restaurace. Stejnorodá skupina to úplně není, ale znají se vesměs všichni z muslimské obce, takže o sobě vědí. Celkem často se stává, že se k nám přistěhuje někdo nový; někdy jsou to rodiny dřív usazené třeba v jiných městech, které získají tady v Teplicích práci ve zdravotnictví, jindy opravdu z letiště jedou přímo sem. Pokud u nás děti absolvují už mateřskou školu, je to v mnohém jednodušší a základy češtiny získají tam, jinak podle nové legislativy mají všichni žáci-cizinci na základě jazykové diagnostiky v poradně právo na tři hodiny českého jazyka v době vyučování nebo na kurz jazykové přípravy. Pokud přijedou v období letních prázdnin, pomáhá poradna pro integraci, která pořádá v tu dobu kurzy.

Jak to potom řešíte prakticky vy a vaši učitelé ve třídě? Máte třeba arabsky mluvícího asistenta?

MP: Měli jsme, teď už nemáme, ale někteří naši učitelé už hovoří celkem slušně arabsky. Většinou zapojíme děti z arabské komunity, které pomáhají, překládají... Některé děti umějí třeba anglicky, tak se s nimi po omezenou dobu domlouváme anglicky. Je ale fakt, že se většinou mladší děti brzy zařadí a osvojí si češtinu na základní komunikační úrovni. Když řešíme něco s rodiči, přivedou si tlumočníka. Výňatek ze školního řádu a další základní informace máme přeloženy pro lepší komunikaci do arabštiny, vietnamštiny, ruštiny a ukrajinštiny. Národní pedagogický institut má všechny obecně platné dokumenty už také přeložené, takže je to jednodušší než dřív.

V českých rodinách se většinou do komunikace se školou výrazně víc zapojují matky než otcové. Je to v arabských rodinách také tak?

MP: Je to velmi různé. Pokud matka nemluví vůbec česky, tak se samozřejmě jednodušeji domluvíme s otcem, který ze své pracovní pozice ovládá jazyk lépe. Matky často navštěvují kurz češtiny a doprovázejí děti do a ze školy, takže se s nimi setkáváme. Pokud je třeba řešit něco podstatného, tak je to obvykle tak, že jednáme s otcem, někdy se schůzky zúčastní oba rodiče.

V seriálu České televize Ochránce jsme si připomněli kauzu nošení hidžábu ve škole, kdy střední zdravotnická škola dívku v šátku odmítala pustit na praxi s odkazem na školní řád a hygienu práce. Jak řešíte otázku zahalování dívek vy?

IN: U nás se muslimská děvčata obvykle začnou zahalovat na druhém stupni. Nenosí ale burku ani nikáb, které zakrývají většinu tváře, nýbrž hidžáb neboli šátek zakrývající vlasy, krk a ramena. Nošení šátku jim nezakazujeme. Pouze kvůli tělocviku, dílnám a například vaření je žádáme, aby si přinesly hidžáb z plavkoviny těsně přiléhající k hlavě a krku, a to z důvodu zajištění základních pravidel bezpečnosti.

MP: Například plavání je speciální případ, ale vzhledem k tomu, že se chodí plavat na prvním stupni, a to se u nás dívky ještě nezahalují, tak to není problém.

Vy nemáte ve školním řádu klauzuli, že se ve škole nesmějí nosit pokrývky hlavy? A nezkoušejí to pak na vás kluci, že oni budou nosit kšiltovky nebo kulichy?

MP: Když se před několika lety řešila kauza studentky v hidžábu na pražské střední zdravotnické škole, tak jsem na webu ministerstva školství našla oficiální doporučení školám, jak mají implementovat nošení pokrývek hlavy do školních řádů. Bylo v něm také uvedeno, že se zákaz nevztahuje na pokrývky hlavy, které jsou projevem náboženské víry. Doporučení již není na webu ministerstva dohledatelné. Oficiální doporučení ani zákaz k nošení pokrývek hlavy neexistuje. A k vaší otázce – chlapci kšiltovky ani kulichy do výuky nenosí.

Jak řešíte ve škole, kde je poměrně značné zastoupení muslimských žáků, křesťanské svátky, jako jsou Vánoce nebo Velikonoce? A přizpůsobujete se třeba vy zase naopak ramadánu a dalším svátkům?

IN: Samozřejmě víme, kdy ramadán který rok je, protože si s dětmi normálně běžně povídáme o tom, jak žijí, a to nejen v hodinách, ale i mimo. Jsme malá škola, známe se, takže spolu prostě mluvíme. Menší děti na prvním stupni půst při ramadánu nedodržují, obvykle se začnou omezovat na přelomu prvního a druhého stupně. Naši nejstarší žáci už ramadán dodržují a může se stát, že pokud se  nestihnou najíst a napít, tak to může mít vliv na jejich aktuální výkon ve škole. Opět, nijak to nekomentujeme, jsou to už teenageři a vědí, co dělají.

MP: Co se týče Vánoc a Velikonoc, ty pojímáme jako v každé jiné škole. Zdobíme třídy, vyprávíme si o zvycích. Některé děti se nezapojují, ale rozhodně jim nenabízíme, aby se takových hodin neúčastnily. Musím říct, že arabští žáci u nás ve škole patří mezi nejlepší, přecházejí na gymnázia a další střední školy s maturitou. Jsou rozumní a chápou, že chodí do české školy s českými tradicemi a sami se snaží začlenit. Občas některé děti na besídku před Vánoci nepřijdou, ale většina dorazí a zazpívá si s ostatními koledy.

Nemáte problém s tím, že by se vám ve škole vytvářely nějaké ruskojazyčné, vietnamské a arabské enklávy?

IN: Pokud je ve třídě víc dětí z jakékoliv minority, ať už jsou to Romové, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, nebo Arabové, samozřejmě mají tendenci držet při sobě a mluvit spolu rodným jazykem. Při hodinách se u nás mluví výhradně česky, občas o přestávkách slyšíme jiný jazyk a pak děti upozorňujeme, že by i mezi sebou měly z důvodu zlepšení osvojení jazyka komunikovat česky. Děti spolu komunikují i mimo školu, vědí o sobě, vnímají své odlišnosti i podobnosti, v tom problém není.

MP: Já vidím na našich dětech, že jim různorodost prospívá a budou pravděpodobně lépe připraveni do každodenního života. Ale také vnímám, že i po tolika letech na ni není naše společnost připravena. Jenže i při práci v montážní firmě se lidé setkají s tím, že jejich kolegové budou třeba z Ukrajiny nebo z Mongolska, tak to prostě je. Mnoho lidí si stěžuje, že se například ve zdravotnických zařízeních setkávají s ukrajinskými sestřičkami, ukrajinskými a arabskými lékaři, ale už si neuvědomují, že čeští lékaři a zdravotní sestry jezdí například pracovat do Německa a bez personálu ze zahraničí by dostupnost zdravotnické péče byla v našem kraji pravděpodobně nižší.

ZŠ Prosetice v Teplicích je základní škola s rozšířenou výukou informatiky a výpočetní techniky s kapacitou 685 žáků. Založena byla v roce 1980, od počátku zde pracuje současná zástupkyně ředitelky Iveta Nálepková a posledních sedm let je tu ředitelkou Marcela Prokůpková.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.