Hledejte v galerii svůj vlastní příběh. Kritička umění radí, jak dětem otevřít svět výtvarných děl

Kdy a jak je dobré začít dítě vystavovat umění?

Určitě bych se nebála toho – jako je to třeba u sportu –, že když nevezmete dítě do galerie ve čtyřech letech, později už to nepůjde. S uměním lze začít kdykoli, ale je pravda, že někteří lidé, kteří se s ním nepotkali v dětství, cítí v dospělosti bariéru, když mají jít na výstavu. Klidně tam lze vyrazit už s novorozencem – ten si to ještě neužije, ale dvouleté dítě už je svébytný návštěvník, jen je samozřejmě potřeba počítat s tím, že neudrží pozornost dlouho. Taky se dá začít na úplně jiném místě, než je galerie. V Česku v posledních letech vznikla řada zajímavých hřišť, která navrhují umělci a umělkyně. Nebo na sídlištích bývají sochy, které můžeme s dětmi prozkoumávat.

Myslíte takové ty socialistické? A co přesně mám tedy dělat, když půjdu, dejme tomu, se čtyřletým dítětem okolo takové sochy?

Někdy máme tendenci šmahem odmítat všechno, co pochází z dob socialismu, ale tehdy například fungoval zajímavý princip, že součástí rozpočtu na stavby byl automaticky i rozpočet na umění, které je obklopovalo. Ale k vaší otázce: V knížce přicházím s principem tří kroků, jak se s dětmi o umění bavit. První krok je prostý popis. Můžeme dítěti klást otázky nebo si třeba zahrát na Bystrozrakého, který si právě sundal šátek a má ostatním popsat, co vidí. Tím docílíme toho, že se dítě u díla zastaví a soustředí se na něj. Ve druhém kroku už si budeme povídat o tom, jak tu věc vnímáme. Jak na tebe dílo působí? Jaké myšlenky ti při pohledu na něj přicházejí na mysl? Nespokojme se s odpovědí líbí–nelíbí, ptejme se, jestli je dílo veselé, nebo smutné, jestli působí klidně, nebo je plné rozruchu. Třetí krok už je o informacích, které ze samotného díla většinou nevyčteme: kdo a kdy ho vytvořil, jak souvisí s dobou, kdy vzniklo. Třetí krok bych s nejmenšími dětmi klidně vynechala, nebo se mu věnovala jen velmi opatrně. V knize nabízím ke každému kroku sady otázek. Jen je potřeba jejich množství a způsob, jak jsou kladeny, přizpůsobit věku dítěte.

Základní princip ale můžeme shrnout tak, že je lepší se dítěte ptát než mu před obrazem nebo sochou dělat přednášky?

Určitě. Otázka způsobí, že se dítě nad tou věcí zamyslí a má tak možnost nacházet si svůj vlastní způsob vnímání umění, aniž bychom mu vnucovali ten vlastní. Jednou jsem vzala své potomky na výstavu českého umělce Františka Skály. Jeho svět obývají mytické fantastické bytosti a měla jsem představu, že takový svět musí být dětem blízký. Jenže tehdy desetiletý syn už nebyl dítě, a tak se postavil před první obraz a naštvaně se mě zeptal: „A toto má být co?“ Asi čekal, že mu začnu dílo vysvětlovat, ale já jsem řekla: „Já nevím. Co myslíš ty?“ To v něm vzbudilo zájem – rodič, a něco neví? Výstava u něj sice nakonec nevyvolala takové nadšení jako u jeho mladší sestry, ale myslím, že odcházel s méně nakvašeným výrazem.

Jak pokročilí návštěvníci galerií jsou vaše tři děti?

Za uměním s nimi samozřejmě chodím odmala, ale není to samospásné. Ještě v předškolním věku je dítě obecně rádo, že tráví čas s rodiči, ať už je to kdekoli. Problém nastává zhruba v sedmi letech, kdy začíná mít vlastní zájmy. Moje devítiletá dcera k umění, myslím, tíhne. Starší syn tolik ne, ale to bylo pro psaní knížky taky fajn, že mám i dítě, které baví primárně jiné věci. Právě on byl důvodem, proč jsem do knížky přidala kapitolu zaměřenou na to, jak si z návštěvy galerie a vnímání umění udělat hru. Pravda je, že naprostá většina výtvarného umění není určena dětem, snad s výjimkou ilustrací dětských knih nebo dětských hřišť. Umělci netvoří primárně pro děti, na rozdíl od spisovatelů nebo filmových a divadelních tvůrců. Právě proto je potřeba dětem umění cíleně zprostředkovávat. Zároveň si nemyslím, že by nebyly schopny ho vnímat, i když není prvotně určené jim.

Jak tedy umění zatraktivnit i pro ty, kteří k němu netíhnou?

Dobrá cesta je odpíchnout se od něčeho, co dítě baví. Má dcerka ráda koně? Můžeme ji vzít na výstavu umění 19. století nebo k nějaké jezdecké soše. Hraje syn fotbal? I ten se ve výtvarném umění najde – v olomouckém Muzeu umění visí obraz Fotbalové hřiště na Julisce od Františka Hudečka. Můžeme si nejdřív společně pustit film o Basquiatovi nebo přečíst komiks o Van Goghovi a pak teprve vyrazit do galerie. Dobře funguje, když se podaří spojit vnímání umění s něčím, s čím už mají vybudovanou silnou emoci. Nalézt vtipný příměr, použít odkaz na popkulturu, na počítačové hry – u díla Josefa Šímy mi třeba jeden prvňáček na workshopu tvrdil, že mu to připomíná postavu z počítačové hry Among Us. Určitě je fajn s tím, co vidíme, pracovat i kreativně. Možná nemáme vždy po ruce výtvarný materiál, ale lze zapojit i technologie. Třeba si to dílo v galerii vyfotit a v nějakém programu z něj udělat komiks, dodat mu bubliny, nebo si zkusit postavit sochu v Minecraftu.

Anebo udělat z návštěvy galerie hru, jak zmiňujete v knize...

Hry mají tu úžasnou vlastnost, že když hráče baví, ani si neuvědomí, že se při nich něco učí. Možností je spousta. V galerii lze hrát varianty známých her, jako je pexeso – hledat dva obrázky, které spolu něčím souvisí. Nebo ano–ne, kdy ostatní pomocí otázek musí uhodnout, které dílo si myslím. Technologie jsou vždycky oživením: Popíšete dílo pomocí esemesky, v níž se smí použít jen emotikony, a ostatní podle ní hledají, které dílo jste měli na mysli. Pokud je v galerii povoleno fotit, nechte děti, ať si udělají selfíčko s dílem, které se jim nejvíc líbilo, nebo ať natočí vlastní komentovanou prohlídku. Ve veřejném prostoru lze hrát třeba na šipkovanou, která vede po uměleckých dílech. Trasa může končit v cukrárně nebo na jejím konci čeká poklad. Taky se dá hrát na babu a socha na sídlišti může být „domečkem“, kde je bezpečno, nebo při schovce místem, kde se piká. Hrát si s uměním je možné i doma: třeba si vytvořit puzzle z reprodukce oblíbeného díla.

Mám dojem, že české galerie často s dětským divákem příliš nepočítají, kdežto leckde v zahraničí to naopak působí, že rodina je v centru jejich pozornosti. Můžete doporučit nějaké české galerie, které na děti víc myslí?

V zahraničí pochopili, že když začnou u dětí, tak ony se tam potom budou vracet i v průběhu života. Ale i u nás už vznikají galerie, které se na děti orientují. Třeba poměrně nová 8smička v Humpolci, kde mají dětskou hernu a ke každé výstavě připravují pracovní listy, které mohou dát rodiči návod, co tam s dětmi dělat. Krásná herna je také v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Já jsem pracovala v brněnské Moravské galerii, kde je v Pražákově paláci tobogan z jednoho do druhého patra. A pro brněnský Místodržitelský palác jsme dělali s Alexejem Klyuykovem, který ilustroval mou knihu, interaktivní hru: pomocí míčků, které děti házely na stěnu, hledaly ukrytá překreslená díla z expozice. Když je potom vidí v reálu, už na to reagují úplně jinak – Jé, to jsem viděl v té hře.

Zmiňovala jste venkovní sochy nebo hřiště jako alternativu pro ty, kteří mají třeba zábrany jít do galerie. Napadají vás ještě nějaké další možnosti?

Třeba v Praze nebo v Plzni mají v zoologických zahradách umělecky vydařené sochy zvířat. Možná je to trochu morbidní, ale v dětství jsem strašně ráda chodila na hřbitov, zvlášť třeba na Dušičky, když tam hoří svíčky. Pak jsou také umělecká díla v přírodě, takže jejich návštěvu lze spojit s výletem. Krištof Kintera umístil u Sedlčan jukebox, který je interaktivní, dá se na něm pustit mluvené slovo i hudba. Na Křivoklátsku jsou Čertovy hlavy – Václav Levý, sochař z 19. století, proměnil obrovské skalní útvary v tváře, působí to velmi magicky.

V knížce také popisujet, jak magickým zážitkem pro vás bylo, když vás jako malou vzal táta do kina na film E.T. – Mimozemšťan. Dá se opravdu něco takového zažít i v galerii před obrazem?

Věřím tomu, že díky umění můžeme mít velmi silné emocionální prožitky. Já je třeba mívám, dodnes si pamatuji, jak jsem v osmnácti seděla snad dvě hodiny před obrazem Smrt Panny Marie od Caravaggia v Louvru, z českého umění bych vybrala například některé z obrazů Jakuba Schikanedera z Národní galerie Praha. Ale E.T. – Mimozemšťana zmiňuju v knížce spíš proto, že ten film má napínavý příběh a chci rodiče nebo učitele ponouknout k tomu, aby se stali takovým Stevenem Spielbergem času stráveného v galerii. Aby pomohli dítěti najít si v tom svůj vlastní příběh, který mu pomůže, aby si zážitek odneslo.

Proč vlastně stojí za to dát si tu práci a snažit se přiblížit umělecká díla dětem? Proč je přínosné vnímat umění?

Samozřejmě kvůli umění samotnému, ale zdaleka ne jen kvůli němu. Vnímání umění rozvíjí schopnosti a dovednosti, které potřebujeme i při jiných příležitostech. Získáme vizuální gramotnost, která nám pomáhá orientovat se ve světě, kde nás obklopují nejrůznější, i klamné, obrazy. Vizuální myšlení, to je zase schopnost si určité věci vizualizovat – nepostradatelné třeba pro chirurga, když si má představit operaci, kterou bude dělat, ale třeba i pro architekta nebo truhláře. Umění často reflektuje současné problémy, jako jsou klimatické změny, ekologie, skrze umění se dají nasávat informace z historie, z různých oborů, z jiných kultur nebo náboženství.

Umění má výhodu, že dokáže použít vizuální zkratku, která může být dobře čitelná i pro malé dítě, na rozdíl třeba od odborného textu. Děti ještě nevědí, že se jim má líbit Picasso, protože je slavný a jeho obrazy jsou drahé, a tak nás jejich pohled na umění může nesmírně obohatit. Možná nejdůležitější je ale to, že skrze umění se skvěle buduje vztah mezi dítětem a rodičem nebo dítětem a učitelem. Díky umění poznávám sám sebe i druhé. Když si povídáme s dětmi o umění, můžeme nahlédnout jejich myšlenky, sny, představy a nápady, ke kterým bychom se jinak nedostali.

Silvie Šeborová studovala na Střední škole uměleckých řemesel v Brně a na katedře dějin umění Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Založila a sedm let vedla server Artalk.cz, dlouhodobě působila v lektorském oddělení Moravské galerie v Brně. Píše články a kritiky do nejrůznějších médií. Za knihu Jak namalovat vejce byla nominována na cenu Magnesia Litera. Interaktivní muzejní hra Dobrodružství sběratele umění, kterou vytvořila s Alexeyem Klyuykovem, získala cenu od International Councils of Museums. Žije v Brně, společně s manželem vychovává tři děti.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.