Jak to chodí na mezinárodní škole ve Vietnamu: Děti si samy plánují, co se budou učit, nedostávají známky a mají dost času i na umění a sport

V prvním díle svého vyprávění o škole ve Vietnamu popsal Miroslav Kůta, jak to ve škole jeho dětí fungovalo v době koronavirové výuky na dálku. „Reakce školy na tuto situaci byla skvělá. Úkoly byly smysluplné a přiměřené, učitelé zůstali s dětmi v kontaktu a taky jim třeba doporučovali meditace.“

V pokračování popisuje, jak škola pracuje za běžných okolností:

Podstatou mezinárodní školy, kam chodí naše dcera i syn, je projektová výuka. To je poměrně velká změna pro děti přicházející ze státní české školy, kde stále dominuje frontální výuka s výkladem od tabule. V naší vietnamské škole se klade důraz na individualitu každého žáka. Jasně, každý musí dostat objem základních znalostí, ale hlavní cíl je podporovat a rozvíjet silné stránky každého dítěte.

Žáci počínaje Grade 3, to je naše třetí třída, si mohou sami plánovat svůj týdenní rozvrh, kde mají nějaké povinné bloky, ale větší část nepovinných, které si sami volí. Svou volbu každý probere s učitelem a na konci dne si napíše vlastní hodnocení a sebereflexi, co splnil a co ne a proč. To na konci týdne znovu probírá s učitelem, aby bylo jisté, že se rozvíjí správným směrem. S věkem ten podíl vlastního plánování roste. V každé třídě - která má do dvaceti žáků - je krom učitele ještě asistent. Žáci zároveň mohou využívat a navštěvovat všechny učitele daného ročníku, dle specializace.

Ráno meditace, po obědě sochařství

Škola otevírá brány v 7:45, vlastní výuka začíná 8:15, v zásadě vždy blokem Meditace, kde si děti mohou vybrat mezi několika místnostmi a způsoby, jako je meditace s hudbou, vizuální forma, nebo třeba dýchání. Pak následují další bloky… Záměrně nepíšu hodiny, protože bloky nemusí být a nejsou stejně dlouhé, obvykle jsou delší než česká pětačtyřicetiminutovka. Povinné bloky matematiky, čtení, psaní, práce s jazykem nebo „poznávání“ (kombinace naší přírodovědy a vlastivědy) se střídají s volitelnými, jako je umění, hudba nebo pohybové aktivity.

Škola se velmi snaží, aby se žáci mohli realizovat po umělecké stránce - mají k dispozici samostatná patra pro rozvoj dovedností, jako je sochařství, herectví, malování, kreslení, hudba nebo multimédia. Svoje výstupy a výtvory děti prezentují na výstavách, představeních, koncertech, nejdřív v rámci školy, později pak i pro rodiče.

Ve škole nejsou klasické třídy s lavicemi, děti se učí v dobře vybavených místnostech, uzpůsobených k tomu, že se žáci různě míchají napříč ročníkem a často i mezi ročníky. Během dne je jedna přestávka na svačinu a jedna delší na oběd. Výuka končí v 15 hodin, následují nepovinné mimoškolní aktivity. Škola se snaží jít cestou amerických kampusů, kde je všechno v jednom areálu, od učeben, laboratoří, jídelny, bufetu, přes zázemí pro multimédia, umělecké obory, hudbu až po sportovní zázemí s bazénem, fotbalovým hřištěm nebo tělocvičnou na míčové hry, bojové sporty a gymnastiku. Tohle nastavení dost šetří čas rodičům s případnými přesuny mezi školou a zájmovými kroužky.

Žádné biflování, radši napiš e-book

Další klíčový rozdíl je v práci s informacemi. Zcela odpadlo učení se nazpaměť. Děti se nemusejí biflovat na konkrétní datum, písemku, zkoušení, důraz je kladen na zpracování informace. Vše je přece možné najít na internetu nebo v místní knihovně. Mnohem důležitější je umět informace použít v kontextu, umět je prezentovat, konfrontovat s názory a informacemi od ostatních v týmu. Umět si závěry obhájit před učitelem nebo spolužáky.

Děti proto pracují na různých týmových projektech, některé trvají několik dní, jiné i několik týdnů, a spolupracují na nich v rámci třídy, ale třeba i ročníku. Výstupem bývá prezentace, vizualizace nebo třeba e-book, který zveřejní a samy prezentují.

Žádné úkoly a prázdné tašky

Škola je mezinárodní, aktuálně ji navštěvují žáci 42 různých národností a jsou záměrně tak namíchaní, aby všichni byli nuceni komunikovat anglicky a ne rodným jazykem. Obě naše děti chodily v ČR do anglické školky a starší dcera potom dva a půl roku do státní základní školy s bilingvní výukou. I tak mě rychlost jejich adaptace překvapila – okamžitě vzaly angličtinu jako nový standard. Ve škole jsou i jiné české nebo slovenské děti, tak je to k sobě samozřejmě táhne, ale i kamarádství s ostatními přišla tak nějak sama a nenásilně.

Na prvním stupni nejsou žádné povinné domácí úkoly. Každý žák má v rámci svého plánování vlastní týdenní úkoly nebo dlouhodobé týmové projekty a je na každém, jak a kdy je splní. Dají se v pohodě stihnout ve škole a nikdo není nucen si „brát práci domů“. Na druhém stupni, který je zakončen mezinárodní maturitou, se situace mění. Objem a nároky logicky rostou, ale důraz na osobní plánování a zodpovědnost každého žáka zůstávají.

Častým problémem v českých školách jsou extra těžké školní tašky plné sešitů, učebnic a jiných pomůcek. Tady mají žáci všechno ve škole, používají školní iPady, mají volný přístup do knihovny. Projekty dělají v Google aplikacích – to se teď dost hodilo, když se školy zavřely kvůli koronaviru, stejně jako to, že škola je zvyklá přes aplikaci SeeSaw komunikovat se žáky i s rodiči.

Třídní schůzku vede žák

Jednou za kvartál jsou třídní schůzky, kterých se účastní učitel, rodiče i žák. Zajímavé je, že příprava je především na dítěti – jeho úkolem je zhodnotit svou práci a pokusit se formulovat, co by měli zlepšit učitelé a rodiče, aby se mu pracovalo ještě lépe. Řeč bývá i o tom, co může změnit samotný žák, aby byl ještě spokojenější.

Známky ani jakékoli srovnávání žáků mezi sebou v této škole neexistuje. Jsem rád, že naše děti nemusí řešit stresy typu: co když udělám chybu a dostanu horší známku než soused, co když budu pomalejší v testu z matematiky? Každý půlrok se píší testy z povinných předmětů, ale nikdo nezná výsledky ostatních, sleduje jen svůj vlastní pokrok. Testy nejsou časově omezené a pro část z nich lze používat internet. Výstupem je slovní hodnocení, poměrně detailní a rozsáhlé.

Rodiče si mohou výsledky srovnat s těmi z předchozího testování nebo třeba s průměrem třídy nebo i průměrem stejně starých dětí z jiných škol, ale samotné děti tím stresované nejsou. Nepovinné bloky se řeší se specialisty a trenéry a pokud se ukáže, že daná věc žáka baví a dosahuje nějakých výsledků, může si toho plánovat více, a postupovat dále, bez ohledu na věk a třídu.

Není to pro každého, ale my jsme spokojení

Tenhle styl výuky a vedení školy je určitě něco, co hodně chybí v českém státním školství. Na druhou stranu je fér přiznat, že to asi není úplně pro každé dítě, stejně jako pro každého rodiče a prarodiče. Z osobní zkušenosti z ČR vím, že třeba známkování je pro spoustu rodičů nezbytností a berou to tak, že bez známek škola nemá smysl. Nevím, co by řekli na školu, kde nejsou nejen známky, ale ani domácí úkoly nebo učebnice. Čím jsou děti starší, tím víc škola komunikuje přímo s nimi místo rodičů. Z toho by rodiče, kteří chtějí mít vzdělávání svých dětí plně pod kontrolou, mohli být nervózní.

Já jsem ale spokojený. Po úvodním rozkoukávání, které trvalo pár týdnů, už si naše děti plně užívají nový styl výuky i komunikace. Nároky na žáky jsou – i přes to, že se neznámkuje a nejsou povinné úkoly – vyšší než v Česku, škola je tlačí do vlastního úsudku, musejí umět získat a zpracovat informace a data. Důležitá je schopnost sebeprezentace, nejen slovem, ale i pomocí multimédií. Starší dcera, která je spíš introvert, s tím měla zpočátku trochu problém, ale rychle se otevřela a dnes už je schopna vystoupit před publikum nebo prezentovat svoji práci na výstavě.

Samozřejmě se také výrazně posunuly v angličtině a jejím využití, dcera napsala vlastní první knížku, kterou škola zařadila do studentské části v místní knihovně. Děti se učí dobře ovládat technologie a umět je využít pro práci. Zdokonalují si i schopnost spolupráce - v rámci týmových projektů má každý na starosti svoji část, výsledek pak prezentují společně, takže musejí být schopni shodnout se na výstupu. Mladšímu synovi je teprve šest let, ale i on nabral sebevědomí, umí reagovat a zapojit se do anglické konverzace ve škole. Obě naše děti se zlepšují před očima, takový školní přístup jim svědčí a stále častěji si přenášejí tento styl komunikace i domů - což, pravda, nemusí být pro rodiče vždy příjemné. Ale do života se to hodí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.