Jak prožívají nucenou izolaci italské rodiny? Pro některé je to možnost být víc spolu doma, říká Češka z Dolomit

Do Dolomit jsme odešli žít před více než deseti lety – původně na pár týdnů, jen kvůli změně zažitého stereotypu. Itálie nám ale učarovala, a tak jsme zůstali; třetí dítě už se nám narodilo tam. A svou novou vlast milujeme i dnes, kdy je její sever těžce zkoušený epidemií koronaviru.

V tuto chvíli už si celá Itálie uvědomuje, že situace je opravdu velmi vážná. Lidé se nejvíce strachují o prarodiče a všichni dodržují striktně příkazy, tzn. neopouštět dům, jen výjimečně za účelem nákupu potravin, léků v lékárně, někdo ještě jezdí do práce, takže má propustku do zaměstnání, ale to je všechno. I na venčení psa musíte mít potvrzení s vaším jménem a adresou, venčit blízko domu a co nejrychleji se vrátit domů.

Venku nikdo nechodí, neběhá ani nejezdí na kole. Navíc v ulicích kontrolují policisté, zda se ve městě neobjevil někdo odjinud, protože všechna města jsou v karanténě uzavřena a my nesmíme překročit hranice městečka. Co jsem mluvila s lidmi, berou to jako nutnost a nikdo neprotestuje, protože doufají, že tato doba za několik týdnů či měsíců pomine a život poběží ve starých kolejích. Ještě před pár dny do obchodu s rouškou téměř nikdo nechodil, nyní téměř nikdo nechodí bez roušky a bez jednorázových gumových rukavic.  

Jak to celé začalo? Rodiny vyrazily na lyže a na pláž

V únoru měly děti obvyklé třídenní karnevalové prázdniny, které se původně prodloužily do konce týdne, ovšem to tu ještě nebyl žádný mrtvý, jen pár nakažených. Mnoho lidí využilo toto neplánované volno a vyrazili na lyže či do nákupních center. O pár dní později se situace rapidně zhoršila, začaly se uzavírat vesnice a města, a těm, kteří své prodloužené karnevalové prázdniny trávili na horách, pak uběhla inkubační doba a virus se projevil v plné parádě.

Drtivá většina rodičů je od té doby doma s dětmi, zavírají se i továrny. Myslím, že to italské rodiny zvládají velmi dobře. Vzhledem k tomu, že tu nemáme školní jídelny, děti byly zvyklé obědvat doma, s rodiči, kteří se vraceli na obědovou pauzu domů. Maminky i babičky vaří stejně jako jiné dny a jsou všichni spíše pohromadě. Atmosféru v jednotlivých rodinách nemohu popsat, ale co mi říkali některé italské maminky i tatínkové, tak shodně tvrdili, že jsou rádi, že mohou být konečně všichni pohromadě doma. Tady je rodina základem, silným a nezlomným, zázemím pro děti i rodiče.

Rodina je všechno, všude drnčí telefony

Rodinu tady tvoří široké příbuzenstvo, nyní se sice stýkat nemohou, ale telefony drnčí ve všech rodinách stejně. Přibylo i více vtípků na současnou situaci, ale nikdo nic neznevažuje, naopak. Všichni věříme, že bude líp, je nám jedno, kdy to nastane, ale víme, že to jednou přijde. Proto Italové některý večer všichni hromadně zpívají hymnu, svítí mobilními telefony anebo blikají světly v obýváku na důkaz toho, že je nic nezlomí.

Oproti jiným zemím tu není moc časté, že by rodiče sdíleli tipy, jak v době karantény zabavit děti. Většina z nich je prostě ráda, že mohou být pohromadě a třeba společně koukají na televizi - italská televize zareagovala velmi promptně a zařadila více populárních filmů pro děti: Shreka, Pipi Punčochatou, Piráty z Karibiku atd.

Gymnázium má každodenní online výuku

Školy v naší oblasti mají zastaralé vybavení ještě z dob druhé světové války. Tím spíš musím ocenit pohotovou reakci učitelů, například zdejšího pětiletého gymnázia. Když se předpokládalo, že se jen o dva tři dny prodlouží karnevalové prázdniny, tak na to škola nijak nereagovala, taky proč. Když začalo být jasné, že volno bude delší, učitelé najeli na vyučování online. Jednotlivé třídy se registrují např. v aplikaci Google Meet, je to zdarma. Hodina začíná v osm ráno prezentací učitele, dělá si i docházku, funguje to opravdu jako skutečná škola. Vyučovací hodina trvá hodinu, někdy méně. Na obrazovce je učitel, po straně v malých okýnkách dítě vidí svoje spolužáky. Vyučující během hodiny pokládá dotazy jako při běžných hodinách a na konci zadává studentům úkoly, které mají většinou do druhého dne vypracovat a odevzdat přes aplikaci Google Classroom.

Kupodivu vše funguje a učiva se probere stejně jako v běžném školním provozu. Online probíhá dokonce i tělocvik - italský tělocvikář ovšem neprovádí jen cviky, ale vyučuje též historii sportu, anatomii lidského těla, nebo probírá jednotlivé sporty včetně podrobných pravidel. Viděla jsem, jak ukazoval studentům lidskou kostru a popisoval ji v latině, a studenti, sedící u počítačů, si jeho lekci nahrávali nebo zapisovali. Je to trochu škola budoucnosti. Zpočátku dětem velmi chyběl vzájemný kontakt a těšily se zpět do školy, nyní už je jasné, že je návrat v nedohlednu, tak berou zavděk WhatsAppem.

Na základních školách musejí pomáhat rodiče. Nevadí jim to

Na základních školách v regionu na to jdou jinak – žáci jsou ještě malí, nemají svůj e-mail, takže všechno funguje přes e-maily rodičů. Učitelé v elektronických třídních knihách vyplní, jaké stránky v knize je třeba probrat, a připojí k tomu třeba krátké video, kde látku vysvětlí. Rodiče ho pak dětem stáhnou a pustí. Vysvětlují dětem, co nepochopily, kontrolují jim domácí úkoly. Nikdo z rodičů se tomu nebrání, v tom vidím rozdíl mezi českými a italskými školami: pro italského rodiče je samozřejmostí pomoci dítěti doma s učením. Tak je to tu nastavené i mimo časy koronaviru: ve škole se probírá nová látka a doma se píší úkoly, a to v poměrně značném rozsahu. V české škole mi často připadá, že rodiče děti do školy jenom odkládají a odmítají s nimi cokoliv dělat, protože je to přece záležitost školy.

Učitel zdejší základní školy má dané pevné termíny, například matematika pondělí a středa, italský jazyk úterý a čtvrtek, angličtina a zbytek předmětů v pátek. Po nahrané nebo odvysílané hodině dostanou děti úkoly, které musí ten den vypracovat a do večera odeslat - většinou úkol vyfotí mobilním telefonem a přepošlou učiteli do mailu. Ten úkoly opraví a taky oznámkuje. Někdy dá odkaz na různá cvičení, která jsou volně přístupná na internetu; ta jsou velmi populární.

Kdo nemá technologie, učí se po telefonu

Vzhledem k národnostně různorodému složení třídy se často stává, že je ve třídě jeden až dva žáci, jejichž rodiče nemají počítač ani Whatsapp, a děti tudíž nemohou být vyučovány tímto elektronickým způsobem. Ještě nedávno, kdy byl pohyb po městě možný, jim učitel nechával vytištěné papíry s probranou látkou a úkoly v sekretariátu školy. Bohužel, v současné době je pohyb venku absolutně zakázán, takže se s těmito rodiči dá spojit většinou jen telefonicky. Není to sice zcela ideální řešení, ale alespoň nějaké.

V současné karanténě nezahálí ani děti z mateřských škol. Paní učitelky zveřejňují doporučené aktivity, například sledovat určité dětské pořady v TV, kreslit obrázky na dané téma, poskytují návody na vystřihování a lepení, úkoly na podporu manuální zručnosti dětí i na fyzické aktivity. Vše samozřejmě dělají děti spolu s rodiči.

Karanténa? Je to trochu jako Vánoce…

Dnes mě velmi potěšil jeden tatínek, který své nedobrovolné domácí vězení (mají dočasně zavřenou fabriku z důvodů karantény) shrnul následovně: "Nevadí nám, že nemůžeme jít ven. Je to krásné, protože jsme zase všichni společně doma, úplně jako o Vánocích!" Musím říct, že podobně se vyjadřuje většina rodičů, kteří jsou nyní s dětmi doma. Je to pro ně přirozené a radostné. Italské děti se dopoledne učí, odpoledne dělají spolu s rodiči úkoly, ale pak si všichni společně užijí nějakou stolní hru, nebo si upečou pizzu. Zdá se, že nucená karanténa tu pomohla k většímu stmelení rodin. V každém případě tu cítím velkou soudržnost a vzájemnou solidaritu. To je prostě Itálie. Společně to zvládneme.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.