S dyslexií, dysgrafií nebo dyskalkulií na gymnázium? Klidně. A ještě si tam zřídili "dys" klub

Je středa, 7:30 ráno. Parta terciánů a kvartánů v příjemné světlé třídě Gymnázia EVOLUTION v Sázavské ulici staví lavice do půlkruhu. Je jich dvanáct, kluci i holky. Za chvíli tady začíná seminář – takzvaný Dys klub. Ve škole ho třikrát týdně vede učitelka Klára Spáčilová.

Čárky, tečky, vzory a chyby

„Pracuju s dětmi metodou Feuersteinova instrumentálního obohacování. Zní to šíleně, ale v podstatě jde o metodu, která jim formou poměrně zábavných a snadných cvičení pomáhá trénovat určité poznávací schopnosti nutné pro učení, jako je paměť, soustředění, prostorová představivost a podobné,“ vysvětluje. A jakmile vchází do třídy, startuje velmi dynamická hodina. „Co jsme dělali minule?“ zeptá se. „Čárky!“ „Tečky!“ „Srovnávali jsme vzory a snažili se je napodobit.“ „Bavili jsme se o chybách a co s nimi dělat.“

Ačkoliv je brzy a venku se teprve rozednívá, třída je aktivní a nápady z nich padají ve vysokém tempu.„Dnes budeme dělat něco trochu jiného,“ říká Klára Spáčilová. „Budeme pracovat s ilustracemi. Máte rádi ilustrace?“ „Jo, protože čím víc obrázků, tím míň textu ke čtení,“ přiznává jeden z chlapců a ostatní se rozesmějí.

Dalších 45 minut třída tráví nad kartičkami, které postupně obracejí. Rozvíjí se před nimi bajka o žábě, která chce být větší než slon, a tak se tak dlouho nafukuje, až praskne. Snaží se předvídat, co bude dál, všímat si detailů na obrázcích. Baví se o emocích, které prožívají jednotlivé postavy příběhu.

Někdo potřebuje antistresový míček, jiný barevnou fólii

Tempo hodiny je rychlé, žáci velmi živě reagují, přitom ale nevykřikují hlouposti, „nezlobí“. Když je bajka u konce, vybídne je Klára Spáčilová, aby novinářské návštěvě prozradili, proč na seminář docházejí.

„Já mám dyskalkulii a poruchu pozornosti,“ začíná sama učitelka. „Já mám dyslexii… dysgrafii… zkříženou lateralitu… poruchu pozornosti… ADHD…“ ozývá se ze třídy. Je vidět, že nikdo z dětí nemá problém svou odlišnost přiznat a pojmenovat. Zároveň si ze sebe dokážou udělat legraci. „Mně si hned každý pamatuje. Učitelé vždycky už první den věděli, jak se jmenuju,“ říká jeden z kluků a další ho hned usazuje: „Jo, protože pořád jen říkali, Viktore, buď zticha.“

Dys klub dětem pomáhá, aby se naučily svůj handicap kompenzovat. Společně hledají způsoby, jak se vypořádat s náročnou výukou. Kdo má problém se čtením textů, dělá si na okraj poznámky, kterým místům nerozumí, a může zajít na konzultaci za učitelem s konkrétními otázkami. Když jsou děti ze čtení unavené, přiloží na stránku barevnou fólii a sníží tak kontrast mezi písmeny a zbytkem stránky.

A některé z nich prozrazují i další fígle, jak svůj mozek přispět ke spolupráci: „Nosím si antistresový míček a mačkám ho. Zaměstnám tak ruce a líp se zvládnu soustředit na výuku,“ ukazuje Kryštof s brýlemi jako z Harryho Pottera ohmataný bílý balónek. „Já jsem si přestala nosit do školy hromady hloupostí, které mě jenom rozptylovaly,“ prozrazuje hnědooká Rebeka. „Už nenosím v penálu sedm gum, které se mi pořád vysypávaly a ztrácely.“

Vysoký intelekt, velké problémy

Studenti působí uvolněně, spokojeně, nemají problém odpovídat i na osobní otázky. A tak přichází na řadu citlivé téma: jak vzpomínají na základní školu, a kdy si jejich okolí všimlo, že je u nich něco jinak?

„Já byla na základce úplně mimo, vůbec jsem nedávala pozor, i když jsem tedy měla samé jedničky. Až v páté třídě jsem se nějak probrala, sedla si do první lavice a zapojila všechny síly, abych se trochu soustředila. Musím říct, že i tady mám s pozorností problémy,“ vysvětluje Rebeka. Svůj příběh vypráví i Kryštof s brýlemi: „Na základku vzpomínám nerad. Měl jsem samé jedničky, ale těžko jsem zvládal třeba dlouhé diktáty. Učitelka pak ostatním dětem ukazovala, koukejte, jak ošklivě to Kryštof napsal. Až do čtvrté třídy jsem byl za zlobivého. Pak jsem se začal učit francouzsky a moje nová učitelka mamce řekla, ať mě vezme do poradny. Tam odhalili, že mám dysgrafii a ADHD.“

Ostatní děti pokyvují hlavami. Jejich scénáře ze základní školy jsou velmi podobné. Na vysvědčení jedničky shora až dolů, a k tomu velké problémy. „Děti, které tu dnes vidíte, mají takzvanou dvojí výjimečnost – vysoký intelekt kombinovaný s poruchami učení. U některých dětí se dokonce porucha odhalí až u nás na gymnáziu, kde je výuka náročnější než na základní škole. Každý sám i společně hledáme cestičky, jak potíže kompenzovat,“ vysvětluje Klára Spáčilová.

Individuální přístup potřebuje každý, ne jen dítě s poruchou

Děti s poruchami učení procházejí standardním přijímacím řízením. Pokud přinesou potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny, mají na vypracování úloh více času. Během studia musejí zvládnout učivo ve stejném rozsahu jako ostatní. Učitelé mají ovšem možnost jim například zkrátit písemné práce nebo povolit některé pomůcky.

„Já píšu výpisky a všechno jenom na tabletu nebo notebooku. Je to trochu otrava, ale aspoň to po sobě přečtu,“ říká tercián Adam. „A já můžu povinnou literaturu místo čtení poslouchat jako audioknihy,“ přidává se jeho spolužák David.

Dys klub jako předmět vznikl již při založení GEVO (tehdy Gymnázium Jižní Město) v roce 1992 - tehdy byl koncipován jako Čeština pro dyslektiky. Přenesl se pak i na druhou pobočku školy v Sázavské ulici. Postupem času v něm ubývalo procvičování pravopisu a čtenářské gramotnosti a přibývalo kompenzace poruch, zjišťování učebních stylů a strategií. Je to nepovinný předmět, ale studenti s poruchami učení na něj chodí, protože jim pomáhá - byť jen v tom, že se pravidelně setkávají a můžou případně řešit některé aktuální obtíže a jak s nimi naložit.

„V naší škole se my učitelé snažíme přistupovat ke studentům skutečně individuálně. Klademe na ně vysoké nároky, ale snažíme se jim umožnit, abych jich mohli dosáhnout. Nastavili jsme si tu obecně přátelskou atmosféru, a možná proto nás ve zvýšené míře vyhledávají i studenti s poruchami učení, protože věří, že je přijmeme takové, jací jsou,“ uzavírá Klára Spáčilová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.