Jako dítě jsem matematiku neměla ráda. Chtěla jsem, aby k ní mí žáci měli lepší vztah, říká učitelka, která si oblíbila Hejného metodu

Čím jste tedy chtěla být, když ne učitelkou?

Odjakživa jsem chtěla být novinářkou, měla jsem vysněnou pozici sportovní komentátorky v České televizi. Po gymnáziu mě na žurnalistiku nevzali a já jsem nevěděla, co dál. Hrála jsem tehdy závodně lední hokej a můj trenér mě nasměroval na základní školu, kde jsem začala učit na prvním stupni. Naprosto mě to chytlo, pedagogiku jsem si dodělala při práci, a od té doby je ze mě nadšená učitelka.

A jak to bylo u vás s matematikou? Inklinovala jste k ní?

Vůbec! Jako dítě jsem matematiku neměla ráda a na gymnáziu byly moje výsledky celkem žalostné. Čísla a počítání jsem si oblíbila, až když jsem sama začala učit. Tehdy jsem si řekla, že chci, aby moji žáci měli k tomuto předmětu lepší vztah, než jsem měla já. A tak jsem začala navštěvovat různé kurzy a přednášky, abych jim uměla matematiku dobře podat a ozvláštnit. Prvních patnáct let jsem ale učila matematiku tradičně, tak, jak jsme se ji učili všichni ve škole.

Jak se stalo, že jste přešla k matematice metodou Hejného?

Když jsem byla na mateřské, začaly na kurzy této metody dojíždět moje kolegyně ze školy. Vracely se nadšené a mně přišlo zajímavé, co zažívaly, kam je to osobnostně i pracovně posouvalo. A tak jsem se na ty kurzy přihlásila taky a posledních pět let už učím matematiku jen podle metody Hejného.

Čím vás přesvědčila? V čem je podle vás lepší?

Já si nemyslím, že by nějaká metoda byla lepší než jiná. Je to vždy o osobnosti učitele a jeho schopnosti naladit se na žáky a jejich potřeby. Jen metoda zázraky nedělá, to je třeba si uvědomit.

Mně osobně se na Hejného metodě líbí práce v prostředích. Děti se s nimi seznamují už v první třídě, a ještě v 5. třídě s nimi mohou pracovat. Když se ve 4. třídě učí rovnice, tak někdo už pracuje s konceptem x, a další se automaticky vrací k dědovi Lesoňovi. Navíc úlohy podle Hejného v sobě mají zabudovanou možnost gradace, kdy „šikovnější“ děti můžou dojít dál a nenudí se. Rozvíjí se tak i jejich autonomie, protože si samy děti můžou zvolit, jak daleko půjdou.

A tohle není ve výuce tradiční metodou možné?

Určitě ano, jak říkám, jsou skvělí učitelé, kteří učí matematiku výborně, a přitom učí tradičně. V Hejného metodě je pouze jednodušší se upozadit a nechat děti, aby si na věci přicházely samy. Učitel tu není nějakým guru, nositelem univerzálních pravd, ale spíš pomocníkem na jejich cestě k objevování. Zkrátka, namísto toho, abych přišla do třídy a nadiktovala definici prvočísla a pak jela příklady, děláme to obráceně: děti samy přicházejí na to, jak funguje dělení sudých čísle, lichých čísel, a nakonec nacházejí definici prvočísla a příklady. Přitom je splněn i předpoklad, že matematika je exaktní věda založená na důkazech. Děti přicházejí s hypotézami a samy si je vyvrací nebo potvrzují. Nejde o nějakou dojmologii, ale práci s fakty.

Když ale děti navrhují hypotézy a jejich spolužáci jim je vyvracejí, může to být poměrně náročné z hlediska vztahů, ne?

Určitě je třeba pracovat na tom, aby ve třídě bylo bezpečné prostředí, aby se nikdo nebál projevit svůj názor. Snažím se děti vést k tomu, aby si dávaly zpětné vazby, ale objektivním popisným jazykem, bez toho, aby se navzájem zraňovaly a urážely. Je velký rozdíl říct – myslím, že nemáš pravdu, nebo máš to úplně blbě, ty jsi ale pitomec. Já svým žákům věřím, že to dokážou. Oni zase důvěřují mně. Důvěra je nesmírně důležitá. Dvakrát týdně například zadávám dětem domácí úkoly, ale jejich splnění nijak nekontroluji.

Co na to rodiče? Důvěřují vám taky?

Před zápisem do první třídy pořádáme pro rodiče informační schůzky. Tam jim říkáme, že učíme Hejného i tradiční matematiku, předvedeme ukázkovou hodinu, a rodiče si můžou vybrat, co jim je bližší. V každém ročníku máme třídy s Hejného i tradiční matematikou a funguje nám to hezky. Na druhém stupni se u nás Hejného metoda teprve testuje, ale i kolegové, kteří učí tradiční matematiku, učí konstruktivisticky – tedy postupují od konkrétního k abstraktnímu, od toho, co děti už vědí, k novým věcem. Nemám strach, že by se ta jiskra, kterou děti mají z prvního stupně, někam ztratila.

O přínosu Hejného metody pro děti jste asi pevně přesvědčená. Má nějaký přínos i pro vás?

Mě posunula osobnostně dál. Seznámila jsem se s lidmi, kteří jsou nadšení, kteří vidí příležitosti a chtějí se zlepšovat. Scházíme se s kolegy, bavíme se, předáváme si zkušenosti. Ta komunita kolem Hejného metody je prostě úžasná a já jsem šťastná, že jsem její součástí.

Kateřina Babíková začala učit ve svých 19 letech, ještě bez pedagogického vzdělání. Teprve poté vystudovala při zaměstnání Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity. Učila na pěti různých základních školách, dnes je zástupkyní ředitele na Základní škole Husova 170 v Jičíně.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.