Jak to může vypadat, když se někdo učí učit? Seznamte se s Tomášem, Jakubem a Jarmilou

Pátá vyučovací hodina v pondělí, to už může být někdy celkem náročné. 5.D ze ZŠ Kbely v Praze má tou dobou přírodovědu. Třída je velká, světlá, vyzdobená osobními erby dětí a jejich výtvarnými díly. Lavice jsou po dvou nebo po třech pospojovány do několika hnízd rozesetých po učebně. Děti v nich ale nesedí, hodina začíná na koberci.

„Minule jsme se zabývali opěrnou soustavou člověka, povídali jsme si o kostech a kostře. Dnes jsme si pro vás připravili skupinovou práci,“ usmívá se povzbudivě vysoký mladý muž s brýlemi, a pokračuje. „Dostanete pracovní listy s otázkami, k tomu různé pomůcky, máte učebnice, sešity, máte taky už něco v hlavě. Hledejte odpovědi na otázky, ale nejsou to závody, nemusíte odpovědět na všechny. Pusťte se do toho.“

Děti ve skupinkách po čtyřech až šesti usedají do lavic a pouštějí se do práce.

S dětmi v 5.D bývají každé pondělí tři dospělí. Ačkoliv je žáci oslovují „pane učiteli“ a „paní učitelko“, pedagogem ve smyslu zákona je tu pouze Jarmila Rambousková, třídní těchto páťáků z Kbel. Tomáš Kočnar i Jakub Stránský, kteří s dětmi ve třídě také pracují, jsou studenti výcviku Učitel naživo a ve třídě jsou na praxi. Učí se od Jarmily a jeden od druhého, jak být dobrým učitelem. Tomáš při tom dokončuje doktorát na Přírodovědecké fakultě UK, inženýr ekonomie Jakub je na rodičovské dovolené.

Solnit si svůj sen, stát se učitelem

Skupinky dětí diskutují nad otázkami. Některé loví informace v učebnicích, jedna skupinka se přesouvá k počítači v rohu učebny. Ze starého kufru na koberci děti vytahují modely kostí. Blonďatá dívka se sklání, kolegyně ze skupinky jí přejíždí prsty po zádech a počítá obratle. „Možná byste si mohli na stůl rozložit všechny materiály, abyste věděli, co máte k dispozici,“ radí jedné partě Jarmila Rambousková. Kolem skupinek obcházejí i Tomáš s Jakubem; konzultují, pomáhají a nenápadně radí.

„Už během předchozího studia jsem přemýšlel, že bych se věnoval učení, dokonce jsem i na bakaláři vystudoval zeměpis a biologii se zaměřením na vzdělávání. V magistru jsem se ale orientoval jiným směrem a do pedagogického minima se mi pak už nechtělo,“ vysvětluje Tomáš, kudy vedla jeho cesta mezi kbelské děti. „Odvahu splnit si svůj sen o učení jsem dostal, až když jsem se doslechl o tomto výcviku.“

Tomáš i Jakub se před dvěma lety přihlásili do programu Učitel naživo, určeného absolventům magisterského stupně vysokých škol, kteří chtějí pracovat jako pedagogové. Prošli přijímacím řízením a pracují na tom, aby se stali dobrými učiteli. Každý měsíc absolvují jeden víkendový výukový blok, jednou za čtrnáct dní docházejí na reflektivní semináře, a hlavně oba tráví jeden den v týdnu výukou na základní škole. Tomáš se specializuje na přírodovědu, Jakub na matematiku. Oba tvrdí, že je výcvik výrazně proměnil a obohatil.

„U mě přišel velký zlom ve chvíli, kdy jsem absolvoval první semináře zaměřené na nenásilnou komunikaci,“ svěřuje se Jakub. „Zjistil jsem totiž, že mám tendence jednat agresivně a manipulativně. Jako většina lidí mojí generace jsem zažil mocensky vedenou školu, nasákl jsem tento způsob jednání do sebe, a teď musím vědomě pracovat na tom, abych se choval jinak. V tomhle je to vážně těžké. Když jsem byl s Učitelem naživo na exkurzi ve Finsku, viděl jsem, že tamním učitelům jde respektující přístup naprosto přirozeně. Takhle bych to chtěl jednou umět.“

Výcvik se kromě komunikačních dovedností zaměřuje na osobnostní rozvoj učitele, na jeho dovednost vytvářet podmínky pro učení všech dětí a analyticky uvažovat o výsledcích své práce. Účastníci se učí plánování hodin, práci s dětmi, metody výuky nebo třeba formativní hodnocení.

Zuby nejsou kosti, to jsme nevěděli

Hodina se překlápí do druhé poloviny. Skupinky dětí ještě stále hledají odpovědi na otázky z pracovního listu. „Proč jsou lopatky a pánev tak velké a placaté?“ předčítá z papíru hnědovlasá Ema a na hlavu si nasazuje model pánve jako parohy. „Tak to fakt nevím,“ vzdychá rezignovaně, zatímco zbytek dívčí party se rozesměje. „My bychom potřebovali lebku, pane učiteli,“ volají kluci sedící nejblíž dveřím a Tomáš odpovídá: „Ty modely kostí jsou k dispozici všem, obejděte skupinky, které je mají teď, třeba už je nepotřebují a půjčí vám je.“ Jakub se na koberci mezitím věnuje další chlapecké partě a pomáhá jim s přehledným zápisem odpovědí do jejich pracovních listů.

„Musím vás upozornit, že už je čas končit. Pojďte se posadit na koberec,“ žádá děti Tomáš a po chvilce celá třída skutečně sedí v kroužku. Skupinka po skupince sdílejí nové poznatky, které je překvapily, a zároveň i další otázky, které je napadly. Tomáš reflexi řídí, Jakub zapisuje na tabuli.

„Nás by zajímalo, jestli se nějak liší kostry vegetariána a masožravce,“ chce vědět čtveřice děvčat. „Nás by zase zajímalo, čím je tvořená kostní dřeň,“ pokládají děti další otázku. „My žádné další otázky nemáme, ale dost nás tedy překvapilo, že zuby nejsou kosti,“ uzavírá kruh poslední skupinka dětí. „Máme tady na tabuli několik zajímavých otázek, slibuju, že se k nim v příští hodině ještě vrátíme. Já vám děkuju za vaši práci a pozornost a pro dnešek končíme,“ loučí se Tomáš s dětmi, které v několika vteřinách nahazují na záda batohy a opouštějí třídu.

Učíme se od sebe navzájem, říká provázející učitelka Jarmila

„Když jsem si představoval, že budu učitelem, říkal jsem si, že budu dětem hlavně nabízet zajímavější témata, než ta, co najdou v učebnici. Během výcviku a praxe jsem ale přišel na to, že učivo je sice důležité, ale daleko víc je třeba se soustředit na vztahy, na způsob komunikace,“ říká Tomáš a Jakub přikyvuje: „V tomhle je velká výhoda, že jsme tu tři a máme tedy víc příležitostí s dětmi mluvit a zjišťovat, co se jim děje v hlavách. To je k nezaplacení.“

A jaký pocit má z programu Učitel naživo Jarmila Rambousková, třídní 5.D a provázející učitelka Jakuba a Tomáše? „Musím říct, že sama se od nich hodně učím. Upozadit se, dát dětem víc prostoru a zodpovědnosti, to kluci umějí lépe než já,“ chválí si, že přítomnost studentů má i pro ni výhody. „Posunují mě dál, říká a dodává: „Oceňuji také, že děti z mé třídy (ale i já osobně) mohou na vlastní kůži zažít vzájemné fungování mužského a ženského elementu ve třídě.“

Jarmila Rambousková je v programu prvním rokem a docela váhala, jestli je dost dobrá na to, aby mohla někoho vést. Nakonec ale na průvodcování kývla. „Pak jsem si řekla, že mám 20 let zkušeností a třídu, tak jim to nabídnu a uvidíme.“

Blíží se konec školního roku a Jakub s Tomášem brzy Učitele naživo zakončí. Co bude dál? Oba už podepsali pracovní smlouvy na základních školách. Jakub míří na státní základní školu, Tomáš na alternativní církevní. „Jsem zvědavý, jak to půjde. Samozřejmě to bude asi trochu jiné, když budu s dětmi každý den, zatímco teď tu trávím jeden den v týdnu. Ale věřím, že to zvládnu,“ usmívá se Tomáš Kočnar.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.