Miroslav Hřebecký: Jednotná přijímací zkouška má málo plusů, zato hodně minusů

Každý chce totiž něco jiného. Žák se chce dostat na vybranou školu. Volí strategii, která povede k úspěchu – tedy vybrat školu nejen podle svého zájmu a ambice, ale zároveň takovou, na kterou se doopravdy dostane. Tento fakt mnohé žáky brzdí v rozvinutí jejich potenciálu odpovídajícímu nadání a má za následek spíše sázku na jistotu. Žáci tedy vyberou raději školu, kterou zvládnou, než kterou si opravdu přejí. Později se však budou realizovat v jiném oboru a investovaná energie i prostředky společnosti nebudou využity naplno.

Mimochodem pro žáky by byl ideální systém přijímacího řízení, ve kterém by platila vyrovnanost nabídky a poptávky při výběru školy, případně aby nabídka byla vyšší než poptávka. Pak by si uchazeč vybíral svobodně školu, nikoliv škola své žáky. A to je dnes právě naopak. 

Ale posuňme se v systému k dalšímu aktérovi. Střední škola si chce vybrat nejvhodnější žáky a mít zároveň co nejméně práce s administrací. Někdy jsme bohužel svědky toho, že důvod číslo dvě předbíhá důvod číslo jedna. Nezpochybnitelná logistická přívětivost centrálního řešení od společnosti CERMAT, která znění jednotné přijímací zkoušky připravuje, má neodolatelné kouzlo. Jenže se ukazuje, že tento systém není schopen dodávat pro školu nejvhodnější uchazeče, respektive to není schopen na základě testovaných předmětů (český jazyk a matematika) vhodně odhadnout. 

Základní škola chce především uspět v očích veřejnosti, tedy naučit své žáky tak, aby se spolehlivě dostávali na vyšší stupeň vzdělávání dle svého zájmu a očekávání. Bohužel tento faktor je natolik silný, že často přehluší přirozený pedagogický instinkt poskytnout každému dítěti co nejsmysluplnější rozvoj odpovídající jeho potřebám.

A pak je tu ještě obecný zájem společnosti. Podle něj by vzdělávání mělo poskytovat každému co nejvyšší přidanou hodnotu, zajistit maximální osobní rozvoj a povznést ho co nejvýše úměrně jeho nadání, bez ohledu na rodinné zázemí nebo na ekonomickou situaci rodičů. To je však teoretický ideál. Od veřejnosti však můžeme slyšet spíš názor, že „všichni maturitu mít nemohou”.

Málo plusů a hodně minusů rovná se jednotná přijímací zkouška

Co nám tedy současná forma přijímacích zkoušek dává? Jednotnou zkouškou lze určitě zajistit to, aby se výsledky daly navzájem srovnat. Formu testů připravuje centrální instituce CERMAT a tím mají testy vyšší kvalitu a didaktickou úroveň v porovnání s většinou testů vytvářených samotnými školami. Ty jsou dnes také už tak přetížené administrativou a je pro ně samozřejmě jednodušší, pokud testy připraví, vytvoří a vyhodnotí někdo jiný. I pro žáky má systém výhodu. Pokud dávají přihlášku na různé školy, tak jim centrální zkouška zajistí, že se nemusí připravovat různým způsobem na dva různé testy, ale obsah toho, co se musejí naučit, je identický. 

Současná forma přijímacích zkoušek tedy má určitě výhody, nicméně nelze přehlédnout, že seznam nevýhod je výrazně delší a má vliv na všechny zmíněné aktéry. Tento systém mimo jiné zvyšuje nerovnosti, protože úspěch žáka při zkoušce velmi ovlivňuje rodinné zázemí a ochota jeho rodičů se na přípravě aktivně i finančně podílet. Testy, tak jak jsou dnes postaveny, se zdají být objektivní. To je však pouze zdánlivé. Poměřujeme všechny žáky pouze dovedností obstát v testu. Nejsou zjišťovány a porovnávány parametry jako mluvní či písemný projev, měkké dovednosti a mnohé další. Je to stejné, jako kdybychom posuzovali umění řídit auto jen podle toho, jak dokážu vyměnit pneumatiku a zpaměti vyjmenovat součásti motoru. Tak například oblast kreativity je v přímém protikladu vůči jednotným testům vyhodnocovaných počítačem. V přípravných kurzech jsou často žáci před kreativitou v jednotné přijímací zkoušce výslovně varováni. To má za následek, že na nejlepší školy tak přednostně vybíráme určitý typ osobností schopných vejít se do přesné šablony, nevybočující příliš z řady. Pak se nelze divit, že v praxi často dochází později v dospělém životě k okřídlenému tvrzení, že trojkaři zaměstnávají jedničkáře.

A to ještě není všechno. V závěrečných ročnících základních škol se pozornost učitelů soustředí na děti směřující na maturitní obory. V českém jazyce a v matematice se v probíraném učivu velmi zohledňuje podoba testů přijímaček bez ohledu na školní vzdělávací programy. O tom, co se za základních školách učí, tedy v praxi nerozhoduje rámcový vzdělávací program, ale obsah testů v přijímacím řízení. Ve výsledku tento fakt snižuje celkovou úroveň absolventů základních škol a u zájemců o maturitní obory (nejvíce u páťáků, kteří se hlásí na víceletá gymnázia) vede často k drilování čistě jen na přijímací testy.

I když jednotná přijímací zkouška středním školám ulevuje na administrativě, oslabuje zároveň osobu ředitele. Ředitel školy je podle školského zákona hlavní odpovědnou osobou za podobu a výsledky pedagogického procesu na své škole. Předepsaná přijímací zkouška s více než nadpoloviční vahou v soustavě přijímacích kritérií mu tuto pravomoc již na vstupu zásadně omezuje. Navíc konkrétně odborné školy přicházejí o možnost v podstatné míře sledovat ty vlastnosti a dovednosti uchazečů, které budou pro studium na jejich oboru klíčové. Test je totiž v současnosti koncipován tak, aby splnil funkci výběru pouze u gymnázií s velkým převisem poptávky uchazečů. Mnohem hůře tak tuto roli naplňuje u uchazečů na odborných školách. 

Způsob přijímačkového testování rozjíždí doučovací průmysl prostřednictvím soukromých agentur, na který mají jen některé rodiny, děti z těch chudších to opět znevýhodňuje. Nácvik se soustředí v rozporu s kompetenčně pojatým rámcovým vzdělávacím programem na typové úlohy a obecné jednoúčelové strategie, jak v testech uspět. Tím vzniká v jistém slova smyslu stínové vzdělávání, což určitě není v obecném zájmu společnosti. Obsah přijímacích zkoušek připravuje společnost CERMAT, která je přímo řízená ministerstvem školství. A ze zkušenosti je taková organizace skoupá na sdílení informací. Tím, že CERMAT dosti autonomně určuje podobu a obsah testů, realizuje de facto svoji vlastní vzdělávací politiku se značným dopadem na celý vzdělávací systém tak, jak popisujeme. 

A v neposlední řadě je nutno připomenout, že není dostatečně zohledněno specifikum žáků s odlišným mateřským jazykem. Nedostatečná znalost českého jazyka je odsuzuje předem – bez ohledu na jejich potenciál – ke studiu na méně atraktivních školách a oborech, což je v rozporu s jejich zájmy i se zájmy společnosti na jejich co nejúspěšnější integraci. Jednotná přijímací zkouška tak dosti zásadně limituje integraci mladých cizinců, což může mít dlouhodobě velký negativní vliv na naši celou společnost. Není náhoda, že se nám více než polovina cizinců někde mezi základní a střední školou s maturitou „ztratí”.

Přijímací zkouška ano, ale jinak

Shrnuto a podtrženo, podoba centrálních testů má mnoho negativních dopadů a zásadně ovlivňuje výuku na základních školách. Z našich i zahraničních zkušeností vyplývá, že děti mají tendenci se zlepšovat jen ve věcech, které se testují, zároveň tímto institutem odsouváme žáky směřující na nematuritní obory na okraj zájmu. Jednotnou přijímací zkoušku nutíme dělat uchazeče i na středních odborných školách, kam se hlásí méně uchazečů, než má škola míst. To nedává smysl. 

Řešením by bylo ponechat nabídku centrální přijímací zkoušky, nicméně ať se školy samotné rozhodnou, zda ji chtějí využít a do jaké míry, či zda si zvolí svou vlastní cestu. Školy by se měly naučit mnohem více využívat další formy posuzování uchazečů dle svého konkrétního zaměření, jako jsou portfolia, individuální motivační pohovory, praktické zkoušky nebo psychodiagnostika.

Miroslav Hřebecký absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Centrum školského managementu tamtéž. Osmnáct let strávil ve školství jako učitel chemie a občanské výchovy a jako ředitel veřejné základní školy i soukromého gymnázia. Je programovým ředitelem informačního centra o vzdělávání EDUin. Je autorem kapitoly Přijímací řízení - vybíráme správně, která vyšla v Auditu vzdělávacího systému 2021. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.