Je dokázáno, že ve škole, kde děti převážně sedí, bývá víc kázeňských problémů, říká norská psycholožka

Existují podle vás „zlobivé děti“? A kdo to je?

Určitě existují děti, které se ve škole neprojevují žádoucím způsobem. Neposlouchají dospělé; pokud je něco rozruší, tak kopou, plivou, křičí nadávky, nebo se naopak odpojují, s nikým nemluví a ztrácejí kontakt se světem kolem sebe. Často to s nimi není jednoduché. Já ale věřím, že to není tím, že by ty děti byly nějaké „zlobivé“ nebo „vadné“. Chovají se špatně, protože se jinak chovat neumějí. Chování je funkčním projevem emocí. Takže pokud dítě například ve škole neposlouchá instrukce, nepracuje, vyrušuje ostatní – zkusme to brát nikoliv jako projev jeho špatné povahy a naschvál vůči učiteli, ale jako volání o pomoc.

To ale není snadné, že? Dost často tyto děti lezou na nervy spolužákům a učitele umějí „vytočit“.

Samozřejmě nepříjemné a neukázněné chování v dospělých vyvolává emocionální reakci, to je přirozené, tak jsme jako lidé od přírody nastavení. Dítě se chová nějak nepřijatelně, a pokud to nechápeme, vzbuzuje to v nás celou škálu emocí – strach, hněv, pocit odmítnutí, bezmoc. To přirozeně vede k tomu, že se snažíme od sebe to „zlobivé“ dítě nějakým způsobem odstrčit. Vytáhneme ze svého zásobníku výchovných metod křik, zákazy, a v některých případech i tresty.

Je ale třeba pochopit, že dítě v tu chvíli ovládají oblasti v mozku, které nemají přístup k rozumovým funkcím, a tudíž se dítě prostě nezvládne uklidnit, bez ohledu na to, jak důrazně mu to opakujeme. V tu chvíli se prostě vypíná prefrontální kortex, který je zodpovědný za rozum a plánování, a zapínají se vývojově starší části mozku, kde sídlí základní emoce. Aktivuje se jim systém odpovědi na stres, jsou zaplaveni stresovým hormonem kortizolem a jejich přirozenou reakcí je buď útok, nebo útěk.

To jsou pak emocionálně náročné situace i pro ty dospělé, že? Jak se s tím na místě učitele vypořádat?

Vím, že to s těmito dětmi není snadné. Ale dospělí jsou dospělí a měli by se umět ovládnout lépe než dítě. Měli bychom se naučit způsoby, jak s těmito dětmi zacházet a jak jim pomoci. Samozřejmě to není snadné, protože když se v emocích rozpustí dítě, vyvolá to silné pocity i v nás dospělých. I nás zaplaví kortizol a chce se nám utéct nebo útočit.

Neexistuje žádná jednoduchá cesta, jak se s tím vypořádat, a doporučit se dá hlavně toto: zkuste u dítěte rozpoznat náznaky toho, že se blíží „záchvat“, a zkuste ho zastavit dřív, než se rozjede. Čím dřív zasáhneme, tím víc nástrojů máme k dispozici. Když vidíme, že dítě začíná být neklidné, začíná trochu zlobit, tak máme jako dospělí šanci s ním pracovat. Jakmile se rozjede a my nastoupíme se zákazy a tresty, celá situace vyeskaluje a my už pak nemáme mnoho možností, co s tím. Afektivní oblouk, když se rozjede, už se prakticky nedá zastavit.

Učitelé si ale často stěžují, že přibývá dětí s nejrůznějšími poruchami chování. Čím by to podle vás mohlo být?

Pokud přibývá kázeňských problémů u dětí, pak bych skoro řekla, že tedy v systému přibylo něčeho, co je způsobuje. Z toho, co zatím víme o mozku, vyplývá, že existují okolnosti, s nimiž je pro děti těžké se vypořádat. Vím, že v Norsku i v ČR jdou děti do školy v šesti letech. Je ale otázkou, jak ty školy vypadají. Rozšířená představa je, že dítě, aby se učilo, musí v klidu sedět u stolu a poslouchat. Tohle ale vyhovuje jen menšině dětí, většina šestiletých potřebuje hodně pohybu. Je dokázáno, že tam, kde se po dětech vyžaduje víc sezení, bývá také víc kázeňských problémů než v systému, kde se můžou hodně hýbat, běhat, trávit přestávky aktivně.

Myslíte, že kdyby se školní režim trochu upravil, ubylo by i potíží?

Minimálně v prvních ročnících určitě. Šestileté, sedmileté děti nemají ještě dostatečně vyvinutý právě ten prefrontální kortex, který je zodpovědný za racionalitu a sebeovládání. Nemají kapacitu na to, aby ho zapojovaly celý den k práci. Proto, když se vyčerpají, dostávají se do stavu, kdy je pravděpodobnější, že začnou zlobit a lumpačit. Je třeba, abychom dětem umožnili hru, pohyb, svobodnější kontakt s vrstevníky i s učitelem. Když mají děti klidně sedět, jejich kortex se brzy unaví. I dospělí to přece znají, že po nějaké době soustředění se potřebují pohnout, protáhnout, uvolnit.

Myslíte si tedy, že problém nemusí být nutně v dětech a v tom, že jsou takzvaně „nevychované“?

Domnívám se, že za mnoha případy „zlobení“ jsou prostě přemrštěné požadavky. Chceme po dětech něco, na co vývojově nemají. Měli bychom to pochopit a pracovat na tom, aby se školský systém trochu lépe přizpůsobil novým poznatkům o fungování dětského mozku. Děti se chtějí chovat dobře, chtějí, aby se jim ve škole dařilo, touží po úspěchu. Jsou závislé na dospělých, nemůžou si dovolit být neustále v konfliktu, je to pro ně nebezpečné a velmi namáhavé. Kdyby věděly, jak se chovat lépe, jistě by to dělaly.

Některé současné teorie také říkají, že za problematickým chováním dětí se skrývají mnohonásobná psychická zranění…

Traumatu u dětí a jeho projevům se teď skutečně vědci hodně věnují. Často se teď mluví o takzvaném vývojovém traumatu. Ve zkratce jde o to, že když jste v dětství vystaveni mnoha událostem, které ve vás vzbuzují strach, změní to váš mozek a následně i vaše chování.

Představte si třeba domov, kde rodiče žijí ve vztahu plném násilí. Dítě to vidí, zažívá intenzivní strach, ale jsou s ním ponechány o samotě. Nemají za kým jít, nikdo je nechrání, protože rodiče jsou naprosto ponořeni ve svém problému a na pocity dítěte už jim nezbývá kapacita. To se pak ocitá v prakticky neřešitelné situaci, protože se bojí člověka, na kterém je existenčně závislé. Tím se v něm ale buduje přecitlivělý systém reakce na stres, a na problémy ve škole je zaděláno.

Na druhou stranu ale není možné děti chránit proti všemu, ne? Musejí zažít i strach, nepohodu. Lidé navíc říkají: nás jako malé doma mlátili, a jací z nás vyrostli dobří lidé!

Ano, děti musejí samozřejmě zažít nějaké nepohodlí; je něco pravdy na tom, že co vás nezabije, to vás posílí. Když budete potomka neustále chránit před vším nepříjemným, moc mu neprospějete. Ovšem týrání, zneužívání, chudoba, drogy nebo alkoholismus v rodině, to je úplně jiný kalibr. To je pro dětský mozek nepřiměřená zátěž, a když vědci zkoumali mozky dětí s těmito zkušenostmi s pomocí magnetické rezonance, byly patrné odchylky od běžné populace. Mozky těchto dětí jsou nastaveny hlavně na to, aby v okolí dokázaly zachytit všechny náznaky nebezpečí. Bohužel pak ale nezvládají regulovat svoje chování a často reagují neadekvátně situaci. Můžete si to představit jako imunitní systém alergika, který při setkání s alergenem spustí třeba prudkou rýmu, kašel nebo rovnou astmatický záchvat.

Jak se takový „přebuzený“ systém odpovědi na stres projevuje v chování dítěte, a jak se s ním konstruktivně vypořádat?

Jak se to projeví ve třídě? Například při přechodu od jedné aktivity k jiné. To je náročné pro každého, protože každá změna s sebou přináší trochu stresu, pro tyto děti jsou to ale poměrně kritické chvíle. Můžou snadno vyletět, protože se vystresují tak, že se začnou projevovat agresivně. Jak tomu předcházet? Třeba pravidelným střídáním aktivit a vytvářením předvídatelného prostředí. Když vím, co mě čeká, jsem hned klidnější, to přece známe všichni.

A co když se učitel prostě snaží si zjednat kázeň tím, že dítě okřikne nebo potrestá?

Problém s restrikcemi a tresty je ten, že možná zaberou v danou chvíli, ale z dlouhodobého hlediska dítěti nepomohou a problém nevyřeší. Když dítě vyvádí, dospělý se cítí bezmocný, pak snadno sáhne ke křiku a trestům, je to přirozená reakce. Je třeba si tyto situace vědomě zpracovávat, abychom byli schopní své reakce změnit.

Chápu ředitele, když mají ve škole patnáct vyrušujících nespolupracujících dětí, a přitom musejí zajistit kvalitní vzdělání všem ostatním, že je to pro ně frustrující a složité. Když nevím, jak s problémem naložit, chci se ho zbavit a ochránit ostatní, to je logická reakce. My v Norsku si ale říkáme, že to, co svědčí „zlobivým“ dětem, svědčí i těm ostatním. Většinou nejsou třeba nějaké speciální školy, ani není třeba se celé vyučování zaobírat nespolupracujícími dětmi, ale když pochopíme, co se děje, a pomůžeme jim, pak v mnoha ohledech pomůžeme všem.

Dobrá, takže pokud nefunguje křik, zákazy ani tresty, co tedy funguje? A jak se to naučit?

Když pracujete jako učitel, je dobré mít v zásobě dovednosti, jak uklidnit sebe i rozrušené dítě. Pokud se vám podaří zklidnit systém odpovědi na stres hned v začátku, jak už jsem říkala, nemusíte pak projít celým tím vyčerpávajícím afektivním obloukem. Existují v zásadě tři typy regulace.

Prvnímu říkáme „regulace shora“, kdy zapojíme kortex a řekneme si, že právě teď není vhodná chvíle na to se rozčílit. To je dost náročné i pro dospělé a pro děti vlastně nemožné, když si uvědomíme, že tato oblast mozku se vyvíjí až kolem dvacátého roku života.

Druhému říkáme „vztahová regulace“. V našich mozcích existují takzvané zrcadlové neurony, které jsou zodpovědné za citovou nákazu. Když vidím někoho rozrušeného, tak je velmi těžké zůstat klidný, protože jeho chování působí přes zrcadlové neurony na můj mozek. Funguje to ale i obráceně, takže když učitel zůstane klidný, už to dítěti pomůže. Učitel by měl mít strategie, jak se nenechat vyvést z míry.

Třetí způsob je „regulace senzomotorická“, která funguje tak, že když stimulujete tělo a smysly, dítě se snáz uklidní. Pomáhá, když máte k dispozici třeba krabičku s kinetickým pískem nebo spinnery, aby si je děti mohly vzít, zaměstnaly ruce, a tím aktivovaly zase jiná centra v mozku.

U učitelů je vhodné a důležité, aby měli k dispozici nějaký rejstřík metod pro uklidnění a práci s náročnějšími dětmi. Když vidím, že nefunguje napomínání a okřikování, třeba můžu dítěti říct: „Nechceš se jít na chodbu proběhnout?“

Jaké možnosti mají učitelé v Norsku, když mají ve třídě obtížně zvladatelné dítě?

Mají k dispozici pedagogické a psychologické služby. Pokud má nějaké dítě ve třídě problém, je možné si je zavolat. Oni přijedou, nějakou dobu to dítě pozorují, a pak navrhnou intervence. Poradí učiteli, jak se v některých situacích zachovat, na co si dát pozor, jaký přístup zvolit. Některému dítěti by třeba prospěl asistent, a toto je způsob, jak ho může získat. Pokud máme v běžné třídě o dvaceti pěti dětech jedno až dvě děti, které podle názoru pedagogicko-psychologické služby mohou mít prospěch z asistenta, pak ta třída získá člověka na plný úvazek.

V Česku se teď často volá po tom, aby rodiče, kteří nezvládají výchovu svých dětí, měli možnost je nechat zavřít do výchovných ústavů. Jak se k této otázce stavíte v Norsku?

Já sama pracuji v instituci určené dětem s takovými potížemi, které se ambulantní péčí dlouhodobě nedaří zvládat. Vždy by ale pobyt dítěte v takové instituci měl být až tím naprosto posledním řešením, když už skutečně selže všechno ostatní. Cílem by ale nemělo být dítě izolovat a potrestat, nýbrž pomoci mu rozvinout vhodnější způsoby chování a vyrovnávání se se stresem. Také je nezbytné pracovat i s rodiči, protože k čemu bude, když zklidníme dítě, ale pak ho vrátíme do dysfunkční rodiny? Je také třeba říct, že pobyty u nás jsou velmi časově omezené, a když to jen trochu jde, mají podobu stacionáře. Většina dětí je u nás jen přes den a na noc chodí domů, případně tam tráví alespoň víkendy. Nejsme rozhodně žádné vězení pro mladistvé.

Kaja Næss Johannessen je klinickou psycholožkou s třináctiletou praxí v oblasti podpory obětí domácího násilí, dětí a mládeže s vývojovým traumatem a poruchou attachmentu. Je ředitelkou oddělení profesního rozvoje Dětského psychiatrického centra Østbytunet v Norsku. Jedná se o pracoviště s vysoce ceněnou praxí v oblasti práce s dětmi a mladistvými se závažnými problémy v chování. Do Prahy přijela přednášet na pozvání České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.